Příběhy královského lokátora

[Zachary]

Našel jsem v počítači dvě povídky z jednoho mého starého projektu. Fórum je asi dobré záložní místo pro jejich archivaci. I když jsou to jen takové dávné jednoduché štěky, o jednou napsaná slova přicházím nerad. Možná někdy v budoucnu najdu někde v zálohách i další kousky.

I. Kovář

Na samém jihu království, od hranic říše co by kamenem dohodil, žil ve staré polorozpadlé chalupě kovář Trpiš s manželkou a třemi syny. Kovářské řemeslo se v jeho rodině dědilo z otce na syna po staletí a vždy se dbalo na to, aby byly předány veškeré objevené taje, a také se kladl důraz na pečlivost, a Trpiš pečlivý byl. Nic z toho mu ale nebylo příliš platné, když se jeho rodinu přilepila smůla. Při poslední válce bylo zničeno nejbližší velké město, čímž přišel o značnou část zakázek, a sousedé z jeho okolí také odcházeli neboť jejich rodné území již nebylo bezpečné. Trpiš tak více času než svým řemeslem strávil staráním se o pole, aby rodinu vůbec uživil. Jedinou naději viděl ve stěhování, na to ale musel nastřádat nějaké peníze. Vždy, když se pro to naskytla vhodná příležitost v podobě větší zakázky, postihla jej nějaká katastrofa – tu mu dodavatel přivezl vadné suroviny, jindy nemohl pracovat neboť ležel v horečkách, a posledně jejich kovárnu dokonce v noci navštívili lupiči a hotovou zásilku ukradli.
Skutečně už uvažoval, čím se osudu znelíbil.
Ten den táhl s valachem z lesa domů spadlý kmen stromu na topení do pece a zoufale přivolával spásný nápad, když uslyšel koňské řehtání a tlumené bědování.
Po krátké úvaze přivázal za uzdu koně k nejbližší pevné větvi a vydal se za hlasem. Brzy narazil na lesní cestu, na které stál nějaký cizinec v cestovním plášti a prohlížel koni přední kopyto. Trpiš okamžitě pochopil, kde je problém, k jeho zděšení muž zasunul nohu do třmenu a chystal se na koně nasednout.
„Zadržte, pane,“ křiknul, „jestli váš kůň ztratil podkovu, nemůžete na něm jet, mohl by zranit sebe i vás.“
„Já vím,“ vydechl cizinec. Trpišovo náhlé zavolání jej vůbec nevylekalo. „Jenomže povinnosti mě ženou dál. Jsem příliš daleko od domova a okolí neznám.“
Trpiš si cizince důkladně prohlédl; zpod kápě pláště na něj hleděly inteligentní oči přibližně stejně starého muže průměrného vzrůstu, s hnědou kšticí a důkladně oholenou tváří. Nevypadal nebezpečně ani útočně.
„Bydlím nedaleko, kdybys -“
„Ne, musím jet!“ přerušil jej cizinec netrpělivě a snad i trochu podezíravě. Trpiš proto nenaléhal a přemýšlel o jiném řešení. Promnul si zuby spodní ret a tu jej to napadlo: „Vydržte, pane, můžu vám i tak pomoct! Vrátím se do pár minut.“ Jakmile mu bylo kývnutím odpovězeno, odběhl. Měl v brašně na koňském sedle jednu náhradní podkovu i s hřeby od té doby, co jej v lese potkal stejný problém. Cizinec mu zřejmě nevěřil tolik, aby šel s ním k chalupě, ale to neznamenalo, že nemůže pomoct přímo na místě.
Svého valacha našel snadno, vylovil z brašny všechno potřebné nářadí a spěchal zpátky.
Cizinec vypadal potěšeně, že jej vidí: „Nečekal jsem, že se skutečně vrátíš, farmáři. Nevyčítal bych ti to.“
Z toho oslovení Trpiše píchlo u srdce, ale neohradil se, vždyť už to téměř byla pravda. „Sic jsem vám slovo nedal, ale řekl jsem, že pomůžu. To je pro mne závazek.“
Podkova s hřeby v plátěném pytlíku zachřestila, když ji položil na zem. Požádal cizince, ať svého koně pevně drží a klidně s ním hovoří, už měl zkušenosti se splašeným zvířetem. Ne každý kůň podkování snášel v klidu.
Přiměřil podkovu a mírně si oddechl. Nebyla pro černého hřebce přesně na míru, ale ani vyloženě špatná, nikde nepřekážela. Připravil si hřeb a rozmáchl se kladívkem.
„Počkej, farmáři. Měl bys vědět, že nemám peníze, ani co ti nabídnout na oplátku.“
Trpiš se usmál, neviděl důvod proč se snažit něco vytěžit na cizím neštěstí, malý obnos peněz by mu stejně trn z paty nevytrhnul. Byl rád, že může někomu pomoct: „Vždyť nic nežádám.“
Tiše a důkladně odvedl svou práci, dovolil se a provedl koně pár metrů po lesní cestě a zpátky, aby se ujistil, že je vše v pořádku, a pak cizinci uzdu vrátil.
„Až dojedete na místo, raději vyhledejte podkováře, aby vašemu koni vyrobil podkovu na míru.“
„Děkuji moc, farmáři, zachránil jsi mi práci!“
„Alespoň někomu,“ vzdychl Trpiš tiše, ale rychle se vrátil ke svému úsměvu. Nerad vykládal své problémy lidem, kteří určitě měli dost svých vlastních.
„To nestojí za řeč. Přeji vám šťastnou cestu bez dalších problémů.“
Ještě si vyměnili další zdvořilé fráze a poté cizinec v cestovním plášti odklusal. Trpiš si sesbíral nářadí do plátěného pytlíku a vydal se ke svému valachovi.
Sotva si byl cizinec jistý, že jej ochotný kovář už nemůže spatřit, vytáhl si z kapes starou podkovu a hák, kterým ji pracně sám svému koni z kopyta sundal, a obojí schoval do sedlové brašny, aby mu to nadále nezatěžovalo plášť.
Spokojeně se pak opět vydal na cestu; vše se odehrálo přesně tak, jak doufal.

Den po následujícím úplňku trávil Trpiš prací na poli. Na příhodu s cizincem už téměř zapomněl, hlavně kvůli silnému dešti, který zen večer vyplavil jejich kovárnu a stodolu.
Dnes už měl za sebou sklízení dvou malých políček a dokončoval třetí. Právě odnášel druhou bedýnku cibule, když valach pronikavě zařehtal. Trpiš zapátral po příčině. Netrvalo dlouho a zahlédl na horizontu u lesa dva jezdce. Nervózně zapolykal a pospíšil si z pole k chalupě, kde se jeho nejmladší syn Velen staral o řádné uskladnění vykopaných plodin. Pokynul mu, ať hlídá vstup do chalupy, a přemýšlel, co si počít s přijíždějícími cizinci. Byli doma sami dva, jeho další synové a manželka se měli vrátit z tržiště až později večer. Cítil by se s nimi za zády jistější, na druhou stranu kdyby se něco mělo semlít, alespoň měl zbytek rodiny v bezpečí.
„Buď připraven utíkat,“ přikázal Velenovi a vykročil k brance. Jezdci mezitím dojeli zase o kus blíže a Trpiš si uvědomil, že osobu na černém hřebci v cestovní pláštěnce již zná. Mírně se uklidnil, ale nervozita z něj neopadla úplně. K čemu ten doprovod?
Cizinci seskočili z koní několik metrů od chalupy, jeden předal uzdu svému společníkovi, pak chvíli něco hledal v brašně, než vykročil s úsměvem k Trpišovi. Ten jen přešlápl, klíčila v něm ale zvědavost, protože už měl jistotu, že má tu čest se starým známým.
„Hádám správně, že jsi kovář a ne farmář, dobrý muži?“ položil cizinec otázku, na kterou očividně ale odpověď nepotřeboval.
„To jsem,“ Trpiš přesto klidně přisvědčil.
„Nejlepší v okolí!“ dodal za jeho zády bojovně Velen. Nejspíše nevěděl, co od muže očekávat, ale to Trpiš koneckonců také ne.
„To vím, hochu,“ cizinec se na jeho syna usmál. „Znám tvou pověst, Trpiši. Ne, nelekej se. Dávno před naším setkáním v lese jsem se doslechl o tvých kovářských kvalitách, potřeboval jsem však poznat i tebe.“
„A to proč?!“
Muž se znovu usmál a podal mu zakázkový arch. „Přicházím s nabídkou; práce i nového života.“
Trpiš si převzal svitky a nevěřícně hleděl na seznam nářadí a počty požadovaných kusů a nabízené ceny. Byla to nabídka snů, to, za co se již několik let modlil. Jeho rodina by byla na dlouho zabezpečená.
„Proč já, pane? Proč tu nabídku dáváte právě mně?“
Muž se opět usmál, podobnou otázku očekával. Jako by ji neslyšel vůbec prvně.
„Nedávno jsi v lese narazil na člověka v nouzi a bez otázek jsi mu vypomohl. Takové typy lidí já hledám. Jmenuji se Lysek, jsem královský lokátor a chci, abys mi pomohl vybudovat nové město.“

---

Tento příběh byl v rámci kampaně „Léto plné příběhů“ odměněn Mapou pokladu.

[Zachary]

II. Hospodská

Lesem se skrz malý potůček pomalu brodili dva unavení jezdci. Měli za sebou nejen cestování, ale i několik jednání s různými lidmi a den se chýlil ke konci.
„Kam to bude teď, pane,“ ohlédl se za sebe jezdec, sedlající statného hnědáka.
Lysek jen potřásl hlavou. „Do postele, příteli. Pokud mě orientační smysl nešálí, nedaleko by měla být vesnička s útulným hostincem.“
Předjel svého sluhu a dlouholetého společníka na cestách a ujal se vedení. Les brzy přešel v mýtinku, ta poté v širé louky. Na obzoru se objevila světýlka.
Vydechli úlevou, když kopyta koní konečně začala klapat o velké kameny vesnické hlavní cesty. Už sotva viděli na cestu, jak moc se setmělo.
Měšek nenašel v sobě dostatek síly k tomu, aby seskočil z koně, proto se v sedle pouze sehnul a zaklepal na dveře.
Ty se otevřely až po dlouhé minutě, ač žena ještě nemohla spát, když se v okně hospody svítilo.
Vykoukla ven malou škvírou, v očích nejprve naději, poté jen předstíraný zájem.
„Přejete si? Bohužel je hostinec dnes zavřený. Můžu vám ale poradit jiná místa.“
„Vyháníte dva hladové poutníky bez noclehu na ulici?!“ Měšek se právem cítil pohoršen, ale Lysek viděl v očích hospodské lítost a strach.
„Ne, pouze vás prosím, abyste vážili ještě pár minut cesty k domu na konci vsi. Uvítá vás tam milý manželský pár, i nocleh vám poskytnou.“
„Pokud vidím dobře, tak nápis HOSTINEC máte nad futry vy, madam.“
Hospodská vypadala na zhroucení, něco ji tížilo a Lysek pocítil zvědavost. Chytil svého druha za paži, aby jej zklidnil.
„Nic se neděje, madam, samozřejmě máte právo nějaké hosty odmítnout. Děkujeme za nabídku jiného ubytování, rádi ji využijeme.“ Měšek měl zřejmě hádavou náladu, Lyska to stálo tři významné pohledy, než jeho sluha a přítel konečně pochopil, že jen zdržuje a maří plány.
Omluvně vyjel na cestu první. Lysek ještě věnoval jeden pohled nešťastné ženě, než hnědého koně následoval.
„To jsou způsoby. Zakázal bych jí živnost!“ bručel si pod vousy Měšek, čímž lokátora vytrhnul z myšlenek.
„Cožpak jsi ji neviděl?“ vzdychl netrpělivě. „Té ženě přece nečinilo žádnou radost posílat nás pryč. Zajímalo by mne, co ji trápí.“
„Hloupost a nafoukanost!“ odsekl Měšek. Lysek zavrtěl hlavou; pochopil, že k smrti uraženého přítele ukonejší jedině to, když se o problémech ženy osobně přesvědčí. Nastínil mu proto svůj plán.
O deset minut později, během kterých se jim podařilo ustájit koně v domě, kam je poslala hospodská, už byli v polovině cesty zpátky. Oba zůstali plně ozbrojeni, to kvůli Lyskovu špatnému tušení.
Potichu se přikradli pod okna hostince, vesnice zela prázdnotou, jako kdyby krátce po setmění zapadly zevnitř i petlice jednotlivých domů. Tady se opravdu dělo něco zvláštního.
Naznačil příteli, ať drží hlavu dole podle dohody, a sám opatrně nakoukl do osvětlené místnosti. Nespletl se, opravdu hleděl do liduprázdné hospody – tedy ne zcela liduprázdné.
Za výčepem stála hostinská se smrtelným strachem v očích, neboť byla ohrožována rezavou dýkou jednoho ze dvou dalších přítomných mužů. Druhý s nohama na stole seděl na židli, také si pohrával s dýkou a chechtal se naříkavým výkřikům.
Znepokojený Lysek viděl jen dvě vysvětlení toho výjevu – buďto hostinská byla právě přepadena, nebo se jednalo o pravidelné vydírání a dnes nastal pro ženu nevyhnutelný konec, neboť jí došly prostředky na zaplacení výpalného.
Lysek se podrbal na holé bradě, nebyl tou správnou osobou, která by takovou situaci měla řešit, od toho byli v království trénováni jiní. Avšak čest a svědomí by mu nedaly spát, kdyby nic nepodnikl. Když pohlédl na Měška, věděl, že to přítel bude cítit stejně a navíc se k tomu bude hanbit za své předchozí chování.
Zevnitř hospody se ozvalo rozbíjení skla, lupič mrsknul s lahví lihoviny mezi další ostatní na polici, což mělo za následek velkou záplavu střepů a lihovin. Žena vyděšeně vrtěla hlavou, se slzami v očích a nulovým prostorem, kam před ostří čepele na krku ustoupit. Lysek už nemohl déle otálet. Šeptem mírně poupravil Měškovy pokyny, jinak se nadále drželi předem domluveného plánu. Napočítal do třiceti a rozrazil okno. Mezitím v té tmě jeho společník musel dorazit k druhému vzdálenějšímu oknu, které, jak si všimli při plížení, bylo špatně dovřené.
„Dolů!“ zařval na celou místnost. Věděl, že se na něj upřou zraky všech tří osob, spoléhal však na to, že žena, která jej viděla jako jediná, pochopí jeho výzvu první. Byl to neskutečný risk, ale Lysek opravdu neměl v popisu práce taktizování a přepady ze zálohy, nebo jak by se tato situace odborně nazývala.
Ženě trvalo vteřinu rozpoznání jeho obličeje, v té následující už se vyhýbala o několik centimetrů čepeli na krku a padala na kolena. Lupič zareagoval příliš pozdě. Jen, co si uvědomil, že ztratil tělesný štít, vězela v jeho srdci čepel Lyskovy vrhací dýky. Ten na tuhle svou dovednost právem cítil hrdost.
Poradit si s druhým násilníkem měl za úkol Měšek. Jeho akce přišla o dvě vteřiny později, neboť začal do třiceti počítat s drobným zpožděním. I jeho útok však přinášel zkázu. Lupič, který při přepadení celou dobu seděl za stolem a jen se kochal prací svého druha, stihl odběhnout do úkrytu před smrtícími vrhacími noži v domnění, že Lysek je sám. V bezpečí ale nebyl, Měšek na jeho provizorní skrýš u výčepu výhled měl. Vypustil z krátkého luku šíp, který muže zasáhl do pravé části hrudi. I on padl přemožen na zem.
Hospodská se postavila na nohy, překročila tělo a velmi opatrně přešla přes střepy po lihovinách k oknu.
„Myslela jsem, že je se mnou amen,“ zaštkala směrem k Lyskovi. Ten ale náhle spatřil pohyb v místech, kde se již žádný vyskytovat neměl. Byl však příliš pomalý, už nezabránil poslednímu zlomyslnému činu lupiče. Měškův šíp pro něj znamenal jistou smrt, zanechával mu však dostatek zbytkových sil k tomu, aby natáhl ruku na výčep a shodil svícen s hořící svíčkou do jedné velké kaluže lihovin vedle sebe.
Divoký plamen Lyska na moment oslepil, zůstalo mu ale tolik duchapřítomnosti, aby vyskočil na rám okna a hmátl po hospodské, aby jí zabránil v marném pokusu o uhašení ohně, který by pro ni znamenal jistou smrt. Plamen byl příliš agresivní a díky lihovinám se neskutečně rychle rozšířil. Zde již jedny ruce nic nezmohly. Volali na poplach.
Hasilo se půlku noci, muselo se ohni zabránit v dalším rozšiřování mezi okolní domy. Do řetězu lidí, předávajících si vědro vody po vědru, se zapojila celá vesnice. Rychle se rozkřiklo, co se semlelo v hostinci před požárem, Lysek s Měškem poslouchali útrapy, které vesničanům dva nebezpeční vyděrači a lupiči způsobili. Obdrželi mnohá poděkování za to, že učinili vesnici znovu bezpečnou.
Lysek nad ránem zlostně hleděl na ohořelé trosky. Sálala z nich bezmoc a zoufalství. A o něj se snažily výčitky.
„Mrzí mě, že jsme pro váš hostinec nemohli udělat více,“ řekl hospodské, když vycítil její přítomnost po svém boku. Žena po něm vrhla nevěřícný pohled: „Zachránili jste mi život, to je, myslím, na dva potulné cestovatele až dost. Ten hostinec mi po smrti manžela beztak činil jen samé potíže. Nějakou práci si snad najdu.“
Lysek pomyslel na seznam v koňské brašně. Ne, rozhodně mohl udělat více!
Představil se celým svým titulem královského lokátora a nabídl ženě nový domov i novou živnost.

---

Tento příběh byl v rámci kampaně „Léto plné příběhů“ odměněn 3x Knihou náčelníka.