Ekura fórum

Dnes, když jsem si u stařenky chtěla nechat věštit osud, tak mi řekla něco zajímavého.

Zprvu jsem nechápala o čem to mluví, když mi říkala, že mám najít fragmenty světla a tmy, abych obnovila již dlouho ztracenou rovnováhu. Navštívila jsem tedy mého známého, který se vyzná v legendách a povídkách. Určitě ho také znáte, jeho jméno je Soon.
Spolu se Soonem jsme se vypravili za Wonda-Rim, který měl pro nás velice zajímavé informace.
Lámali jsme si hlavu, co mi to ta stařenka chtěla v těch hádankách naznačit.

Byli jsme zrovna ve vášnivé diskusi o jedné bájné osadě, která prý jmenovala Dongji.

Když v tom Soon vyskočil na nohy a utišil nás. ,,Slyšeli jste to také?" Zaposlouchali jsme se a opravdu.
Něco venku chodilo okolo stanu, neváhali jsme ani minutu a okamžitě jsme se ozbrojili.

Když jsem se tiše dostala ven abych se podívala, co dělá takový rámus, nevěřila jsem vlastním očím. V té tmě jsem spatřila monstrum, ale ne ledajaké. Bylo to monstrum ze Soonova příběhu.

Jeho popis byl naprosto přesný. Teď jsem si už byla jistá, že přede mnou stojí příznivec modré smrti. Chtěla jsem se tiše vrátit a vyprávět o tom přátelům ale v té tmě jsem zakopla o polena, které ten den dovezl Deokbae. Příznivec si mě všiml a přibližoval se. Co teď? Musela jsem bojovat.
V duchu jsem vzpomínala, jaká kouzla mě to ten Mág řádu, za mých dětských let učil. Vzpomněla jsem si na bleskový vrh. Neváhala jsem a chrlila jedno kouzlo za druhým, jak mi přišly na mysl.

Najednou bylo ticho. Příznivec padl a Soon s Wonda-Rimem už byli u mě. Nevěřili vlastním očím, co to před námi leží. Soon okamžitě utíkal pro biologa, věděl totiž, že ho to bude zajímat.

Biolog provedl pitvu netvora a našel něco nečekaného. Prošel snad všechny knihy, co měl Soon v knihovně, ale sám nemohl uvěřit tomu, že by to byl onen legendární fragment tmy.

Chtěla jsem si ho také prohlédnou, ale když jsem na něj sáhla tak se zem zatřásla a kousek od mých nohou se ze země tyčil jakýsi svítící kamínek. Šlo z něj neuvěřitelné světlo. Chtěla jsem ho zvednout, ale zjistila jsem, že vede hluboko do země. Po třech hodinách kopání jsme ho dostali ven.
Byla na něm velká prasklina a tak jsme se ho pokusili otevřít. Byl v něm jakýsi střep. Vypadal stejně jako ten fragment tmy, který našel biolog v tom přemoženém monstru, ale na rozdíl od něj měl bílou barvu. Byli jsme si skoro jisti, že jsme objevili fragment světla a tmy, jak stálo v legendě. ,,No zkusme se řídit tou legendou a třeba opravdu najdeme onu osadu" pronesl nadšeně Soon. Z legendy jsme již věděli, že do osady se dalo dostat pomocí teleportačního klíče. Jak ho vyrobit tam už nebylo, jelikož kus stránky v legendě chyběl. Napadlo mě, že tu legendu by mohl znát Uriel.
On je velice vzdělaný muž a třeba by věděl co na chybějící stránce bylo. Uriel nezklamal a po dlouhém přemlouvání nám celou legendu odvyprávěl. ,,MĚĎ!" To je ono vykřikl Soon a běžel si vypůjčit krumpáč od Deokbaeho. Hned co mu krumpáč půjčil, vydal se do kouzelného dolu, pro nějakou tu měděnou rudu. Když jsme měli vše potřebné požádali jsme kováře, aby nám podle předlohy a postupu od Uriela vyrobil klíč. Kovář strávil celou noc prací a ráno nám s vyčerpáním oznámil že je hotov. Nadšeně jsem si vzala klíč do rukou, ale zmáčkla jsem ho moc pevně a najednou *BLIK* a octla jsem se tam. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se sem dostala, ale byla to pravda.
Stojím právě v osadě Dongji a je to tu přesně takové jaké to bylo popsané v legendě. Nádherně zasněžené kopce, obrovské jezero a nádherné náměstí. Nemůžu se dočkat až to tu ukážu lidem z Yonganu. Je to totiž perfektní místo, kde bychom mohli oslavit Dies Lucis. Je tu krásné náměstí jako stvořené pro velký Vánoční strom. Ale teď už musím jít abych jim to mohla také ukázat. Tak pokud budete mít cestu někde poblíž Yonganu neváhejte si někoho ze zdejších obyvatel odchytnout a poptat se na cestu do osady, ať o tu parádu nepřijdete.

co takhle prestat pouzivat AI boty borci?

TomasFoxx píše: ↑sob 16. pro 2023 9:03:03 co takhle prestat pouzivat AI boty borci?

XD Foxíku já vím, že se ti to může zdát neuvěřitelné, ale někteří se slohové práce ještě učili psát ve škole, když AI ještě nebyla.
To, že tvůj mozek nebo tvá představivost není natolik pestrá aby si dokázala představit, že ne vše je generováno počítačem mě dost mrzí.
Já mám svědomí čisté a jsem se svým příběhem spokojená. mír a lásku :*

Jednou během zimních nocí v osadě Dongji.

Všechny děti z vesnice se rozhodly udělat si bobříka odvahy. Když se začalo stmívat vyrazily společně bok po boku, kluci a holky do černočerného lesa ozbrojeni pouze nožíčky. Než dorazili ke kraji lesa blížila se půlnoc.

V lese byla tma i za bílého dne natož o půlnoci. Sem tam spadnul nějaký ten strom. Najednou zaslechnou nějaké hekání. Všichni strnou jako pařezy.

Hrdinný chlapec jménem Yu-Hwan vzal jeho ostrý nožík a běžel směrem odkud slyšel hekání. Našel tam totálně zdevastovaného Aoafe-OKelly. Zavolal si na pomoc ostatní chlapce a společnými silami odnesla Aoafa do osady Dongji.

Vesnice se probudila ze křiku dětí. Yonah byl u zraněného Aoafa první. Začal ho ošetřovat. Další přiběhl Benedikt "co se děje, co se děje," křičel. Všichni už tušili o co asi jde. Dospělý poslali děti zpět domů a zakázali jim vycházet ven a samotní vyrazili za Urielem a stařenkou. Když dorazili ke stařence nestihli ani nic říct, protože ta už věděla o co jde, pouze řekla připravte se k boji !!

Vesničané si pouze potvrdili to co si mysleli. Opět se po roce probrali z letního spánku velcí sněhuláci. Přes 5 t vážíci, 15 m vysokých hor ze sněhu, místo očí uhlí a nos, tak ten je nejhorší, protože tam má gigantickou mrkev, která je chitinově aktivní.

Ihned vypukl chaos. Zbrojíř a platnéř začali vydávat zbraně. Zvony ve zvonici začali znít k poplachu. Obchodnice okamžitě zavřela obchod a vzala si všechny nože co měla doma. Ariong svolala všechny děti na bezpečné místo. Vesničané vyrazili na lov VELKÉHO SNĚHULÁKA.

Vesničané vlítli do lesa jak šílenci. Chtějí pomstít zraněného Aoafa. Běží, stále běží a nic. Najednou Yonah uslyší praskání větví a nakonec padání celého stromu. Všichni běží za křičícím Yonahem. Najednou se přede všemi zjeví obří masa sněhu. Vesničané zaútočí avšak všichni se k němu nedostanou. Vesničanů je příliš mnoho. Sněhulák má jednoduchou práci na své pařáty (klády místo rukou) napíchne nespočet vesničanů. Začne totální masakr kdy vesničané útočí na sněhuláka, kterému fyzické útoky příliš neubližují. Stařenka zvolá k ústupu.

Všichni co přežili se sešikovali na kraji lesa. Stařenka začala mluvit o tom, že nemají šanci porazit sněhuláka konvenčními zbraněmi. Stařenka poslala svého syna Nemakámito pro hrdiny z vedlejší vesnice, kde žijí starší generace vesničanů.

Nemakámito dorazil co nejdříve to šlo. Když to zgenerovaným hrdinům vyřídil, tak ty nehleděli na to co právě dělali a vyrazili vesničanům z Dongji na pomoc. Strašně moc byli rádi, ževidí stařenku i když nebyla jejich generace. Hrdinové vyrazili jako první. Měli totiž tajnou zbraň a to fragmenty temnoty, kterými šlo zapálit cokoliv. Hrdinové začali házet na sněhuláka fragmenty. Všude hořelo a sněhulák začal roztávat. V tu chvíli přišla řada na vesničany z Dongji, kteří meči rozsekali sněhuláka na cimpr capr.

Všichni dorazili do vesnice Dongji. Oslavovali poražení mocného sněhuláka a uzdravení Aofa několik týdnů. Když všichni vystřízlivěli tak bylo 24.12., proto si na tento den uzákonili Den poražení sněhuláka. Děti nemuseli do školy a všichni si dávali dárky, zdobili stromečky. V osadě zavládl klid a mír.

Zvonek konec a pohádky je konec.

Osada Dongji,aneb příběh který zapadl ve sněhu Ekury.

Stařenka osadníkům v zimě vyprávěla příběh, který možná mrazí, možná hřeje, přesto je předává jen slovy a nelze tedy získat informace z kronik Ekury. Vše je odkázáno na vyprávění o legendární zimní oblasti, kterou kdosi nazval výstižně Dongji. Tato oblast nám může vnuknout spousty myšlenek, o tom kdo jí založil, o tom co se v ní objevuje a také proč vlastně je možné tuto oblast navštívit pouze o Vánocích či adventech.

A tak dle bájí, vyprávěných od stařenky, osadníci přeci jen uvěřili v tuto bájnou a možná zapomenutou oblast. A právě o Vánočních svátcích, kde se lidé konečně potkávali nejen v klidu a míru, ale také, kde mohli rodiny být aspon pár dní v roce spolu. A rádi tak podnikali cesty a tím i hledání klíče, který je snad může zavést do této poklidné oblasti klidu a mírů a také lásky a přátelství.

Po tom, co legenda o svátcích opět začala žít, byl čas připravit se na cestu. Na cestu možná nebezpečnou, ale o to více radostnou, protože se konečně přátelé na něčem dohodli a dokázali si, že když jsou spolu je jim fajn, a hlavně snáze se překonají těžké překážky v tomto dobrodružství .... A tak po tom, co si hrdinové a přátelé opatřili zásoby na cestu, a chtěli se vydat na cestu, najednou vidí jak na ně mává teleprotér ... Hm - copak asi ten zapomnětlivec chce? Zeptáme se ho - co potřebuje.

A tak se dozvídáme cosi o magickém klíči, který nejen že otevírá onu bránu Dongji, ale také to, že on sám tam nemůže, jelikož mu papoušek tento klíč tak nějak odnesl neznámo kam. Asi si myslel že je z něj straka ...

Takže zkusíme se poptat ještě pár známých - jé Oktavio ... hm, koukáme, že jen slovně odsekl na otázku "Kam tě nohy vedou, drahý Oktavio"? od hrdinky co na zádech měla nápis - Bisky. No raději to necháme být a zeptáme se někoho jiného. Tady kovář - nějak mu vyhasíná pec - třeba nám něco řekne. A on také nebyl skoupí na slovo a řekl že klíč může ukout - jen nebude vůbec lehké zajistit přísady.

Po frustrujícím shánění přísad nakonec máme magický klíč k Dongji - a tak hurá - raz dva - auuu - kde mám koně - heled šlápl jsi mi na nohu - jéé ty máš červený nos ... to byli první slova po tom, co jsme se magicky přenesli do zapomenuté a bájné lokality Dongji.

První co jsme viděli byl sníh. Ne smích, ale sníh. A také osobu, která vypadala podezřele. Už jen proto, protože ve sněhu byla v pantloflích. Po krátké zdvořilostním rozhovoru jsme se dozvěděli že jsme v oné pohádkově - vánoční oblasti Dongji.

A tak sestupujeme zasněženou lesní pěšinou, k snad civilizaci? Ano ve sněhu jsou stopy ... tak se po nich vydáváme. A překvapení na nás čeká nedaleko - otevřené dveře domů nás vítají - no jo, ale můžeme vstoupit? Co když nejsme vítáni? Jééé támhle je naše známá obchodnice a támhle pacholek, ten holomek jeden, ani koníky nepřikreje dekou v zimě ....

A tak začínáme objevovat tajemství Dongji ... po tom, co jsme prošli vesničku křížem krážem, odpočinuli si, a doplnili zásoby, vydáváme se dále cestou k lesu.

Pozoor co to tam je - tmavá silueta osoby s mečem ... musíme opatrně ... psst tamhle ten sněhulák se snad i pohybuje? Sakra co je to za bílou stěnu - jejda studí to, tak sklo to nebude. Prásk - stěna se rozbila, asi teplem z našich rukou a vypadla esence světla ... Že by magie? Ale to snad ne, tam kde je světlá magie bude asi i ta temná.

No mysleli jsme si, že tato oblast bude plná veselí a radosti, ale támhle vidím zabalený dárek - ti darebáci. Oni kradou dárky. A ještě tu je magie, možná že objevíme i zdroj magie, a snad na Nový rok aspon nachvilku zastavíme ty tlupy démonů a jiných zloduchů aby nemohli škodit. Aspon ne o Vánocích.

A tak jsme poznali jak nelehký úděl a osud je hrdinů - ačkoliv svátky, přesto oni je mít nemohou ... ale třeba tento rok je mít mohou - přeci nezáleží jen na mě nebo tobě, ale záleží na nás všech. A tak jako z Arabely jsme našli kouzelný zvoneček a zazvonili ... co se dělo dál nevíme. Jelikož zde příběh stařenky vždy končí ...

(Mimo soutěž)

Kdysi dávno, v zimním údolí, existovala pozoruhodná vánoční osada jménem Dongji. Tato kouzelná vesnice byla víc než jen místem svátečního veselí; byl to maják světla a naděje tváří v tvář pronikající temnotě. V Dongji totiž vesničané bojovali po boku síly sluneční energie, aby udrželi temnotu na uzdě.

V Dongji mělo slunce zvláštní význam. Nebylo to jen nebeské těleso, které se zvedalo a zapadalo každý den; byl zdrojem zářivé energie, kterou vesničané využívali k osvětlení svých domovů, napájení svátečních dekorací a zahřívání u srdce během dlouhých zimních nocí.

Avšak rýsovala se hrozba v podobě prastaré temnoty, která se snažila uhasit světlo Dongji. Tato temnota, známá jako Stínový mráz, se každým rokem přibližovala, vrhala na vesnici chlad a hrozilo, že ztlumí teplo slunečních paprsků.

Vesničané z Dongji v čele s hrdinama ze všech tři říší pochopili důležitost zachování sluneční energie a ochrany své osady před zasahujícím stínovým mrazem. Neúnavně bojovali proti energií temnoty vším co měli. Nekonečnej boj se zdál jako prohranej. Největší koncentrace temnoty se zdála být v údolí, kde se temnota projevovala v podobě prokletých sněhuláků. Zdalo se ale, že to nestačilo, páč tři krát denně přišla vlna obrovských velitelů prokletých sněhuláku.

Jak se blížila nejdelší noc v roce, Stínový mráz sílil a vrhal na Dongjiho ledový příkrov. Vesničané se nenechali odradit a shromáždili se, vyzdobili své domovy a ulice brilantními solárními dekoracemi a vytvořili oslnivou světelnou show, která soupeřila s hvězdami na noční obloze.

V předvečer zimního slunovratu, když tma hrozila, že pohltí Dongjiho, se vesničané shromáždili na návsi a jejich tváře osvětlovala teplá záře sluneční energie. Stáli jednotně, drželi nad sebou solární lucerny a svíčky a jejich společné světlo tlačilo zpět proti pronikajícímu Stínovému mrazu.

V dechberoucí ukázce jednoty a odhodlání vesničané zpívali písně naděje a radosti a jejich hlasy stoupaly, aby čelily výzvě temnoty. Když zpívali, zdálo se, že samotné slunce reagovalo, vrhalo zářivý zlatý paprsek světla, který pronikal nocí, rozptýlil Stínový mráz a koupal Dongjiho v zářivé záři.

Od toho dne se Dongji stal symbolem odolnosti a jednoty, kde síla sluneční energie v kombinaci s neochvějným duchem vesničanů a bojovníků ze třech říši držela temnotu na uzdě. Každý rok, když se blížil zimní slunovrat, vesničané slavili triumf světla nad temnotou, protože věděli, že v Dongji bude sluneční energie vždy osvětlovat jejich životy a držet stíny na uzdě.