Snad se někomu zalíbí a dokáže se vcítit to pocitů... 
Už jen chléb a pití do váčku sbalit si, to abych hladem nepošel, jak vlak mi jede najít si, se svobodou jsem se rozešel. Ach, kolik roků to trápení, kdy vstával jsem pod tíhou Tvých břemen, kolik roků toho snění, že v životě i léto bude, a ne jen chladný leden.
Teď tu sedím ve vlaku, ach lásko, já snídám, drobky už mám na saku a z okna krvavé kopce vídám. Kdy to bylo? Včera snad, když ráno svítalo, co měl jsem to za nápad a pak ruce od hlíny. Ach lásko, Tvé tváře barvu ztratily, ach krásko, Tvé oči se zavřely. To položit Tě pod strom mě napadlo, s láskou v srdci, chtěl jsem pohřbít Tě, avšak včera se to nestalo.
Tu už dnes však vlakem jedu a pod kabátem lopatu, snad Tě pohřbít dnes už svedu, nad Tvými slovy již netápu. Ach lásko, jak teď krásně vypadáš, beze slov a břemen Tvých, které na mou hlavu již nevkládáš. Počítám, kolik máchnutí lopaty mě to stojí, kolik hlíny a sutě pro Tebe kopám, když rány na duši mé se hojí a smrt padá k Tvým botám.
Teď už půda tíží Tvé tělo, jako Tvoje slova tížil mne, mnoho úředníků mě v kleci chtělo, teď policista vyslýchá mě. Vraždu z lásky spáchal jsem dnes a taky včera, nůž do hrudi já vetknul jsem Ti, aby ani v pekle ty si nezapomněla.
Teď ráno co slunce vychází, a den z noci je vyjasněn, já už sedím za mřížemi, případ Tvé vraždy je objasněn.
