Prolog
Bylo krásné letní ráno, slunce se právě přehouplo přes okraje hor a zalilo celé údolí do zlaté barvy, někde poblíž zurčel potůček a Niarr si připadal jako v nebi, jenže pak si uvědomil, že to tak nemusí být dlouho, protože zlé síly které ovládá jen chtíč a touha po ničení se poprvé od Časů beznaděje sjednotily, jelikož si tím připoměl jen svůj pochmurný úkol, vstal a šel se umýt k potůčku a při umývání nahlas přemýšlel: "Proč se sjednotili? Jak se jim podařilo se sjednotit? A hlavně, kdo je sjednotil?"
Tyto myšlenky mu táhly hlavou po celou dobu jíž věnoval přípravou na pochod, když si uvědomil, že už má všechno připraveno, nasadil ponurý výraz a vyrazil na cestu...
1. Kapitola - Oheň a dým
Mitialin provedl rychlou otočku a usekl nejblíže stojícímu orkovi ruku, poté se potichu pomodlil: "Clionesso, dej nám, synům a dcerám tvým, sílu aby jsme odrazili tyto bestie pryč od nás"
A uskočil před nešikovným výpadem vedlejšího orka, když si uvědomil, že se tak dostal přímo před orckého velitele, bylo už pozdě a tak zavřel oči a vykřikl: "Stáhněte se do lesa!"
Když se po několika vteřinách nic nestalo, tak se překvapeně otočil a uviděl proč zůstal na živu, stála tam jeho družka Elliana, zbrocená krví orků, usmála se na něj tím pokřiveným úsměvem, který tolik miloval a on k ní příběhl, rozhlédl se a když uviděl jak dalších 6 elfů marně vzdoruje hordě, kousek na západ tak na ni kývl a oba, bok po boku se k nim rozeběhli.
Cestou šípy z Ellianina luku jen hvízdaly a Mitialinovy meče se pohybovali tak rychle, že z nich byly vidět jen šmouhy, zrovna když se dostali k elfům, padl jeden z nich pod ranou orka s obouruční sekerou, Elliana nezaváhala a střelila mu ihned šíp mezi oči. Díky orkské povaze, se ostatní jen rozprchli, protože nevěděli odkud šíp přilétl.
Mitialin je všechny seřadil do klínové formace a všichni se najednou rozběhli proti nepřátelům. Jenže nepřátel bylo mnoho, elfové sice bojovali statečně ale čelili mnohonásobné přesile, proto byl jen zázrak, že se tato skupinka vrátila k obraným valům bez vážnějších zranění, přes které jen překočili a běželi k hradební bráně, všichni elfové kteří stáli na hradbách si jich všimli a tak je kryli palbou.
Když se skupinka dostala dovnitř, elfové ihned zavřeli dveře. Jenže bohužel nebyli dost rychlí, dovnitř se dostala skupinka 12 orků, když si orkové uvědomili, kolik jich je tak je chytl nezastavitelný nával vzteku a podařilo se jim zranit 2 nejblíže stojící elfy, když si elfové uvědomili že jejich nečinost může znamenat smrt blízkých přátel, jako jeden muž natáhli luky a vystřelili. Stačila jen jediná salva a všichni orkové uvnitř hradeb zemřeli, a tak skončil elfský pokus o prolomení obležení.
2. Kapitola - Prach a Kámen
Ranak se netrpělivě rozhlížel, ze zápachu orků ve svých tunelech se dostával do stavu zuřivosti, jen naléhavost úkolu ho udržovala v klidu. Přece jen na něm nezávisel jen jeho život ale i život mnoha trpaslíků a pokud se přes ně tato chátra dostane tak i ostatních dobrých národů. Jakmile uviděl signál z druhého tunelu dal se do pohybu, vzal zatím shasnutou pohodeň, svojí sekeru s už tolika zářezy i oprýskaný štít a vyrazil. Na trpaslíka se pohyboval až neuvěřitelně tiše. Poté co proběhl změtí uliček, ocitl se na úzké římse která vedla napříč celou jeskyní. Početnost nepřátelské armády ho na chvíli přimrazila. Přes celou jeskyni se táhly stany, dřevěné arény a kamenné kruhy ve kterých plápolal oheň a kolem kterých tančili goblini s orky v bizarním tanci velebícím jejich bohy. Jakmile se začal rozbíhat, uviděl v jedné z arén pohyb. Podíval se tím směrem, přestože neočekával nic závratného. Ale to co uviděl mu vyrazilo dech. Stál tam ork, asi 6 a půl stopy vysoký, s krví promočeným pláštěm, ozbrojen obouručním mečem, kterým točil v impozantních kruzích a přibližoval se k druhé postavě, ten druhý byl ogr, 8 stop vysoký, až na bederní roušku nahý, s jedinou zbraní, kterou bylo bojové kladivo. Trpaslík se ošil, protože si představil ránu kterou by musel přežít. Jenže to na tom nebylo nejdivnější, ork, který by v jindy neměl žádnou šanci ogra byť jen zranit, si vedl lépe než se očekávalo, dokonce v moment kdy se na něj trpaslík zaměřil, zjistil překvapivý fakt, "Ta krev není jeho!" Pomyslil si. V moment kdy se vzpamatoval z počátečního šoku si všiml, jak diváci skandují jméno Grraul, dovtípil se tedy, že to bude asi orkovo jméno. Zatímco takto přemýšlel, udělal Grraul dva kroky vpřed, čímž se dostal kousek nalevo od ogra, který se po něm jen unaveně ohnal. Grraulovi se skrčil, takže kladivo jen o palec minulo jeho hlavu a bodl, Grraulův obouruční meč se zabodl ogrovi do břicha, jenže to, nebyl konec, jakmile se Grraul dostal k jílci svého meče, trhl s ním vší silou zpět, takže se mu ho povedlo vyprostit, využil setrvačnosti své těžké čepele, otočil se na podpadku a uřízl ogrovi hlavu. Dav šílel, ze skandování se stal vzrušený jekot. Trpaslík si uvědomil, jak tu mrhá časem a rozběhl se pryč, sice byl hodně rozrušený z toho co viděl ale stejně se mu podařilo odhadnout počet nestvůr, což ho ještě víc popohnalo, protože jestli měl čelit 40 tisícům nestvůr, z čehož většinu tvořili orci, byl rozhodnut vytvořit bojiště podle svých představ, jakmile přešel celou římsu a dorazil na obranné pozice, vypověděl vše do detailu hlídkám. Ti poslali posla aby zkontaktoval krále. A Ranak se šel zatím postarat o zával, jež byl jeho hlavním úkolem na této misi. Přiblížil se tedy bludištěm tunelů, kde by se ztratil kdokoli kromě vousatého lidu, k orckým pozicím. Tady si ze sad sundal sekeru a jednu podruhé podsekl všechny podpěry, které podpírali strop a tím i bránili závalu. Poté vzal do ruky kuličku, kterou mu připravili Gardonovi klerici a rozběhl se tunelem k orkům. V okamžik, kdy si ho všimla první orcká hlídka už křičel z plných plic: "Ústup". A obrátil se, jelikož orky, jako chaotická a často ne zrovna nejchytřejší stvoření nenapadlo, že může jít o léčku, rozběhli se za trpaslíkem, jakmile se Ranak dostal za podseknuté sloupy, hodil k nim skleněnou kuličkou. Ta, v momentu kdy se roztříštila, vybouchla a tlaková vlna, poslala Ranaka o 5 kroků vpřed, jakmile dopadl, uslyšel hřmění toho, jak se zasypával tunel i s nešťastnými orky, kteří padli za oběť této chytré trpasličí léčce. Ranak si přikryl ústa, cípem cestovního pláště a běžel seč mu síly stačili aby se dostal z dosahu závalu. Jakmile ho uviděli hlídky v takovémto stavu, uvědomili si jak mohutný zával byl. Dali mu vodu na vypláchnutí hrdla, černé pivo k pití a poslali ho rovnou za králem aby ho sám informoval o všem co se tohoto dne stalo. Cestou ke králi si Ranak pomyslel jen: "Doufám, že je ten Grraul mrtvý, jinak nás čekají krušné časy" Bohužel to byla větší pravda než si jen dokázal představit.
3. Kapitola - Blesk a Hrom
Mitialin se díval na orcké zástupy, které se hrnou na jeho milované město Salias. Stál na hradbách už od posledního pokusu o prolomení obležení a sledoval každý nepřátelský pohyb, nikdy by neuvěřil, jak je mohou ohrozit taková stvoření jako jsou orci a goblini. Ale již se tak stalo. Najednou si uvědomil, že už měl být na královském nádvoří aby předal všechny informace které by mohli vést k poražení této nelístostné masy. Vrhl poslední naštvaný pohled po nestvůrné hordě a odkráčel na nádvoří. Už tam na něj všichni čekali, jeho spřízněná duše Elliana, královna Isiala, Clionessina hlavní klerička Famiala i zvěd Litasac. Zvěd už chtěl začít vyprávět co viděl v posledním desetidnu ale v tom ho zastavila Isiala: "Mitialine, pověz nám prosím, proč jsou orkové tady."
A tak se Mitialin dal do vyprávění: "Kdysi, před mnoha a mnoha věky, v době kdy se bohové teprve zaučovali, sjednotil Narog a Tilia, ork a temná elfka, všechny temné mocnosti. Vzniklo tehdy vojsko nazývané Pohroma, protože vše co se mu postavilo do cesty bylo smeteno, zničeno a spáleno. V letech co táhla Pohroma světem, rozhodli se všechny dobré národy, že je musí zastavit, jinak nezbyde z celého světa nic, jen popel a kosti. Proto, se sjednotili všechny dobré národy, lidé ze Západních stepí, elfové z Severního lesa, trpaslíci z Nekonečných hor. Armáda dobra, nazývaná Spása, poslala posly pro všechny uprchlíky před Pohromou a pomohla jim, díky tomu se síly vyrovnali, na jedné straně bitevního pole stály všechny síly dobra, na druhé všechny síly zla. Byla to lítá bitva, která se odehrála v průsmyku padlých. Ztráty byly na obou stranách přímo obrovské, už od začátku to vypadalo, jako by měly vyhrát mocnosti zla, jenže jeden lidský kouzelník jménem Robilan, se obětoval. Ze všechny své životní i magické energie, přivolal blesk, který jakoby rozetnul oblohu vedví. Blesk jenž byl veden, obětavostí největšího z kouzelníků, který dopadl přímo mezi nestvůrné řady, koho se dotkl, tím proběhl a zasáhl dalšího. Orkové, goblini i temní elfové, zděšeni silou tohoto kouzla se rozprchli do všech koutů světa. Tyto malé, rozptýlené skupinky, se ale postupem času přestali bát dobra, začali se srocovat a po časech začali tvořit vlastní kmeny, osady a města. V té době už byli bohové rozděleni na dobré a zlé, milující a chtivé. Za noci prozářené blesky, se narodilo 5 poutem božským spojených. Byli to elf, trpaslík, lidská žena, ork a temná elfka. Všichni byli odlišní, všichni byli vyvolení. Poté co se setkali tváří v tvář ork a temná elfka a poznali, že je mezi nimi něco víc než jen spojenectví, nýbrž pokrevní pouto. Stvořili společně amrádu, která byla srovnatelná s pohromou. Ve stejnou chvíli se setkal i trpaslík s elfem a ženou. Jenže ti byli tak zaměstnáni malichernými spory mezi jednotlivými rasami, že nedokázali rozeznat ani pouto, ani blížící se katasrofu. A to bylo několika pokolením osudné. Jak temná masa sílila, valila se přes údolí, plodná pole i řeky. Začali si všechna dobrá stvoření uvědomovat jak může být nejen jejich život, ba i budoucnost pomíjívý. Jakmile si to všichni uvědomili, svolali koalici a odložili marné spory. Jenže už bylo pozdě, většina všech dobrých národů byla vyvražděna, upálena nebo hůř znesvěcena. Proto se rozhodli pro schovávání. Strávili tímto životem dalších několik pokolení, plni strachu ze zítřku a ukrývajíc se před temnotou. V době, kdy první ze strachu narozené pokolení zemřelo, svolali dobré národy znovu koalici a začali zbrojit. Zbrojení a vycvičení, od mágů až po prosté kopiníky, trvalo mnoho času. Ale nakonec kováři doostřili poslední meč, mágové se naučili poslední potřebné zaklínadlo a bojovníci se naučili poslední sérii útoků. A tak, jednoho rána, vyrazila dobrá vojska, se svými 3 vyvolenými v čele, do útoku. Boje byli krvavé, mnohem krvavější než před lety. Nakonec to nebyl ani perfektní meč, který proťal protivníka vedví. Ani dokonalé zaklínadlo, které skosilo celý zástup protivníků. Ne, byla to obětavost. Obětavost lidí a všech dobrých národů zemřít pro druhé, aby oni mohli žít dál. Orkové, jenž tento pocit nechápali, utíkali z bitevního pole, lidé s elfy a trpaslíky, ustoupili a přeskupili se. A tak zůstalo uprostřed jen 5 vyvolených bohy. Ti, jenž měli rozhodnout o celé budoucnosti Amionu. Elf a lidská kouzelnice bojovali bok po boku proti temné elfce, obdařené silou její zlé bohyně. Trpaslík, pln vzteku a nenávisti, vyrazil rovnou k orkovi. Nehleděl zranění jenž mu ork uštědřil, bojoval dokud mu dech stačil. Tu přijal ránu do štítu, o chvíli zase do helmy. Vždy se jen otřepal a vrhl se jen svěřepěji do útoku a křičel u toho: Gardone, vezmi duše všech padlých bojovníků do svých božských kováren! Po dlouhé době, se souboj začal vyvíjet neblaze pro trpaslíka. Ork začínal být rychlejší a i silnější. Ale Trpaslík se nevzdal, ba jen pozdravil své druhy: Uvidíme se v síních! A rozběhl se naproti orkovi. Ork sekl mečem jednou zprava, podruhé z leva a zanechal mu na těle hluboké rány. Ale trpaslík se i s prořízlou plící, do které se mu valila krev a nemohl proto dýchat nevzdal. Zvědl sekyru a sekl vší silou napříč. Jedním sekem orkovi čistě hlavu usekl. O okamžik poté zemřel, na následky zranění. Ale zemřel s úsměvem na rtech. Elf a kouzelnice si sice vedli lépe, začali totiž zatlačovat temnou elfku do obrany. Jenže ta byla více znalá, po době co prožila na povrchu a i pod ním, a foukla jim do očí prášek. Prášek to byl paralizující. Sice elfskému bojovníkovi zatemnil mysl i zrak, ale přesto bodl směrem odkud se ozýval hluk. Jenže nebodl elfku, nýbrž svou společnici, lidskou kouzelnici. Nato mu nějaká ostrá věc probodla plíce a on už viděl jen černo černou temnotu. Kouzelnice, když to viděla, rozhodla se, nenechat to bez pomsty, vyvolala blesk, který mířil do meče. Tím z něj udělala zbraň schopnou probodnout cokoli. Načež sebou prudce cukla směrem dozadu a zabodla si meč až po jilec do těla. Temná elfka, který jí chtěla podříznout tak najednou zjistila, že je nabodnutá i s lidskou kouzelnicí na meč, který jasně září. Během pár vteřin obě zemřeli, přesně ve stejný okamžik. V momentě kdy to orkové a temní elfové uviděli, dali se na ústup jak nejrychleji jen mohli. A po několik pokolení je nikdo neviděl. Poté se začali pomalu srocovat, sice neměli žádné velitele ale ani je nepotřebovali. Hlad a touha po zabíjení je vedly dost. A tak začali vylézat z děr a napadat pocestné. Jenže, bojovali jen po skupinkách. Dokud někdo, před minulou zimou, nesjednotil orky a nezabral většinu území na Anionu. Od té doby, jsou elfové z Haernovského lesa v obležení, trpaslíci na severu také a lidé na západě také. O tom, kdo orky svolal nevíme zhola nic." Zakončil svou řeč Mitialin. Manželka na něj soucitně pohlédla a on jí kývnutím poděkoval. Zvěd se usmál a řekl: " Takže vše, co jsem zjistil jste už věděli, až na to, že trpaslíci se brání víc než dobře a odrážejí orky, vlnu po vlně a lidé ze západu, se sjednotili v horské tvrzi Filaros a čekají na útok." Na čež mu Isiala odpověděla: "Děkuji vám oboum, za informace které nám mohou dopomoct k vítězství. Teď si prosím všichni jděte odpočinout, je totiž už večer a nechci aby jste byli malátní před bitvou, ke které určitě znovu dojde." A tak Mitialin odešel, lehl si na lůžko a než mohl vůbec na něco pomyslet, upadl do hlubokého meditativního transu, který mají elfové místo spánku.
4. kapitola - Vítr a mrak
Niarr samým překvapením vyjekl, to co uviděl ho málem srazilo na kolena. Nikdy ani nepomylsle, že by se orkové mohli takto sešikovat. Už viděl jak obrovské jsou opevněné tábory poblíž elfských, trpasličích i lidských zemí. Ale tento tábor je zdaleka přesahoval. Od obzoru až po nejzasší výběžek Nestvůrného moře, se rozprostíraly hordy a hordy orků. Vytáhl ze své brašny papirus a začal formovat mapku celého území co dnes prošel. Jakmile skončil, opřel se o kámen a svezl se dolů. Přemýšlel, co by asi měl udělat. Všechny říše jsou v obležení orků, ve všech místech se tvrdě bojuje a za každý úspěšně ubráněný den jsou všichni ze srdce rádi. Co by tak on, samojediný uprostřed nepřátel mohl udělat? Ikdyž bude bojovat jako hrdina, zabije pět, možná deset nepřátel, jak to pomůže jeho přátelům, když se na ně valí desítky, ne-li stovky tisíc nepřátel? Mezitím, co mu tyto úvahy běžely hlavou, odpoledne vystřídal večer a večer noc. A Niarr se stále utápěl v beznaději. Najednou mu ale svitlo: "Co kdybych se pokusil vydat za trpaslíky nebo elfy a požádal je o pomoc? Nebo jim vysvětlil, že oni jsou na tom také špatně a, že bez zapojení všech národů do nějakého plánu všichny zahynou?" pošeptal si pro sebe. Jakmile měl cíl, vzchopil se. Znovu zhruba odhadl počet orků, opásal se mečem a vydal se na jih, k Hearnovskému lesu. Přecejen, elfy snad přesvědčí snáz než trpaslíky. Jak kráčel hrdě dál, uvědomil si, že tu je něco špatně. Měl neuvěřitelné nutkání se otočit ale výcvik ho zachránil. Neotočil se. Šel dál jako by se nechumelilo, ikdyž slyšel jak se někde za ním zlomila větvička, jak zasténal kmen mladého stromku pod nezvyklou vahou. Jelikož všechny zvuky, které slyšel, slyšel z jiných míst, usoudil, že ho sleduje docela početná skupina. Možná pět nepřátel. Najednou ucítil i pach, a bylo mu jasné, ač si dělal plané naděje, že by to třeba mohli být trpaslíci, že to jsou orkové. A tak, jakmile obešel skalní stěnu a ocitl se na dni hluboké rokle, kam by se sotva vešli dva muži vedle sebe, zastavil se. Odepnul si meč, doširoka se rozkročil a čekal. Po pár chvílích zpoza kamene vykoukla orkská hlava, Niarr na nic nečekal a svým obouručním mečem jí prorazil lebku. Meč se zasekl v polovině hlavy a nechtěl ven. Trhl nejdřív na pravou, poté i na levou stranu a uslyšel hlasité křupnutí. Poté zatáhl vší silou k sobě a vytrhl meč z orka, ale zůstala mu na něm orkova hlava. A tak Niarr jen pokrčil rameny a připravil se na odražení dalších protivníků. Během chvíle vyběhlo zpoza zatáčky dalších šest orků. Niarr si řekl, že aspoň zemře jako hrdina a se řevem se k nim rozběhl. Ti se sice lekli, jeho blátem i krví ušpiněného vzhledu ale pak si uvědomili, že mají značnou přesilu a vrhli se na něj. Všichni se těšili jakou dostanou od náčelníka odměnu za hlavu zvěda. Tedy, až do chvíle než uviděli kamarádovu hlavu visící z meče. V tu chvíli nejmenší ork, nejspíš napůl goblin, zaváhal. A to se mu stalo osudným, dřív než stihl zareagovat, sekl Niarr napříč mečem a usekl mu hlavu. Jenže tím jeho pohyb ani zdaleka neskončil, rozmahoval se v úžasných kruzích a každým sekem zatlačoval jednoho z pěti protivníků do obrany. Jenže jich bylo pět, když odrazil dvě rány mířící na hlavu a třetí se vyhnul, tak mu čtvrtý zasadil ránu pěstí do brady. Proto začal ustupovat, sice si předtím řekl, že umře jako hrdina, ale nějak se mu to přestalo zamlouvat. Proto oběhl další zatáčku a začal se překvapeným orkům ztrácet z dohledu. A ti, pošetile krvežízníví běželi za ním. Ten nejsilnější se během chvíle odpoutal od pomalejších a začal Niarra dohánět. Jenže těsně za dalším ohybem se Niarr zastavil a napřáhl meč k úderu. Jakmile i ork oběhl zatáčku, Niarr bodl a probodl orka naskrz. Síla úderu a také rychlost jakou běžel ork, smetla hlavu pryč z meče. Niarr vytáhl meč, napřáhl se, tentokrát k seku a počkal. Chvíli poté se oběvil další, o něco menší ork. Niarr ťal vší silou, ač se ork stihl bránit, nebyl to plný kryt a tak mu Niarr rozpáral břicho. Další tři orkové však byli chytřejší a běželi pospolu. A to jim nejspíše zachránilo život, jakmile se ocitl první za zatáčkou, Niarr znovu sekl. Podřízl sice tomu prvnímu hrdlo, ale druzí dva stihli připravit zbraně a začal tuhý boj. Niarr by býval nad nimi lehce zvítězil, jenže už dnes zabil 4 orky a dostal pár ne zrovna slabých ran právě od těchto orků. Kov řinčel o kov a minuty se vlekly, Niarr se čím dál tím víc musel bránit a každý sek vypadal na jeho poslední. Najednou mu pravou nohou vyjela příšerná bolest, která ho vyburcovala k zuřivosti. Orci, bláhově myslící, že je čeká lehké vítězství se začali čím dál více odkrývat. A Niarr toho využil, nastavil levý bok ráně štítem, kterou jak předpokládal ork nalevo provede a místo krytí sekl vší silou po orkovi napravo. Ten, na nejvyšší míru zaskočený neměl čas ani vykřiknout a jen zachrčel, jak mu meč proťal hrdlo. Přesně jak Niarr čekal, ork nalevo mu uštědřil velmi silnou ránu štítem. Jenže přes zuřivost Niarr nic necítil, a tak mu vrazil meč vrazil do břicha až po jilec. Niarr, si uvědomil, že všechny orky zabil, a tak začal mířit zpět ke svému cíli, k Hearnovskému lesu.
Edit: 4. část dodána
PS: Promiňtě, že mi to tak trvalo, nějak nebyla nálada
Updates every