Ekura fórum

Jen pokračuj :)Moc hezké

...Válečník se svou svalnatou paží bleskurychle odrazil od sedla jezdeckého zvířete. Dopadl na zem, střevíce z dračí kůže zajely do písku a razantně zlumily pád. Diablos pochopil, že se opět jde do tuhé akce. Stejně hbitě, né li lépe než samotný válečník uskočil na stranu, až pod jeho kopyty písek odlétaval nesmírnou rychlostí. Rozezněl se kovový, velmi známý zvuk. To už Válečník sundal ze zad svou Žraločí čepel, připraven tohoto obra po dlouhé době zase hluboko zpět pod písečné duny. Želva opět, a již velmi hlasitěji silně drásavě zařvala. I Válečníkovi začali plát oči, z zuřivosti. Jedno, z unikátních kouzel hodných pouze bojovníků tělo na tělo. Překřížil obě paže, pod které schoval hlavu a začal se třást. Třásl se velmi silně, kolem něj se začaly tvořit magické kruhy a rudá zář, vyvolaná odpařováním Many. Zažehnul, a mohutně zařval, dokonce silněji než samotný koráb pouště. Už byl v extázi nepříčetnosti, teď je to ten pravý stroj na zabíjení. Želva samotná byla tímto řevem ochromena, nečekala, že něco tak malého může být až tak hrůzu nahánějící. Válečník napřímil obrovskou čepel, a opět se chystal připravit se velmi tvrdý, avšak docela jednostranný boj. Držel obouruční meč oběma pažemi před sebou - kolem něj zazářil modrý kruh, stejně jako zaplápolala čepel. Byl připraven vyrazit. Želvu už jeho předvážení přestalo bavit, rozhodla se přejít do ofenzívy.
Vzduch opět zaskučel a želva zmizela, netrvalo to ani zlomek vteřiny. Válečník opět prudce uskočil na levou stranu. Věděl, že tento tvor má ve svém bojovém repertoáru specialitku - velmi ráda se objevila za zády nic netušící kořisti aby ji buď jedním mocným dupnutím poslala až na samotný konec ďáblovy rokle připadně lehce sežehla záda nic netušící oběti horkým plamenem. Válečník posilněný bojovou zuřivosti, dvakrát tak rychlý než obvykle to věděl. Při úskoku rovněž přešel do obrany, udělal piruetu a kolem své čepele zviřil prach. Smrští meče hravě přeseknul levou přední nohu obra. Ten hlasitě, bolestně hlesl a padl do písku.
"Až příliš snadné" proběhlo mu hlavou. Aby ne, když byl zvyklý na zabíjení tvorů mnohem nebezpečnějších a strašlivějších. Na nic nečekal, a opět využil situace - trojcestným střihem zanechal tři symetrické, krvavé a hluboké rýhy na želvím krunýři. Obr opět bolestně hlesl, ale válečník už dál nepokračoval v útoku. Protivníkovi se opět podařilo dostat na plný náhon všech čtyř končetin. Z hluboký řezných ran stékala jasně červená krev do písku, který tuto tekutinu mlsně pojmul. "Už se dostáváš do varu?" Zařval prudkým, povýšeným hlasem. Želva v záchvatu paniky a běsnění, postavila se na zadní a mohutně spustila přední část těla. Ozval se mohutný výbuch způsobení obrovským množství nahromaděné magie - dupnula. Až zvířila prach, až se země otřásla. Válečník to z povzdálí sledoval, stále mu však pískalo v uších z příliš blížké účasti při tomto útoku.
Obr se otočil mohutně zavrčel, avšak už méně. Vyčerpávající boj, pražící slunce snad i jed, který byl jeden z očarovaných přídavků dračí čepele pronikl do rány.
Několika skoky se odrazil, přiskočil k želvě. Výpadem těla i meče ji omráčil. Pouštní matka na pokraji sil, se opět zhroutila do písku. Už se však nepokoušela vstát. Byla na pokraji sil. Zbývalo už jen ukončit tento několika minutový souboj, s předem jasným vítězem. Jedním mocným seknutím Žraločí čepele, mířeného na krční tepnu. A písek se už opět obarvil krví, už ne malinkými potučky ale pořádným proudem.
O krok poodstoupil. Zabodl čepel do země, tesně vedle potoku krve Matky pouště. Její tělo už se začalo proměnovat v prach, vytáhl zpod brnění láhev naplněnou modrou tekutinou a vydatně se napil, nedbajíc faktu, že mu po obličejí stékají modré potůčky. Dopil a mohutně si říhl. Tělo se obrátilo v prach a s mohutným, těžkopádným žuchutím spadla do písku truhla Obří pouštní želvy a vedle ní malý, žlutý předmět, který se rovněž při pádu snesl. Kámen duše, "tak, a mám na jeden lepší oběd i večeři u Octavia" pronesl vítězoslavně Válečník. Pomalým krokem vyrazil k nově nabytým, leč již né moc cenným pokladům. Sebral je ze země, kámen duše očistil od ulpívajícího písku, hvízdl na svého ďábelského oře, který se ukrýval nedaleko, za valem z písku. Byl připraven vyrazit k původnímu účelu, který jej zde dohnal....

GurenaimeYuraki píše:

Anderson píše:Aspoň podla mňa, je tvoj štýl písania až taký príšerne snaživý a prehnaný, až sa mi to nepáči..takže celkovo ma to celé moc nezaujalo hlavne z toho dôvodu, že nemám rád príbehy písané takýmto štýlom..teda len môj názor (neber to ako hate, skôr len ako takú kritiku z môjho pohladu )

Tak to nečti, co Ti na to mám říct.

Tomu sa hovorí kritika keby si náhodou nevedel

Kritizovat umí každý,že sem taky něco nenapíšeš:) Ať má představu jak to má vypadat podle tebe.

Anderson píše:

GurenaimeYuraki píše:

Anderson píše:Aspoň podla mňa, je tvoj štýl písania až taký príšerne snaživý a prehnaný, až sa mi to nepáči..takže celkovo ma to celé moc nezaujalo hlavne z toho dôvodu, že nemám rád príbehy písané takýmto štýlom..teda len môj názor (neber to ako hate, skôr len ako takú kritiku z môjho pohladu )

Tak to nečti, co Ti na to mám říct.

Tomu sa hovorí kritika keby si náhodou nevedel

Omlouvám se, ale já osobně takové věci řeším velmi jednoduše - pokud se mi něco nelíbí - nesleduji to/nečtu to/nehraju to a dále o to již nejevím zájem. A rozhodně pak nevypichávám hnidy další diskuzí na dané téma, stejně Tě mám v bloku už nějáký ten pátek, a Tvůj další příspěvěk se mi nebude chtít rozklikávat
Stačí vyzkoušet, ono je to velmi dobrý a účinný způsob.

Máš můj obdiv

...Cválal na svém ďábelském oři, když tu spatřil azurově modrou vodu, její vodopád a rohléhající se klidnou vodní hladinu. Zamířil k ní. Opět seskočil z Diabla, a dopadl celou váhou těžkého dračího brnění do vlhkého písku. Pro osvěžení nabral do dlaní křisťálově čistou tekutinu a chrstl si jí do obličeje. Znovu nabral vodu v misce ze svých obrovských dlaní a dlouze se napil.
Diabolu vyčlenil místo ve stínu palem. Co si však lámal hlavu, tento kůň si liboval se spalujícím ovzduší ohnivé země. Pouštní vedro je pro něj jen mírné zahřátí. A kráčel po nedalekém kopci směřem nahoru k obrovským kamenitým vratům. Naposledy se ohlédl a s mohutným povzdech i výkopem do kamenných vrat okovanou podrážkou střevíce z dračí kůže se rozevřely. Válečník se protáhl štěrbinou a s nepříjemným zvukem zaklapl kamenné dveře zpět. Chvíli posečkal, než jeho oči přivyknou tmě. Zde, uvnitř Opičího dungeonu panovalo chladné příšeří. Ve stěnách se nacházely zvlášťním slabě světélkující krystaly. Vítr skučel nahoře v průdech "ven"-do pouště. Válečník se na ně zahleděl a uvažoval, zda jimi vylézají opice nahoru aby si opatřily nějákou potravu.
Rozhlédl se a opět s kovovým skřípěním sejmul Žraločí čepel ze svých zad. Chodba byla čistá a klidná jako právě uspané dítě. Akorát na konci chodby ležely jakési stíny. Válečníka napadlo, že tu před ním někdo byl. Vyrazil poklusem vpřed - obouruční zbraň, vysokého úrovně pokování se v rytmu běhu pohupovala a kovově chrastila. Válečník proběhl první chodbou, odbočujíc doprava narazil na první portál do další chodby. Cestou minul cáry opic, spálené a rozsekané jiným hrdinou či hrdiny.
Vyrazil do portálu - následovalo zatmění před očima a další pohled do ponuré opičí kobky. Zde už bylo živo - menší čtyř člená tlupa opic která poskakovala nedaleko na liánách a kamenných oltářích Válečníka spatřily. Rozběhly se s až nevídanou rychlostí přímo proti vetřelci v jejich chodbách. Válečník věděl, že na tak slabé soupeře nepotřebuje nic víc než prachsprosté ostří své čepele. Rozvířil svoji čepel a udělal piruetu uprostřed utvořené "formace"primátu. Na zem se v mžiku snesly torza primátů. Kamennou dlažbu obrostlou mechem a jiným zeleným porostem začala zbarvovat rudá, teplá opičí krev....