PS: je to ve spojleru ať tu není příspěvek přes 9 stránek
Spoiler:
Noha před nohu, prázdný výraz, až by se mohlo zdát, že Jack Parew je jen dalším znuděným patnáctiletým puberťákem, jehož největším problémem je sekání zahrady. Proč totiž hledat více tam, kde stačí vidět méně? Mohli bychom vidět věci, které ani vidět nechceme...
Stalo se to znovu. Přemýšlel o tom jak se to seběhlo. Procházel kolem a snažil se být neviditelný tak jako celé čtyři roky, díval se do země, nahrbená ramena, svěšené ruce, ale tentokrát to nezabralo.Události se pak odehrály příliš rychle.
Nechtěl na to myslet. K ničemu by to nevedlo. Protáhl si záda, která po dnešním incidentu snášela otravné sekání zahrady o něco hůř než obvykle. Vysypal plný sběrník a při vidině svého pokoje se mírně zatřásl nedočkavostí. Rychle vrátil sběrník na místo a pokračoval v činnosti.
Zavezl sekačku do garáže a s jistým, ale ani zdaleka ne dostatečným zadostiučiněním ji nakopl přes celou místnost, že se zarazila až o skříň. ,,Mrcho“ řval na ni v duchu, ale na to už nebyl čas. Otočil se zabouchl dveře a jeho mozek už vnímal pouze jedinou myšlenku. ,,Doma. Chci být doma.“ Tam kde stál už dávno nebyl. Jeho existence už se přesunula jinam. Už stál ve svém pokoji a vnímal ten pocit bezpečí a toho, že se konečně může uvolnit, přestože jeho tělo se teprve řítilo do schodů. Konečně, je doma.
Svlékl si tričko a s naprostým nezájmem, který se zdál být až nacvičený, ho odhodil na postel a odhalil na dospívajícího chlapce snad až příliš vyrýsovanou a vypracovanou postavu, kterou zdobily modřiny a podlitiny různého stáří a barev. Sebral již z rána na stole připravené rukavice a jediným naprosto zautomatizovaným pohybem si každou z nich nasadil a přistoupil ke gumové figuríně. Nyní to mohlo přijít. Výbuch vzteku, nekontrolovatelná agrese, zničení sebe sama i všeho okolo, to všechno teď mohlo přijít. A přišlo.
První úder, druhý, třetí. Všechny s drtivou přesností zasahovaly cíl a každý další úder byl veden s větší vervou. Přímo hořel touhou donutit gumu křičet bolestí, kterou on sám cítil při každém pohybu, když takto namáhal své potlučené tělo. Zrychloval a kombinoval údery v různé variace, které se zdály být čím dál tím víc nemožné, ale pak jeho zuřivost přesáhla meze únosnosti a figurína opustila své místo u zdi. Vysadil ji z konstrukce zabudované do zdi a mrštil s ní o zem jak nejsilněji dokázal, ale ani zdaleka neměl v úmyslu skončit. Zaujal výhodnou pozici na hrudníku a nastoupil do finále. Při každé z ran gumová hlava narážela do země a znovu se vracela do správné pozice, kde na ni čekal ten samý osud. Znovu a znovu. Avšak Jack neviděl bezejmennou tvář bez výrazu. Viděl jeho. Toho jež může za jeho podlitiny a modřiny, ale i za všechny jeho šrámy na duši. Viděl jak se po každém z jeho úderů zvedá, směje se mu do tváře a na rtech stále tu samou větu:
,,Já jsem Jason Coule a ty od teď nebudeš nikdo!“
Procházel po chodbě a v ruce svíral plánek, který obdržel v ředitelně. Neorientoval se v něm. První den na druhém stupni a navíc v nové škole zapříčinil, že se nedokázal ve složitém komplexu orientovat. Už to měl, už konečně dokázal zjistit kde je a jak se dostane do třídy. Začal utíkat a ještě narychlo se v plánku ujišťoval, že jde dobře, zabočil za roh a do někoho narazil.
Byl tak překvapený, že se ani nepokusil střet ustát. Začal se pomalu sbírat ze země a rozhlížet se kolem. Byli okolo něj tři žáci stejně staří jako on, ale díky jeho malému vzrůstu byli minimálně o hlavu větší. Skoro ve stejný okamžik si všiml čtvrté postavy, která se zvedala ze země. Došlo mu, že to bude ten do kterého vrazil a tak se trošku zmátořil a začal vyblekotávat omluvu.
,,Promiň pospíchal jsem do třídy a nečekal jsem na chodbě ještě někoho.“ Potichu čekal reakci a doufal, že se moc nezdrží, jelikož už teď jde pozdě.
Druhý účastník střetu se postavil a Jack zjistil, že je stejně vysoký nebo spíše malý, jako on, což mu alspoň trochu zvedlo náladu.
,,Tak ty jsi nečekal jo?“ zeptal se ho hlasem, který ani při nejlepší vůli nezněl přátelsky.
,,Ne, nečekal.“ odpověděl Jack nejistým hlasem zjevně zaskočen otázkou,ale to ještě netušil co se bude dít. Ruka, která si ještě před chvílí urovnávala tričko se mu zabořila do břicha a způsobila Jackovi bolest, se kterou dosud neměl možnost se setkat. Útočník zasáhl přesně tam kam chtěl a to do oblasti solaru, kde svalovina nejméně chrání vnitřní orgány, takže se Jack okamžitě sesunul na zem, chytil se za břicho a bolestivě úpěl.
Skupinka kolem něj utvořila kroužek, útočník přistoupil k Jackovi a opovržlivě se ho zeptal ,, Kdo seš šmejde?“ Jack ochromený bolestí nebyl schopný odpovědět a dál jen skučel. Chlapec si posměšně odfrkl a pokračoval,, Zeptam se tě ještě jednou. Kdo seš šmejde?“ tentokrát byla výhružka v jeho hlase tak patrná, že se Jack radši vzpamatoval a přerývavě ze sebě dostal,, Jack Parew. ”chlapec nad Jackem se znovu posměšně ušklíbl a zopakoval,,Jack Parew.“ chvíli se jen pobaveně usmíval, ale pak jeho výraz ztvrdl a naopak příliš dospělým a škodolibým hlasem promluvil
,,Já jsem Jason Coule a ty od teď nebudeš nikdo!“
Začal přicházet k sobě. Věděl, že se najde v křečovitém sevření figuríny, které by při aplikování na člověka znamenalo smrt udušením nebo spíše rozdrcením hrtanu. Jsou to čtyři roky, ale vzpomínky na začátek pekla zůstaly stále stejně živé a bolestivé. Pustil svou oběť a postavil ji zpátky na místo. A při sundavání rukavic se nevědomky zatoulal do doby, kdy svět byl ještě v pořádku. Ty vzpomínky mu přišly tak vzdálené a nepatřičné, jako by to byl jen film, který kdysi dávno viděl. Jako filmy, který se časem změnil v noční můru...
Jack se už od raného věku vymykal z průměru, ať už to bylo inteligencí, vyspělostí nebo jeho malým vzrůstem. Od první chvíle, kdy nastoupil, jako malý prvňáček do školy, bylo všem z jeho okolí jasné, že bude neobyčejné dítě. Jeho neutuchající zvědavost ho hnala dopředu ve všech směrech. Učitelky doporučovali přeskočení jedné možná i dvou tříd, avšak rodiče nechtěli na Jacka vyvíjet zbytečný tlak, a tak rozhodli, že první stupeň dokončí tak, jak je zvykem a pak ho přihlásí na výběrovou školu. To, jaké následky toto rozhodnutí bude mít, nikdo z nich ještě netušil.
Avšak vždy veselý a usměvavý Jack se po nástupu na výběrovou školu změnil v zamlklého, uzavřeného chlapce. Nikdo nevěděl co se děje, ale Jack se měnil před očima. Díky jeho vědomostem a všestrannosti pro něj nikdy nebyl problém se s kýmkoliv bavit, ale nyní se společnosti lidí stranil, jeho komunikace s rodiči se omezila na fráze: ,,Jak bylo ve škole?" ,,Nic zvláštního." a ,,Jacku, děje se něco?" ,,Ne mami, nic se neděje." Nic nezměnili ani delší rozhovory, které končili Jackovým prohlášením, že necítí nejmenší potřebu se s kýmkoliv bavit. Nic víc z něj nikdy přes veškerou snahu nedostali. I jeho vzhled se začal postupně měnit. Ze spíše pohublého malého chlapce se postupně stával nezvykle vypracovaný a pohledný mladý muž.
Začal psát seznamy surovin, které chce přinést z nákupu a o své stravování se včetně vaření staral sám. Vysvětlení měl prosté. Aby sám měl kontrolu nad všemi důležitými složkami v jeho jídle. Brzy to rodiče pochopili, když běžný průběh Jackova dne zahrnoval minimálně tři druhy fyzického cvičení. Chodil pravidelně jezdit na kole a běhat. Vzhledem k jeho, v tu dobu nízkému věku, necvičil s činkami, ale z hrazdy doma téměř neslezl, pokud zrovna nebyl čas na kliky. A když už nemohl ani jedno, Jack se alespoň protahoval a zkoušel různé a jiné techniky úderů a kopů. Tyto aktivity Jackův otec schvaloval a byl do jisté míry rád, že je jeho syn odhodlaný se věnovat svému tělu, ale pochybnosti a nesouhlas s jeho straněním se to neutišilo. Jeho prospěch ve škole byl i nadále obdivuhodný a připomínky učitelek na Jackovy problémy se zapadnutím do kolektivu je sice znepokojovaly, ale snažili se je brát jen za projev jeho duševních změn a byli rádi, že se neprezentuje třeba fyzickým násilím. To, co se ve skutečnosti dělo za zdmi školy, by nikoho nenapadlo ani ve snu.
Nejdříve to byli občasné posměšky z kratochvíle, ale postupně se z toho stalo něco, co bylo na denním pořádku a přerostlo to v systematické ničení dospívající osobnosti. Jason, který se na školu dostal jen díky svému vlivnému otci, měl u ostatních velký respekt, nehledě na to, že jeho parta posluhovačů by mu ho stihla velice rychle zjednat i bez toho. Rafinovanost v jejich jednání byla až mrazivá. Vše nejdříve začalo slovním napadáním, kdy dali Jackovi jasně najevo, že veškerý odpor nebo snaha dožádat se spravedlnosti bude k ničemu a až v momentě, kdy si byli jisti, že už Jack nemá čím by jim mohl odporovat, se pustili do zvrácené zábavy. Fakt, že Jasonův otec měl na vedení školy zásadní vliv, dodával Jackově situaci nový beznadějný rozměr.
Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. ,,Jacku?" byl to hlas Jackovi matky. Ten nezpanikařil rychle si oblékl tričko a otevřel dveře. Matka obdařila Jacka zářivým úsměvem, který přes veškerou její snahu nedokázal zakrýt tu neurčitou bolest v jejích očích, když se dívala na svého syna. Byla to velice laskavá paní drobné postavy, které hřejivý úsměv téměř nemizel ze tváře. Poslední dobou však její úsměv trochu ztrácel svůj lesk, stejně jako její dřív zářivě zlaté vlasy. Neznala odpověď na to, co se s jejím synem děje, ale zoufalství, kterým si procházela, na ní začínalo být čím dál víc znát. Přála by si, aby ji k sobě pustil jako dřív než se začal chovat tak podivně, ale teď na ni znovu zíraly jen jeho věčně prázdné oči bez jakéhokoliv náznaku emocí. ,,Mohl bys na chvíli dolů? Chceme si s tebou s tatínkem o něčem promluvit." pronesla tak pozitivním tónem jak jen jí to hlas dovolil. Jack si sundal rukavice položil je na jejich místo. ,,Dobře." odvětil a vydal se chodbou směrem ke schodům těsně následován svou matkou.
Jackova rodina si nežila vůbec špatně. Pan Parew byl vysoce postaveným managerem ve velké investiční společnosti a Jackova matka byla architektkou. Proto si mohli dovolit pořídit si rodinný dům podle svých představ v klidnější části města. Dvoupatrový dům s šedobílou omítkou vypadal už na první pohled moderně jednoduše a elegantně přesně tak, jak si ho paní Parewová vysnila a následně i navrhla. Jack scházel dolů po schodech do proskleného přízemí, kde v otevřeném prostoru byl obývací pokoj, jídelna i kuchyně. Vše bylo zařízeno velice precizně moderním krémovým nábytkem, který se sofistikovaným systémem tlumeného osvětlení vytvářel neuvěřitelně příjemnou atmosféru. Otec už seděl u jídelního stolu a zdálo se, že přemýšlí. Jack se posadil a očekával další z dlouhých hovorů o jeho vyčlenění z kolektivu, které rodičům leželo už dlouho na srdci. Neměl, co jim na to říct. I když měl tolikrát v úmyslu jim odhalit pravdu, nedokázal to. Slova uvízla v Jackově krku a přes veškerou snahu ho strach nedovolil přiznat, co se děje. Nejen, že ho fyzické šikanování dlouhodobě připravovalo o důstojnost, ale připravilo ho hlavně o svobodu vlastního rozhodování. Nechtěl se před svou rodinou schovávat a žít den za dnem v ústraní bez kamarádů a radosti, ale už dávno se nemohl postavit na odpor.
Napjaté mlčení protrhl Jackův otec. Pan Parew byl vyšší postavy a měl stejně uhlově černé vlasy jako Jack, ale jeho obličej byl poněkud tvrdších rysů. Teď ale promluvil velice klidným a měkkým hlasem zřejmě, aby zmírnil dopad toho, co se chystal říci. ,,S mamkou jsme se rozhodli tě poslat na intr. Nemůžeme tě nechat se schovávat u sebe v pokoji věčně, takže začneš bydlet na intru. Od přístího týdne. A zůstaneš tam i během střední, abys poznával i jiný lidi když ty ve škole se ti nelíbí, protože zase nám se nelíbí, že by ses měl takhle všem stranit. Doufám, že to vezmeš rozumně a nebudeš dělat žádný hlouposti. Děláme to, protože si myslíme, že to pro tebe bude lepší."
Prázdnota nebyla v Jackově životě novým pojmem, ale to co se v něm rozlilo po těch prá slovech od otce bylo něco zcela odlišné intenzity. Poslední kousek skládačky, který ho ještě držel pohromadě se nyní roztříštil a on neměl čeho se chytit. Nevěděl, jak se měl cítit. V jeho případě nešlo o ztrátu smyslu života, ale o ztrátu jediného způsobu jak se životem probíjet bez dalších problémů, kterých už tak měl dost. A najednou tu nebylo nic. Zvedl se a s druhým ,,Dobře." které ten den pronesl, odešel do svého pokoje.
Nespal. Ani to, že od rozhovoru, či spíše monologu otce, nedal svému tělu vydechnout ani na moment a po sprše, ve které se sotva udržel na nohou, do postele spíš než ulehl omdlel, mu nepomohlo překonat noc ve sladkém nevědomí spánku. Převaloval se a snažil se utřídit si v hlavě, co přesně by měl cítit. Stavy bezmoci občas vystřídal bezesný spánek ze kterého se opět probouzel do kruté reality, která ho měla velice brzy dostihnout.
V pět hodin ráno mu zazvonil budík, ale svůj účel tentokrát nesplnil, protože Jack už vzhůru byl. Vypnul nyní zcela zbytečnou krabičku na nočním stolku a začal se rozhýbávat. Cvičení teď bylo to jediné co mu dávalo smysl a pocit, že mu ještě něco zbylo. Zahřál se a začal si vyprazdňovat hlavu. Užíval si to, ostatně jako pokaždé. Soustředění na vlastní tělo a činnost kterou vykonává mu umožňovalo vytlačit všechno ostatní. Po několika sériích přítahů, kliků a dalších kalistenických cviků, které svou obtížností připomínaly spíš gymnastickou sestavu než ranní rozcvičku, se protáhl a vydal se do sprchy.Po studené sprše, kterou kvůli regeneraci podstupoval po každém tréninku, se vydal do kuchyně udělat si snídani.
Po pořádné porci míchaných vajec a proteinového koktejlu se pozdravil s otcem, který právě vcházel do koupelny. Nechápal, proč se jeho rodiče rozhodli takhle, ale nevěděl zda by mělo smysl se stavět na odpor, ostatně vlastně ani netušil, jakým způsobem by to měl udělat. Vyhrožovat, že nikam nepůjde, by asi nemělo smysl a na každý pád by si rodiče i přes jiné druhy opozice stejně prosadili svou. Pokračoval tedy v každodenním programu a uklidil v kuchyni. Ve svém pokoji už si pouze připravil věci a mohl vyrazit.
Pomalu se loudal na zastávku. Věděl, že má ještě spousta času, a tak jako každé ráno skákal po vnější straně chodidla. Pro normálního člověka zcela nereálná záležitost nebo přímá cesta k vymknutému kotníku, ale pro Jacka pouze každodenní rozptýlení. Hledání slabin svého těla a jejich eliminování byla jedna z mála činností, které Jackovi přinášely radost. Proto skákal bezstarostně z jedné hrany chodidla na druhou a jeho prázdná tvář se mohla alespoň na chvíli zdát radostná. Když došel na zastávku, lehký závan radosti z této malé hříčky se rozplynul. Věděl, že od školních dveří ho dělí už jen pár minut. Tento tísnivý pocit znal z každého předešlého rána, ale krutá skutečnost, že už za týden se nebude vracet do bezpečí domova, ale do starého puberťáky přeplněného paneláku bez jediného metru čtverečního soukromí, mu málem podlomila nohy. Ozvalo se zaskřípění brzd autobusu a Jack nastoupil.
Na tomto případu šikany byl jeden zásadní paradox. Oběť většinou bývá fyzicky slabá neschopná se bránit a je tedy mnohem snazší zlomit i její psychickou stránku do té míry, aby vzdala pokusy změnit svůj osud, avšak při pohledu na Jacka bylo evidentní, že o fyzicky slabého jedince nejde. Jeho osobnost však byla postupně ubíjena už od šesté třídy a fyzické cvičení bylo pro Jacka pouze obranným reflexem nikoliv snahou se bránit. To také zjišťovali jeho trýznitelé a po několika týdnech rozpaků usoudili, že tato změna pro ně neznamená žádný problém, neboť Jack se na žádný odpor nezmůže. Alespoň to si všichni, včetně Jacka, mysleli.
Omýval si ruce a chystal se odejít ze záchoda, ale ještě se podíval do zrcadla. To co viděl ho nepotěšilo, ale ani nepřekvapilo. Jeho výraz byl jedním slovem, prázdný. Krátké černé vlasy, zelené oči bez jakéhokoliv náznaku emocí navíc po dnešní noci olemované černými kruhy, jemné rysy obličeje kontrastující s jeho pažemi na kterých se rýsovaly mimo každého svalu i žíly, jímž svaly už příliš prostoru pod kůži nenechávali. Mírně si opláchl obličej, ale když neshledal žádnou změnu rozhodl se, že už radši půjde. Vzal za kliku a otevřel dveře, zdánlivě naprosto banální úkon, který mu ovšem ve svém důsledku měl změnit život. Tvář, která se před tím objevila, byla opravdu ta naprosto poslední jakou by si přál vidět. Blonďaté nagelované vlasy, stále malý vzrůst, ještě spíš dětská tvářička, ale tak jako pořád tvrdá nepřiměřeně jeho věku.
,,Kohopa to tu máme? Co ty ubožáku?" Jack se ani nehnul, jen stál na místě a díval se do země.
,,Jak se vůbec máš Jacku?" pokračoval Jason nechutně hraným přátelským hlasem ,, Dobrý je to, viď?" a mírně ho dloubl do žeber, přesně do místa kam mu včera uštědřil pár ran pravým hákem. ,,Na něco jsem se tě ptal! Budu velkorysej a ještě jednou ti to zopakuju. Ptám se tě, jak ses měl?" Ozvalo se jen tiché bezvýrazné ,, Dobře" ,, Ahh tak dobře povídáš? A co takhle kdybych ti dal důvod se dobře nemít?" Pak už to šlo ráz na ráz, přišel první pak druhý úder na Jackovo tělo, který se ani nenamáhal uhnout, jen se alespoň do jisté míry krýt. Záměrně se vyhýbali hlavě tak jako vždy, aby se na nic nepřišlo. Jack už byl v tu chvíli někde jinde, údery na něj dopadaly jakoby zdálky. Jeho mysl už nedokázala vnímat, co se děje, po tom všem, co Jack musel snášet, snad vypověděla službu. Vzdaloval se tomu místu a situaci a tam daleko, kde se ocitl bylo vše zpomalené. Díval se na sebe, jak schytává spousty ran, ale jejich dopady cítil jen jako doteky kolemjdoucích v tlačenici. Jenže najednou se vše začalo svírat. Drtilo ho to a vymačkávalo mu to vzduch z plic v tom temném vzduchoprázdnu a Jack začal padat. Nabíral rychlost, potřeboval se nadechnout blížil se sám k sobě, ke svému tělu, které tam někde na školních záchodech mlatil ten namyšlený spratek a pak ucítil naprosto šílený náraz...
Všechno slyšel rozmazaně a vše se zdálo pomalé. Jako by to nebyl on, celé tělo mu pulzovalo a hlava jako by mu měla každou chvíli odletět. Ještě nikdy necítil takovou sílu. Jeho vlastní sílu, která se nyní zdála tak ohromná. Věděl, že se něco změnilo. V jeho hlavě se zlomila bariera, která celé ty roky zadržovala všechny emoce, ale teď se prolomila a bere sebou i vše ostatní a v jeho hlavě už to není jako dřív. Pak se vše zaostřilo.
První pohyb byl jako výstřel do tiché noci, to když za letu chytil Jasonovu ruku. Pak se chvíli nic nedělo. Pro všechny zúčastněné to byl takový šok, že chvíli vůbec nevěděli co se děje. Pak přišel úder, tentokrát to byl pohyb s jasným cílem ublížit a jeho dopad byl zničující. Nabral Jasona na svojí pěst podobným způsobem, jakým mu to udělal on když se poprvé potkali. V tu chvíli se Jackova prázdná vizáž bez výrazu změnila na výraz běsnící bestie. Po tom, co se skupinka mírně vzpamatovala, začala jednat a chtěla se pokusit Jacka znehybnit a ukázat jaké bude mít jeho trestuhodná opovážlivost důsledky, avšak těžko by si nyní mohli vybrat horšího soupeře. První padl k zemi po zásahu loktem do hrudníku a marně se snažil chytit dech. Druhý po sérii úderů na hlavu skončil hned vedle s nepěkně krvácejícím obočím a nosem a třetí, když spatřil, co se stalo jeho dvěma kolegům, začal couvat, ale na to už bylo pozdě. Po úderu na solar ho k zemi poslalo Jackovo koleno, mezitím se první protivník zmátořil z chvilkového nedostatku kyslíku a chystal se Jacka překvapit zezadu. Nestihl to. Jack ho chytil pod krkem a surově ho přirazil na zeď, až se jeho soupeř sesunul s rozraženou hlavou k zemi. Šílenost v Jackových očích, když se podíval na dosud ležícího Jasona, byla děsivá. Přešel k němu a převalil ho na záda. Výraz v jeho tváři vypovídal o bolesti, kterou mu způsobil Jackův úder, naprosto všechno, ovšem když se nad ním začal Jack sklánět, doznal ještě jistých změn. Pak ho začal zasypávat ranami jednou za druhou a pokračoval i když Jason dávno nebyl při vědomí, jeho obličej byl k nepoznání po Jackově řádění a kdo ví, kam až by to mohlo zajít, pokud by tuto hrůznou scénu neprotrhl zvuk, který to vše ukončil. Zvoní.
Jako elektrický proud vjel do Jacka cinkavý zvuk zvonku a zastavil ho uprostřed další bezcitné rány. Jako člověk, který se po hodně dlouhé době může znovu nadechnout se svalil na zem a přerývavě oddechoval. Cítil pocit, který jako mladý muž ještě neměl možnost poznat. Svobodu.
Všichni zástupci mužské části populace prožívají svůj život v honbě za svobodou a to doslova všichni. Je to účel jejich životů, jejich poslání, je to závod za okamžiky absolutní svobody, ať už je jí dosaženo vstřelením branky, sražením soupeře k zemi nebo výhodnou finanční transakcí. A zřejmě by každý souhlasil s tvrzením, že tyto chvilky svobody jsou tím nejhezčím, co může život muži nabídnout. Není tedy divu, že Jack po čtyřech nejdůležitějších letech ve vývoji jeho osobnosti, které strávil nepřetržitým strachem a sebezapřením, byl naprosto zaplaven prvním dospělým pocitem svobody. Bylo až neuvěřitelné jak bylo jeho myšlení celou dobu svázané. Teprve nyní se v Jackovi probudila opravdová osobnost a on sám ji vnímal velmi silně jako něco nepoznaného. Zbavil se pout, jež ho svazovala už v samotném základu žití, otevřel oči a konečně, mohl dýchat.
Ale tak, jako po krásné noci přijde těžké ráno i Jackovo procitnutí do reality, bylo opravdu tvrdé. V momentě, kdy jeho opojení opadlo a jeho vědomí se vrátilo zpět do přítomnosti, zbyla jen bolest. Příšerná bolest, která mu projížděla tělem a každý jeho pohyb učinila tím nejhorším trestem. Když se podíval okolo, došlo mu co se stalo. Vše se mu vyjevilo před očima a znovu viděl jak vymlacuje z Jasona duši, jak rozrazil o zeď hlavu jednomu z jeho kumpánů a dalšímu pravděpodobně kolenem zlomil nos. Vše viděl pozpátku, tak jak se věci odehrály, až došel k tomu momentu, kdy se to všechno zlomilo.
Náraz, ten nesnesitelný náraz, který ucítil, když se vrátil odkudsi do svého těla a v jeho hlavě došlo k nepochopitelnému zlomu. Jack nevěděl, co se vlastně stalo, jen věděl, že ten náraz je dozajista příčinou jeho bolesti, ale jak? Jak je možné, že cítí bolest z něčeho, co nemohlo být skutečné. Nedokázal nad tím přemýšlet, bolest ho doslova sžírala. Věděl jen do jakého stavu uvedl bezvládná těla okolo a co dalšího věděl, že jim musí sehnat pomoc. Pokusil se zvednout ze země i přes bolest, která ho ochromovala. Povedlo se mu s hlasitým úpěním dostat na koleno a po dalším bolestivém boji zvednout se na nohy. Nakročil směrem ke dveřím, ale jediné, co dál viděl byla tma a pak už k němu jen z dálky dolehl tlumený náraz. Omdlel.
Po tom, co byli všichni aktéři nalezeni a odvezeni do nemocnice, z toho dva v kritickém stavu, se rozpohyboval velice zajímavý sled událostí. Škola okamžitě začala řešit, co se to stalo, kdo je zodpovědný za tu hrůzu a jak s viníkem naloží, ale zdaleka to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Bylo tu totiž hned několik aspektů, které do jakéhokoliv klasického vzorce opravdu nezapadaly. Ať už šlo o to, že nikdo z lehce zraněných žáků, tedy těch kterým se Jack "věnoval" jen okrajově, odmítl cokoliv říci, což by se dalo vysvětlit šokem z celé události nebo že byli v bezvědomí nalezení všichni, což už bylo krajně podezřelé, ale co bylo nejpodivnější, že nejhůře ze všech na tom byl právě Jack, kterému bylo konstatováno celkové pohmoždění vnitřních orgánu, ale bez jakékoliv známky odpovídajícího vnějšího poranění, protože pár podlitin, které našli doktoři na Jackově těle nemohly způsobit takovou nestabilitu organismu.
Takže žádná ze stran, která si přála zjistit pravdu se neměla čeho chytit, ať už šlo o vedení školy nebo rodiče zúčastněných, ale bylo jasné, že nějaká verze napovrch vyplout musí. Vzhledem k tomu, že Jack i Jason byli stále v bezvědomí, museli Jasonovi společníci něco vymyslet, a to rychle.
Sestřička vrátila gumového dinosaura zpátky do košíčku na hromadu ostatních hraček pro děti. Potom už se jen rozhlédla a šla si zase po své práci, nevšimla si tří vystrašených tváří bedlivě hlídajících jestli náhodou někdo neposlouchá. Zdánlivě snad jen pošetilá hra na uchování chlapeckého tajemství, ale opravdu jen zdánlivě. Kroužek u tří obvázaných hlav musel vymyslet lež, která jim zachrání budoucnost. ,,Co se asi teď bude dít?! Všechno to vykecá a my letíme, to se bude dít." ,, Ale vždyť zmlátil Jasona do němoty, nemůže mu to jen tak projít." ,,No to sice nemůže, ale když už poletí on, stáhne nás všechny s sebou!" ,,No a co máme teď asi dělat?" debata vzrušeně pokračovala, dokud se do rozražené hlavy nejoplácanějšího ze tří Jasonových kamarádů nedostala velmi zajímavá myšlenka.
,, A co když ho z toho vytáhneme a sami to svedeme na sebe, ale tak, aby jsme z toho nějak vyvázli?" ,, Jo a to chceš asi udělat jak ty Einsteine?" ,, No řekneme, že jsme ho vyprovokovali nebo tak něco." ,, Jo určitě normálně se lidi nechají vyprovokovat tak, aby dostali čtyři lidi do bezvědomí a sebe taky. Nevim, přišlo mi jako by v tu chvíli fakt zešílel. Navíc co se mu krucinál stalo?" v ten moment se do debaty vložil i třetí účastník, který se většinu doby držel stranou, ale nyní už mu to nedalo. ,,Drž na chvíli hubu a poslouchej. To co řek Braien je dobrej nápad, ale chce to trošku vychytat. Co kdybysme řekli, že jsme mu něco z prdele dali do pití, ale zvrtlo se to?" chvíli bylo ticho a pak se rozhořela diskuse o tom, co že mohli dát Jackovi do pití, aby se něco takového mohlo stát. Vypadalo to, že od návrhu nakonec ustoupí, protože drogy jakéhokoliv druhu nepřipadaly v úvahu a nápady docházely, když v tom se právě Braienovi rozsvítilo a na jeho tváři se rozlil nefalšovaný výraz spokojenosti.
Annie jedla oběd se svými kamarádkami v nemocniční kantýně a zběžně se podívala na hodinky, které k její nelibosti ukazovaly za pět jednu. Musí sebou hodit a nahlásit se u vedoucí směny, aby se ona a její kamarádky vyhnula zbytečným problémům. Byl pátek a ony už pochopitelně myslely na víkend, takže praxe v nemocnici je přece jen trochu unavovala. Annie bylo osmnáct a dokončovala třetí ročník na střední škole v oboru zdravotní sestra. Byla dokonalý prototyp sestřičky. Milá za všech okolností, citlivá, komunikativní, ochotná, ale k tomu všemu byla navíc krásná. Nechtělo se ani věřit tomu, že někdo tak krásný může být zároveň tak hodný a nesobecký člověk. Stejně těžko se pak věřilo tomu, že je Annie i přesto všechno nezadaná. Nebyla to ale náhoda.
O Annie totiž zpravidla usilovali rozmazlení namyšlenci s neuvěřitelně vysokým egem a přesně takovými ona maximálně pohrdala. No a ostatní potenciální nápadníci se pravděpodobně zalekli její krásy a nenašli v sobě dost odvahy k tomu, aby ji oslovili. Mrzelo ji to, ale nenechávala se tím rozhodit a soustředila se na školu. Vždyť snad od třetí třídy věděla, že chce dělat právě sestřičku, a tak není divu, že si výuku i praxi užívala tak, jak by si každý užíval svůj sen.
Každého však někdy život zastihne ve slabší chvilce, kdy ani naše vysněná činnost není dost pro rozjasnění našeho dne. I Annie se dostala do takové situace, ale věděla, že se to za chvíli změní. I když si to možná ani nepřipouštěla, těšila se na to celý den.
Prvně zahlédla Jacka, když ho přivezli spolu s dalšími čtyřmi pacienty do nemocnice. Spatřila ho jen krátce, ale už tehdy ji něčím zaujal. Bylo to v pátek, poslední den praxe, takže další týden Annie chodila do školy, ale občas se přistihla, že přemýšlí o tom patnáctiletém "výjimečném případu". Nemocnicí se šířily informace o Jackovo stavu a prapodivných okolnostech jeho hospitalizace na JIP. Annie ale přemýšlela jen o jediné věci týkající se Jacka. Nad jeho výrazem, který měl, když ho přivezli. Byl tak bolestně lhostejný a uklidňující zároveň a čím víc nad tím přemýšlela tím víc ji ten výraz fascinoval.
Když se v úterý dalšího týdne zlepšil Jackovo stav natolik, aby ho mohli přesunout na normální pokoj Annie se ulevilo. Doufala totiž, že pokud ho znovu uvidí, navíc ve společnosti několika svých kamarádek, zjistí, že onen výraz co ji tak fascinoval, byl jen její výplod fantazie a ona se konečně zbaví myšlenek na o tři roky mladšího kluka. Nemohla se více mýlit.
Ono inkriminované úterý stála tedy Annie před pokojem 136 plna rozporuplných myšlenek. Bude to jejich poslední pacient a pak půjde domů. Udržovala tichou konverzaci se svou kamarádkou Stacy o dalším z jejích mnohých kluků, ale její pozornost už se upírala za dveře před kterými stály. Sestra, která je měla na starosti, vzala za kliku a dveře otevřela. Objevil se před nimi naprosto běžný nemocniční pokoj, kterých ten den obešly několik. Za okny nemocniční park bombardován miliardami kapek z ponurého nekonečně šedého nebe. Klasická dubnová scenérie, která je hnacím motorem všech jarních depresí, navíc obohacena o monotónní pípání představující pacientův tep. Jackovi rodiče připlatili za nadstandardní služby, a tak byla v pokoji pouze Jackova postel.
Annie vkročila dovnitř a sestra už pokládala otázky, jak bude probíhat péče o tohoto pacienta. Anniiny kamarádky ze třídy na vše správně odpověděli a jedné z nich sestra nařídila vyměnit nitrožilní výživu. Annie nehnutě stála a dívala se na Jackovu tvář. Spatřila přesně to čeho se obávala. Jackův výraz jí zaskočil. Znovu. Krátké černé vlasy, výrazné lícní kosti, dokonale tvarovný nos a jemná ústa lehounce otevřená. Stejně jako poprvé viděla v jeho tváři bolestnou lhostejnost s tím podivným klidem, který uklidňoval i samotnou Annie způsobem, jaký nedokázala popsat. Myšlenky se uklidnily a ona tam stála s pocitem bezpečí. V tom sebou trhla a rozhlédla se, jakoby se styděla za to, co se v ní právě odehrávalo. Nikdo v místnosti si však ničeho zvláštního nevšiml, a tak Stacy mezitím v poklidu vyměnila kapačku a vše ostatní se zdálo být normální. Všechny se chystaly k odchodu a Annie zůstávala poslední. Naposledy se podívala na Jackovu neměnnou tvář, zavřela dveře a octla se na chodbě se spoustou nesourodých emocí, které nedokázala zkrotit. Cítila vzrušení, náklonnost, zvědavost, nejistotu, ale uvědomila si, že cítí i něco jiného. Strach.
,, Takže tvrdíte, že jste mu dali léky se silnými vedlejšími účinky jako jsou halucinace, stavy malátnosti, nevolnost a tak dále, abyste se pobavili?!" všichni tři viníci se po sobě podívali a ten uprostřed řediteli přitakal ,, Dali jsme mu to do pití o přestávce. Začal se pak chovat divně a odešel na záchod, tak jsme se za nim šli podívat, jestli už to působí, ale on se na nás hned vrhnul." ,, Co vás proboha vedlo k tomu něco takovýho udělat ?!" ředitel byl nepříčetný vzteky, protože po dlouhém týdnu, kdy neměl jedinou informaci, kterou by mohl rodičům předat se dozví od trojice puberťáků, že to vše zapříčinil syn největšího sponzora, bez kterého by škola jen sotva byla schopná, jako soukromá instituce existovat. ,,Ty léky jsem bral na předpis kvůli astmatu a vždycky jsem se po nich cejtil, jak opilej. Mysleli jsme, že bude sranda. Ne, že si nás splete s nějakejma monstrama nebo co." toto vysvětlení řediteli náladu nijak nezlepšilo, ale čím dál víc mu začínala docházet zapeklitost situace,, Mysleli, mysleli...Co to bylo za léky?" ,, Singulair." Po chvilce mlčení se ozval už výrazně klidnější, ale rozhodně ne milý ředitelův hlas ,, O vašem trestu rozhodne školní rada, to samé platí pro Jasona tak mu to nezapomeňte vyřídit, až za ním půjdete do nemocnice. Teď odchod!" Všichni tři opustili místnost a ředitel vložil hlavu do dlaní. Nejen, že žák jeho školy leží v nemocnici se zraněními nespecifikovaného původu bez jakéhokoliv náznaku vysvětlení, ale bude muset udělit trest protekčním dětem školy, které si sami mohou za to, že byly poslány do bezvědomí. Nad neskutečností té situace se až pousmál, ale do smíchu mu nebylo.
Stalo se to znovu. Přemýšlel o tom jak se to seběhlo. Procházel kolem a snažil se být neviditelný tak jako celé čtyři roky, díval se do země, nahrbená ramena, svěšené ruce, ale tentokrát to nezabralo.Události se pak odehrály příliš rychle.
Nechtěl na to myslet. K ničemu by to nevedlo. Protáhl si záda, která po dnešním incidentu snášela otravné sekání zahrady o něco hůř než obvykle. Vysypal plný sběrník a při vidině svého pokoje se mírně zatřásl nedočkavostí. Rychle vrátil sběrník na místo a pokračoval v činnosti.
Zavezl sekačku do garáže a s jistým, ale ani zdaleka ne dostatečným zadostiučiněním ji nakopl přes celou místnost, že se zarazila až o skříň. ,,Mrcho“ řval na ni v duchu, ale na to už nebyl čas. Otočil se zabouchl dveře a jeho mozek už vnímal pouze jedinou myšlenku. ,,Doma. Chci být doma.“ Tam kde stál už dávno nebyl. Jeho existence už se přesunula jinam. Už stál ve svém pokoji a vnímal ten pocit bezpečí a toho, že se konečně může uvolnit, přestože jeho tělo se teprve řítilo do schodů. Konečně, je doma.
Svlékl si tričko a s naprostým nezájmem, který se zdál být až nacvičený, ho odhodil na postel a odhalil na dospívajícího chlapce snad až příliš vyrýsovanou a vypracovanou postavu, kterou zdobily modřiny a podlitiny různého stáří a barev. Sebral již z rána na stole připravené rukavice a jediným naprosto zautomatizovaným pohybem si každou z nich nasadil a přistoupil ke gumové figuríně. Nyní to mohlo přijít. Výbuch vzteku, nekontrolovatelná agrese, zničení sebe sama i všeho okolo, to všechno teď mohlo přijít. A přišlo.
První úder, druhý, třetí. Všechny s drtivou přesností zasahovaly cíl a každý další úder byl veden s větší vervou. Přímo hořel touhou donutit gumu křičet bolestí, kterou on sám cítil při každém pohybu, když takto namáhal své potlučené tělo. Zrychloval a kombinoval údery v různé variace, které se zdály být čím dál tím víc nemožné, ale pak jeho zuřivost přesáhla meze únosnosti a figurína opustila své místo u zdi. Vysadil ji z konstrukce zabudované do zdi a mrštil s ní o zem jak nejsilněji dokázal, ale ani zdaleka neměl v úmyslu skončit. Zaujal výhodnou pozici na hrudníku a nastoupil do finále. Při každé z ran gumová hlava narážela do země a znovu se vracela do správné pozice, kde na ni čekal ten samý osud. Znovu a znovu. Avšak Jack neviděl bezejmennou tvář bez výrazu. Viděl jeho. Toho jež může za jeho podlitiny a modřiny, ale i za všechny jeho šrámy na duši. Viděl jak se po každém z jeho úderů zvedá, směje se mu do tváře a na rtech stále tu samou větu:
,,Já jsem Jason Coule a ty od teď nebudeš nikdo!“
Procházel po chodbě a v ruce svíral plánek, který obdržel v ředitelně. Neorientoval se v něm. První den na druhém stupni a navíc v nové škole zapříčinil, že se nedokázal ve složitém komplexu orientovat. Už to měl, už konečně dokázal zjistit kde je a jak se dostane do třídy. Začal utíkat a ještě narychlo se v plánku ujišťoval, že jde dobře, zabočil za roh a do někoho narazil.
Byl tak překvapený, že se ani nepokusil střet ustát. Začal se pomalu sbírat ze země a rozhlížet se kolem. Byli okolo něj tři žáci stejně staří jako on, ale díky jeho malému vzrůstu byli minimálně o hlavu větší. Skoro ve stejný okamžik si všiml čtvrté postavy, která se zvedala ze země. Došlo mu, že to bude ten do kterého vrazil a tak se trošku zmátořil a začal vyblekotávat omluvu.
,,Promiň pospíchal jsem do třídy a nečekal jsem na chodbě ještě někoho.“ Potichu čekal reakci a doufal, že se moc nezdrží, jelikož už teď jde pozdě.
Druhý účastník střetu se postavil a Jack zjistil, že je stejně vysoký nebo spíše malý, jako on, což mu alspoň trochu zvedlo náladu.
,,Tak ty jsi nečekal jo?“ zeptal se ho hlasem, který ani při nejlepší vůli nezněl přátelsky.
,,Ne, nečekal.“ odpověděl Jack nejistým hlasem zjevně zaskočen otázkou,ale to ještě netušil co se bude dít. Ruka, která si ještě před chvílí urovnávala tričko se mu zabořila do břicha a způsobila Jackovi bolest, se kterou dosud neměl možnost se setkat. Útočník zasáhl přesně tam kam chtěl a to do oblasti solaru, kde svalovina nejméně chrání vnitřní orgány, takže se Jack okamžitě sesunul na zem, chytil se za břicho a bolestivě úpěl.
Skupinka kolem něj utvořila kroužek, útočník přistoupil k Jackovi a opovržlivě se ho zeptal ,, Kdo seš šmejde?“ Jack ochromený bolestí nebyl schopný odpovědět a dál jen skučel. Chlapec si posměšně odfrkl a pokračoval,, Zeptam se tě ještě jednou. Kdo seš šmejde?“ tentokrát byla výhružka v jeho hlase tak patrná, že se Jack radši vzpamatoval a přerývavě ze sebě dostal,, Jack Parew. ”chlapec nad Jackem se znovu posměšně ušklíbl a zopakoval,,Jack Parew.“ chvíli se jen pobaveně usmíval, ale pak jeho výraz ztvrdl a naopak příliš dospělým a škodolibým hlasem promluvil
,,Já jsem Jason Coule a ty od teď nebudeš nikdo!“
Začal přicházet k sobě. Věděl, že se najde v křečovitém sevření figuríny, které by při aplikování na člověka znamenalo smrt udušením nebo spíše rozdrcením hrtanu. Jsou to čtyři roky, ale vzpomínky na začátek pekla zůstaly stále stejně živé a bolestivé. Pustil svou oběť a postavil ji zpátky na místo. A při sundavání rukavic se nevědomky zatoulal do doby, kdy svět byl ještě v pořádku. Ty vzpomínky mu přišly tak vzdálené a nepatřičné, jako by to byl jen film, který kdysi dávno viděl. Jako filmy, který se časem změnil v noční můru...
Jack se už od raného věku vymykal z průměru, ať už to bylo inteligencí, vyspělostí nebo jeho malým vzrůstem. Od první chvíle, kdy nastoupil, jako malý prvňáček do školy, bylo všem z jeho okolí jasné, že bude neobyčejné dítě. Jeho neutuchající zvědavost ho hnala dopředu ve všech směrech. Učitelky doporučovali přeskočení jedné možná i dvou tříd, avšak rodiče nechtěli na Jacka vyvíjet zbytečný tlak, a tak rozhodli, že první stupeň dokončí tak, jak je zvykem a pak ho přihlásí na výběrovou školu. To, jaké následky toto rozhodnutí bude mít, nikdo z nich ještě netušil.
Avšak vždy veselý a usměvavý Jack se po nástupu na výběrovou školu změnil v zamlklého, uzavřeného chlapce. Nikdo nevěděl co se děje, ale Jack se měnil před očima. Díky jeho vědomostem a všestrannosti pro něj nikdy nebyl problém se s kýmkoliv bavit, ale nyní se společnosti lidí stranil, jeho komunikace s rodiči se omezila na fráze: ,,Jak bylo ve škole?" ,,Nic zvláštního." a ,,Jacku, děje se něco?" ,,Ne mami, nic se neděje." Nic nezměnili ani delší rozhovory, které končili Jackovým prohlášením, že necítí nejmenší potřebu se s kýmkoliv bavit. Nic víc z něj nikdy přes veškerou snahu nedostali. I jeho vzhled se začal postupně měnit. Ze spíše pohublého malého chlapce se postupně stával nezvykle vypracovaný a pohledný mladý muž.
Začal psát seznamy surovin, které chce přinést z nákupu a o své stravování se včetně vaření staral sám. Vysvětlení měl prosté. Aby sám měl kontrolu nad všemi důležitými složkami v jeho jídle. Brzy to rodiče pochopili, když běžný průběh Jackova dne zahrnoval minimálně tři druhy fyzického cvičení. Chodil pravidelně jezdit na kole a běhat. Vzhledem k jeho, v tu dobu nízkému věku, necvičil s činkami, ale z hrazdy doma téměř neslezl, pokud zrovna nebyl čas na kliky. A když už nemohl ani jedno, Jack se alespoň protahoval a zkoušel různé a jiné techniky úderů a kopů. Tyto aktivity Jackův otec schvaloval a byl do jisté míry rád, že je jeho syn odhodlaný se věnovat svému tělu, ale pochybnosti a nesouhlas s jeho straněním se to neutišilo. Jeho prospěch ve škole byl i nadále obdivuhodný a připomínky učitelek na Jackovy problémy se zapadnutím do kolektivu je sice znepokojovaly, ale snažili se je brát jen za projev jeho duševních změn a byli rádi, že se neprezentuje třeba fyzickým násilím. To, co se ve skutečnosti dělo za zdmi školy, by nikoho nenapadlo ani ve snu.
Nejdříve to byli občasné posměšky z kratochvíle, ale postupně se z toho stalo něco, co bylo na denním pořádku a přerostlo to v systematické ničení dospívající osobnosti. Jason, který se na školu dostal jen díky svému vlivnému otci, měl u ostatních velký respekt, nehledě na to, že jeho parta posluhovačů by mu ho stihla velice rychle zjednat i bez toho. Rafinovanost v jejich jednání byla až mrazivá. Vše nejdříve začalo slovním napadáním, kdy dali Jackovi jasně najevo, že veškerý odpor nebo snaha dožádat se spravedlnosti bude k ničemu a až v momentě, kdy si byli jisti, že už Jack nemá čím by jim mohl odporovat, se pustili do zvrácené zábavy. Fakt, že Jasonův otec měl na vedení školy zásadní vliv, dodával Jackově situaci nový beznadějný rozměr.
Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. ,,Jacku?" byl to hlas Jackovi matky. Ten nezpanikařil rychle si oblékl tričko a otevřel dveře. Matka obdařila Jacka zářivým úsměvem, který přes veškerou její snahu nedokázal zakrýt tu neurčitou bolest v jejích očích, když se dívala na svého syna. Byla to velice laskavá paní drobné postavy, které hřejivý úsměv téměř nemizel ze tváře. Poslední dobou však její úsměv trochu ztrácel svůj lesk, stejně jako její dřív zářivě zlaté vlasy. Neznala odpověď na to, co se s jejím synem děje, ale zoufalství, kterým si procházela, na ní začínalo být čím dál víc znát. Přála by si, aby ji k sobě pustil jako dřív než se začal chovat tak podivně, ale teď na ni znovu zíraly jen jeho věčně prázdné oči bez jakéhokoliv náznaku emocí. ,,Mohl bys na chvíli dolů? Chceme si s tebou s tatínkem o něčem promluvit." pronesla tak pozitivním tónem jak jen jí to hlas dovolil. Jack si sundal rukavice položil je na jejich místo. ,,Dobře." odvětil a vydal se chodbou směrem ke schodům těsně následován svou matkou.
Jackova rodina si nežila vůbec špatně. Pan Parew byl vysoce postaveným managerem ve velké investiční společnosti a Jackova matka byla architektkou. Proto si mohli dovolit pořídit si rodinný dům podle svých představ v klidnější části města. Dvoupatrový dům s šedobílou omítkou vypadal už na první pohled moderně jednoduše a elegantně přesně tak, jak si ho paní Parewová vysnila a následně i navrhla. Jack scházel dolů po schodech do proskleného přízemí, kde v otevřeném prostoru byl obývací pokoj, jídelna i kuchyně. Vše bylo zařízeno velice precizně moderním krémovým nábytkem, který se sofistikovaným systémem tlumeného osvětlení vytvářel neuvěřitelně příjemnou atmosféru. Otec už seděl u jídelního stolu a zdálo se, že přemýšlí. Jack se posadil a očekával další z dlouhých hovorů o jeho vyčlenění z kolektivu, které rodičům leželo už dlouho na srdci. Neměl, co jim na to říct. I když měl tolikrát v úmyslu jim odhalit pravdu, nedokázal to. Slova uvízla v Jackově krku a přes veškerou snahu ho strach nedovolil přiznat, co se děje. Nejen, že ho fyzické šikanování dlouhodobě připravovalo o důstojnost, ale připravilo ho hlavně o svobodu vlastního rozhodování. Nechtěl se před svou rodinou schovávat a žít den za dnem v ústraní bez kamarádů a radosti, ale už dávno se nemohl postavit na odpor.
Napjaté mlčení protrhl Jackův otec. Pan Parew byl vyšší postavy a měl stejně uhlově černé vlasy jako Jack, ale jeho obličej byl poněkud tvrdších rysů. Teď ale promluvil velice klidným a měkkým hlasem zřejmě, aby zmírnil dopad toho, co se chystal říci. ,,S mamkou jsme se rozhodli tě poslat na intr. Nemůžeme tě nechat se schovávat u sebe v pokoji věčně, takže začneš bydlet na intru. Od přístího týdne. A zůstaneš tam i během střední, abys poznával i jiný lidi když ty ve škole se ti nelíbí, protože zase nám se nelíbí, že by ses měl takhle všem stranit. Doufám, že to vezmeš rozumně a nebudeš dělat žádný hlouposti. Děláme to, protože si myslíme, že to pro tebe bude lepší."
Prázdnota nebyla v Jackově životě novým pojmem, ale to co se v něm rozlilo po těch prá slovech od otce bylo něco zcela odlišné intenzity. Poslední kousek skládačky, který ho ještě držel pohromadě se nyní roztříštil a on neměl čeho se chytit. Nevěděl, jak se měl cítit. V jeho případě nešlo o ztrátu smyslu života, ale o ztrátu jediného způsobu jak se životem probíjet bez dalších problémů, kterých už tak měl dost. A najednou tu nebylo nic. Zvedl se a s druhým ,,Dobře." které ten den pronesl, odešel do svého pokoje.
Nespal. Ani to, že od rozhovoru, či spíše monologu otce, nedal svému tělu vydechnout ani na moment a po sprše, ve které se sotva udržel na nohou, do postele spíš než ulehl omdlel, mu nepomohlo překonat noc ve sladkém nevědomí spánku. Převaloval se a snažil se utřídit si v hlavě, co přesně by měl cítit. Stavy bezmoci občas vystřídal bezesný spánek ze kterého se opět probouzel do kruté reality, která ho měla velice brzy dostihnout.
V pět hodin ráno mu zazvonil budík, ale svůj účel tentokrát nesplnil, protože Jack už vzhůru byl. Vypnul nyní zcela zbytečnou krabičku na nočním stolku a začal se rozhýbávat. Cvičení teď bylo to jediné co mu dávalo smysl a pocit, že mu ještě něco zbylo. Zahřál se a začal si vyprazdňovat hlavu. Užíval si to, ostatně jako pokaždé. Soustředění na vlastní tělo a činnost kterou vykonává mu umožňovalo vytlačit všechno ostatní. Po několika sériích přítahů, kliků a dalších kalistenických cviků, které svou obtížností připomínaly spíš gymnastickou sestavu než ranní rozcvičku, se protáhl a vydal se do sprchy.Po studené sprše, kterou kvůli regeneraci podstupoval po každém tréninku, se vydal do kuchyně udělat si snídani.
Po pořádné porci míchaných vajec a proteinového koktejlu se pozdravil s otcem, který právě vcházel do koupelny. Nechápal, proč se jeho rodiče rozhodli takhle, ale nevěděl zda by mělo smysl se stavět na odpor, ostatně vlastně ani netušil, jakým způsobem by to měl udělat. Vyhrožovat, že nikam nepůjde, by asi nemělo smysl a na každý pád by si rodiče i přes jiné druhy opozice stejně prosadili svou. Pokračoval tedy v každodenním programu a uklidil v kuchyni. Ve svém pokoji už si pouze připravil věci a mohl vyrazit.
Pomalu se loudal na zastávku. Věděl, že má ještě spousta času, a tak jako každé ráno skákal po vnější straně chodidla. Pro normálního člověka zcela nereálná záležitost nebo přímá cesta k vymknutému kotníku, ale pro Jacka pouze každodenní rozptýlení. Hledání slabin svého těla a jejich eliminování byla jedna z mála činností, které Jackovi přinášely radost. Proto skákal bezstarostně z jedné hrany chodidla na druhou a jeho prázdná tvář se mohla alespoň na chvíli zdát radostná. Když došel na zastávku, lehký závan radosti z této malé hříčky se rozplynul. Věděl, že od školních dveří ho dělí už jen pár minut. Tento tísnivý pocit znal z každého předešlého rána, ale krutá skutečnost, že už za týden se nebude vracet do bezpečí domova, ale do starého puberťáky přeplněného paneláku bez jediného metru čtverečního soukromí, mu málem podlomila nohy. Ozvalo se zaskřípění brzd autobusu a Jack nastoupil.
Na tomto případu šikany byl jeden zásadní paradox. Oběť většinou bývá fyzicky slabá neschopná se bránit a je tedy mnohem snazší zlomit i její psychickou stránku do té míry, aby vzdala pokusy změnit svůj osud, avšak při pohledu na Jacka bylo evidentní, že o fyzicky slabého jedince nejde. Jeho osobnost však byla postupně ubíjena už od šesté třídy a fyzické cvičení bylo pro Jacka pouze obranným reflexem nikoliv snahou se bránit. To také zjišťovali jeho trýznitelé a po několika týdnech rozpaků usoudili, že tato změna pro ně neznamená žádný problém, neboť Jack se na žádný odpor nezmůže. Alespoň to si všichni, včetně Jacka, mysleli.
Omýval si ruce a chystal se odejít ze záchoda, ale ještě se podíval do zrcadla. To co viděl ho nepotěšilo, ale ani nepřekvapilo. Jeho výraz byl jedním slovem, prázdný. Krátké černé vlasy, zelené oči bez jakéhokoliv náznaku emocí navíc po dnešní noci olemované černými kruhy, jemné rysy obličeje kontrastující s jeho pažemi na kterých se rýsovaly mimo každého svalu i žíly, jímž svaly už příliš prostoru pod kůži nenechávali. Mírně si opláchl obličej, ale když neshledal žádnou změnu rozhodl se, že už radši půjde. Vzal za kliku a otevřel dveře, zdánlivě naprosto banální úkon, který mu ovšem ve svém důsledku měl změnit život. Tvář, která se před tím objevila, byla opravdu ta naprosto poslední jakou by si přál vidět. Blonďaté nagelované vlasy, stále malý vzrůst, ještě spíš dětská tvářička, ale tak jako pořád tvrdá nepřiměřeně jeho věku.
,,Kohopa to tu máme? Co ty ubožáku?" Jack se ani nehnul, jen stál na místě a díval se do země.
,,Jak se vůbec máš Jacku?" pokračoval Jason nechutně hraným přátelským hlasem ,, Dobrý je to, viď?" a mírně ho dloubl do žeber, přesně do místa kam mu včera uštědřil pár ran pravým hákem. ,,Na něco jsem se tě ptal! Budu velkorysej a ještě jednou ti to zopakuju. Ptám se tě, jak ses měl?" Ozvalo se jen tiché bezvýrazné ,, Dobře" ,, Ahh tak dobře povídáš? A co takhle kdybych ti dal důvod se dobře nemít?" Pak už to šlo ráz na ráz, přišel první pak druhý úder na Jackovo tělo, který se ani nenamáhal uhnout, jen se alespoň do jisté míry krýt. Záměrně se vyhýbali hlavě tak jako vždy, aby se na nic nepřišlo. Jack už byl v tu chvíli někde jinde, údery na něj dopadaly jakoby zdálky. Jeho mysl už nedokázala vnímat, co se děje, po tom všem, co Jack musel snášet, snad vypověděla službu. Vzdaloval se tomu místu a situaci a tam daleko, kde se ocitl bylo vše zpomalené. Díval se na sebe, jak schytává spousty ran, ale jejich dopady cítil jen jako doteky kolemjdoucích v tlačenici. Jenže najednou se vše začalo svírat. Drtilo ho to a vymačkávalo mu to vzduch z plic v tom temném vzduchoprázdnu a Jack začal padat. Nabíral rychlost, potřeboval se nadechnout blížil se sám k sobě, ke svému tělu, které tam někde na školních záchodech mlatil ten namyšlený spratek a pak ucítil naprosto šílený náraz...
Všechno slyšel rozmazaně a vše se zdálo pomalé. Jako by to nebyl on, celé tělo mu pulzovalo a hlava jako by mu měla každou chvíli odletět. Ještě nikdy necítil takovou sílu. Jeho vlastní sílu, která se nyní zdála tak ohromná. Věděl, že se něco změnilo. V jeho hlavě se zlomila bariera, která celé ty roky zadržovala všechny emoce, ale teď se prolomila a bere sebou i vše ostatní a v jeho hlavě už to není jako dřív. Pak se vše zaostřilo.
První pohyb byl jako výstřel do tiché noci, to když za letu chytil Jasonovu ruku. Pak se chvíli nic nedělo. Pro všechny zúčastněné to byl takový šok, že chvíli vůbec nevěděli co se děje. Pak přišel úder, tentokrát to byl pohyb s jasným cílem ublížit a jeho dopad byl zničující. Nabral Jasona na svojí pěst podobným způsobem, jakým mu to udělal on když se poprvé potkali. V tu chvíli se Jackova prázdná vizáž bez výrazu změnila na výraz běsnící bestie. Po tom, co se skupinka mírně vzpamatovala, začala jednat a chtěla se pokusit Jacka znehybnit a ukázat jaké bude mít jeho trestuhodná opovážlivost důsledky, avšak těžko by si nyní mohli vybrat horšího soupeře. První padl k zemi po zásahu loktem do hrudníku a marně se snažil chytit dech. Druhý po sérii úderů na hlavu skončil hned vedle s nepěkně krvácejícím obočím a nosem a třetí, když spatřil, co se stalo jeho dvěma kolegům, začal couvat, ale na to už bylo pozdě. Po úderu na solar ho k zemi poslalo Jackovo koleno, mezitím se první protivník zmátořil z chvilkového nedostatku kyslíku a chystal se Jacka překvapit zezadu. Nestihl to. Jack ho chytil pod krkem a surově ho přirazil na zeď, až se jeho soupeř sesunul s rozraženou hlavou k zemi. Šílenost v Jackových očích, když se podíval na dosud ležícího Jasona, byla děsivá. Přešel k němu a převalil ho na záda. Výraz v jeho tváři vypovídal o bolesti, kterou mu způsobil Jackův úder, naprosto všechno, ovšem když se nad ním začal Jack sklánět, doznal ještě jistých změn. Pak ho začal zasypávat ranami jednou za druhou a pokračoval i když Jason dávno nebyl při vědomí, jeho obličej byl k nepoznání po Jackově řádění a kdo ví, kam až by to mohlo zajít, pokud by tuto hrůznou scénu neprotrhl zvuk, který to vše ukončil. Zvoní.
Jako elektrický proud vjel do Jacka cinkavý zvuk zvonku a zastavil ho uprostřed další bezcitné rány. Jako člověk, který se po hodně dlouhé době může znovu nadechnout se svalil na zem a přerývavě oddechoval. Cítil pocit, který jako mladý muž ještě neměl možnost poznat. Svobodu.
Všichni zástupci mužské části populace prožívají svůj život v honbě za svobodou a to doslova všichni. Je to účel jejich životů, jejich poslání, je to závod za okamžiky absolutní svobody, ať už je jí dosaženo vstřelením branky, sražením soupeře k zemi nebo výhodnou finanční transakcí. A zřejmě by každý souhlasil s tvrzením, že tyto chvilky svobody jsou tím nejhezčím, co může život muži nabídnout. Není tedy divu, že Jack po čtyřech nejdůležitějších letech ve vývoji jeho osobnosti, které strávil nepřetržitým strachem a sebezapřením, byl naprosto zaplaven prvním dospělým pocitem svobody. Bylo až neuvěřitelné jak bylo jeho myšlení celou dobu svázané. Teprve nyní se v Jackovi probudila opravdová osobnost a on sám ji vnímal velmi silně jako něco nepoznaného. Zbavil se pout, jež ho svazovala už v samotném základu žití, otevřel oči a konečně, mohl dýchat.
Ale tak, jako po krásné noci přijde těžké ráno i Jackovo procitnutí do reality, bylo opravdu tvrdé. V momentě, kdy jeho opojení opadlo a jeho vědomí se vrátilo zpět do přítomnosti, zbyla jen bolest. Příšerná bolest, která mu projížděla tělem a každý jeho pohyb učinila tím nejhorším trestem. Když se podíval okolo, došlo mu co se stalo. Vše se mu vyjevilo před očima a znovu viděl jak vymlacuje z Jasona duši, jak rozrazil o zeď hlavu jednomu z jeho kumpánů a dalšímu pravděpodobně kolenem zlomil nos. Vše viděl pozpátku, tak jak se věci odehrály, až došel k tomu momentu, kdy se to všechno zlomilo.
Náraz, ten nesnesitelný náraz, který ucítil, když se vrátil odkudsi do svého těla a v jeho hlavě došlo k nepochopitelnému zlomu. Jack nevěděl, co se vlastně stalo, jen věděl, že ten náraz je dozajista příčinou jeho bolesti, ale jak? Jak je možné, že cítí bolest z něčeho, co nemohlo být skutečné. Nedokázal nad tím přemýšlet, bolest ho doslova sžírala. Věděl jen do jakého stavu uvedl bezvládná těla okolo a co dalšího věděl, že jim musí sehnat pomoc. Pokusil se zvednout ze země i přes bolest, která ho ochromovala. Povedlo se mu s hlasitým úpěním dostat na koleno a po dalším bolestivém boji zvednout se na nohy. Nakročil směrem ke dveřím, ale jediné, co dál viděl byla tma a pak už k němu jen z dálky dolehl tlumený náraz. Omdlel.
Po tom, co byli všichni aktéři nalezeni a odvezeni do nemocnice, z toho dva v kritickém stavu, se rozpohyboval velice zajímavý sled událostí. Škola okamžitě začala řešit, co se to stalo, kdo je zodpovědný za tu hrůzu a jak s viníkem naloží, ale zdaleka to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Bylo tu totiž hned několik aspektů, které do jakéhokoliv klasického vzorce opravdu nezapadaly. Ať už šlo o to, že nikdo z lehce zraněných žáků, tedy těch kterým se Jack "věnoval" jen okrajově, odmítl cokoliv říci, což by se dalo vysvětlit šokem z celé události nebo že byli v bezvědomí nalezení všichni, což už bylo krajně podezřelé, ale co bylo nejpodivnější, že nejhůře ze všech na tom byl právě Jack, kterému bylo konstatováno celkové pohmoždění vnitřních orgánu, ale bez jakékoliv známky odpovídajícího vnějšího poranění, protože pár podlitin, které našli doktoři na Jackově těle nemohly způsobit takovou nestabilitu organismu.
Takže žádná ze stran, která si přála zjistit pravdu se neměla čeho chytit, ať už šlo o vedení školy nebo rodiče zúčastněných, ale bylo jasné, že nějaká verze napovrch vyplout musí. Vzhledem k tomu, že Jack i Jason byli stále v bezvědomí, museli Jasonovi společníci něco vymyslet, a to rychle.
Sestřička vrátila gumového dinosaura zpátky do košíčku na hromadu ostatních hraček pro děti. Potom už se jen rozhlédla a šla si zase po své práci, nevšimla si tří vystrašených tváří bedlivě hlídajících jestli náhodou někdo neposlouchá. Zdánlivě snad jen pošetilá hra na uchování chlapeckého tajemství, ale opravdu jen zdánlivě. Kroužek u tří obvázaných hlav musel vymyslet lež, která jim zachrání budoucnost. ,,Co se asi teď bude dít?! Všechno to vykecá a my letíme, to se bude dít." ,, Ale vždyť zmlátil Jasona do němoty, nemůže mu to jen tak projít." ,,No to sice nemůže, ale když už poletí on, stáhne nás všechny s sebou!" ,,No a co máme teď asi dělat?" debata vzrušeně pokračovala, dokud se do rozražené hlavy nejoplácanějšího ze tří Jasonových kamarádů nedostala velmi zajímavá myšlenka.
,, A co když ho z toho vytáhneme a sami to svedeme na sebe, ale tak, aby jsme z toho nějak vyvázli?" ,, Jo a to chceš asi udělat jak ty Einsteine?" ,, No řekneme, že jsme ho vyprovokovali nebo tak něco." ,, Jo určitě normálně se lidi nechají vyprovokovat tak, aby dostali čtyři lidi do bezvědomí a sebe taky. Nevim, přišlo mi jako by v tu chvíli fakt zešílel. Navíc co se mu krucinál stalo?" v ten moment se do debaty vložil i třetí účastník, který se většinu doby držel stranou, ale nyní už mu to nedalo. ,,Drž na chvíli hubu a poslouchej. To co řek Braien je dobrej nápad, ale chce to trošku vychytat. Co kdybysme řekli, že jsme mu něco z prdele dali do pití, ale zvrtlo se to?" chvíli bylo ticho a pak se rozhořela diskuse o tom, co že mohli dát Jackovi do pití, aby se něco takového mohlo stát. Vypadalo to, že od návrhu nakonec ustoupí, protože drogy jakéhokoliv druhu nepřipadaly v úvahu a nápady docházely, když v tom se právě Braienovi rozsvítilo a na jeho tváři se rozlil nefalšovaný výraz spokojenosti.
Annie jedla oběd se svými kamarádkami v nemocniční kantýně a zběžně se podívala na hodinky, které k její nelibosti ukazovaly za pět jednu. Musí sebou hodit a nahlásit se u vedoucí směny, aby se ona a její kamarádky vyhnula zbytečným problémům. Byl pátek a ony už pochopitelně myslely na víkend, takže praxe v nemocnici je přece jen trochu unavovala. Annie bylo osmnáct a dokončovala třetí ročník na střední škole v oboru zdravotní sestra. Byla dokonalý prototyp sestřičky. Milá za všech okolností, citlivá, komunikativní, ochotná, ale k tomu všemu byla navíc krásná. Nechtělo se ani věřit tomu, že někdo tak krásný může být zároveň tak hodný a nesobecký člověk. Stejně těžko se pak věřilo tomu, že je Annie i přesto všechno nezadaná. Nebyla to ale náhoda.
O Annie totiž zpravidla usilovali rozmazlení namyšlenci s neuvěřitelně vysokým egem a přesně takovými ona maximálně pohrdala. No a ostatní potenciální nápadníci se pravděpodobně zalekli její krásy a nenašli v sobě dost odvahy k tomu, aby ji oslovili. Mrzelo ji to, ale nenechávala se tím rozhodit a soustředila se na školu. Vždyť snad od třetí třídy věděla, že chce dělat právě sestřičku, a tak není divu, že si výuku i praxi užívala tak, jak by si každý užíval svůj sen.
Každého však někdy život zastihne ve slabší chvilce, kdy ani naše vysněná činnost není dost pro rozjasnění našeho dne. I Annie se dostala do takové situace, ale věděla, že se to za chvíli změní. I když si to možná ani nepřipouštěla, těšila se na to celý den.
Prvně zahlédla Jacka, když ho přivezli spolu s dalšími čtyřmi pacienty do nemocnice. Spatřila ho jen krátce, ale už tehdy ji něčím zaujal. Bylo to v pátek, poslední den praxe, takže další týden Annie chodila do školy, ale občas se přistihla, že přemýšlí o tom patnáctiletém "výjimečném případu". Nemocnicí se šířily informace o Jackovo stavu a prapodivných okolnostech jeho hospitalizace na JIP. Annie ale přemýšlela jen o jediné věci týkající se Jacka. Nad jeho výrazem, který měl, když ho přivezli. Byl tak bolestně lhostejný a uklidňující zároveň a čím víc nad tím přemýšlela tím víc ji ten výraz fascinoval.
Když se v úterý dalšího týdne zlepšil Jackovo stav natolik, aby ho mohli přesunout na normální pokoj Annie se ulevilo. Doufala totiž, že pokud ho znovu uvidí, navíc ve společnosti několika svých kamarádek, zjistí, že onen výraz co ji tak fascinoval, byl jen její výplod fantazie a ona se konečně zbaví myšlenek na o tři roky mladšího kluka. Nemohla se více mýlit.
Ono inkriminované úterý stála tedy Annie před pokojem 136 plna rozporuplných myšlenek. Bude to jejich poslední pacient a pak půjde domů. Udržovala tichou konverzaci se svou kamarádkou Stacy o dalším z jejích mnohých kluků, ale její pozornost už se upírala za dveře před kterými stály. Sestra, která je měla na starosti, vzala za kliku a dveře otevřela. Objevil se před nimi naprosto běžný nemocniční pokoj, kterých ten den obešly několik. Za okny nemocniční park bombardován miliardami kapek z ponurého nekonečně šedého nebe. Klasická dubnová scenérie, která je hnacím motorem všech jarních depresí, navíc obohacena o monotónní pípání představující pacientův tep. Jackovi rodiče připlatili za nadstandardní služby, a tak byla v pokoji pouze Jackova postel.
Annie vkročila dovnitř a sestra už pokládala otázky, jak bude probíhat péče o tohoto pacienta. Anniiny kamarádky ze třídy na vše správně odpověděli a jedné z nich sestra nařídila vyměnit nitrožilní výživu. Annie nehnutě stála a dívala se na Jackovu tvář. Spatřila přesně to čeho se obávala. Jackův výraz jí zaskočil. Znovu. Krátké černé vlasy, výrazné lícní kosti, dokonale tvarovný nos a jemná ústa lehounce otevřená. Stejně jako poprvé viděla v jeho tváři bolestnou lhostejnost s tím podivným klidem, který uklidňoval i samotnou Annie způsobem, jaký nedokázala popsat. Myšlenky se uklidnily a ona tam stála s pocitem bezpečí. V tom sebou trhla a rozhlédla se, jakoby se styděla za to, co se v ní právě odehrávalo. Nikdo v místnosti si však ničeho zvláštního nevšiml, a tak Stacy mezitím v poklidu vyměnila kapačku a vše ostatní se zdálo být normální. Všechny se chystaly k odchodu a Annie zůstávala poslední. Naposledy se podívala na Jackovu neměnnou tvář, zavřela dveře a octla se na chodbě se spoustou nesourodých emocí, které nedokázala zkrotit. Cítila vzrušení, náklonnost, zvědavost, nejistotu, ale uvědomila si, že cítí i něco jiného. Strach.
,, Takže tvrdíte, že jste mu dali léky se silnými vedlejšími účinky jako jsou halucinace, stavy malátnosti, nevolnost a tak dále, abyste se pobavili?!" všichni tři viníci se po sobě podívali a ten uprostřed řediteli přitakal ,, Dali jsme mu to do pití o přestávce. Začal se pak chovat divně a odešel na záchod, tak jsme se za nim šli podívat, jestli už to působí, ale on se na nás hned vrhnul." ,, Co vás proboha vedlo k tomu něco takovýho udělat ?!" ředitel byl nepříčetný vzteky, protože po dlouhém týdnu, kdy neměl jedinou informaci, kterou by mohl rodičům předat se dozví od trojice puberťáků, že to vše zapříčinil syn největšího sponzora, bez kterého by škola jen sotva byla schopná, jako soukromá instituce existovat. ,,Ty léky jsem bral na předpis kvůli astmatu a vždycky jsem se po nich cejtil, jak opilej. Mysleli jsme, že bude sranda. Ne, že si nás splete s nějakejma monstrama nebo co." toto vysvětlení řediteli náladu nijak nezlepšilo, ale čím dál víc mu začínala docházet zapeklitost situace,, Mysleli, mysleli...Co to bylo za léky?" ,, Singulair." Po chvilce mlčení se ozval už výrazně klidnější, ale rozhodně ne milý ředitelův hlas ,, O vašem trestu rozhodne školní rada, to samé platí pro Jasona tak mu to nezapomeňte vyřídit, až za ním půjdete do nemocnice. Teď odchod!" Všichni tři opustili místnost a ředitel vložil hlavu do dlaní. Nejen, že žák jeho školy leží v nemocnici se zraněními nespecifikovaného původu bez jakéhokoliv náznaku vysvětlení, ale bude muset udělit trest protekčním dětem školy, které si sami mohou za to, že byly poslány do bezvědomí. Nad neskutečností té situace se až pousmál, ale do smíchu mu nebylo.
Updates every