Ekura fórum

Večer jsem nemohl usnout. Stále jsem přemýšlel, co asi má mistr za speciální materiál a jak bude moje nové brnění vypadat. Nakonec jsem ale usnul, ani nevím jak. Hned jak se rozednilo, tak jsem vyskočil z postele, ani jsem nesnídal a šel jsem na mistra čekat do dílny. Brzy na to dorazil.
"Jsi zvědavý?" Zeptal se.
"Jsem, hodně."
"Mám tu něco speciálního, dlouho jsem si to schovával pro správnou příležitost. Mno, myslím, že právě nastala."

Mistr přešel dílnu a sehnul se k hromadě různého materiálů a součástek. Ofoukl prach a vytáhl postupně několik ingotů nějakého materiálu.
"Co to je za materiál mistře?" Zeptal jsem se.
"A záleží na tom? Hlavní je, že brnění bude lehké a pevné, uvidíš.

Dál už jsem se nevyptával a dali jsme se do práce. Ráno přešlo v poledne a řinčení kovadliny stále neutichalo ani na chvilku. Když se slunce začalo nachylovat k západu, zvuk kovadliny konečně utichl.
"To je nádhera." Vypravil jsem ze sebe nadšeně jsem si prohlížel brnění. A opravdu takové bylo. Bylo matně šedé, na hrudi zdobené zobrazením roztažených křídel. Občas nějaký červeně nabarvený doplněk včetně pláště.

"Ano, nádhera to vskutku je. Na co čekáš, zkus si ho." Usmál se mistr.
Tentokrát mě ani přemlouvat nemusel. Hned jsem si brnění začal oblékat. Bylo úžasně lehké a přitom pevné. "Alespoň to mistr říkal." Blesklo mi hlavou.
"Mistře?"
"Ano chlapče?"
"Opravdu je to brnění pevnější než moje předchozí? Mě se to zdá nemožné, když je tak lehké."
"To, že je něco těžké neznamená, že to bude to nejlepší na boj. Ale věděl jsem, že budeš mít pochyby, proto jsem vykoval o jeden menší plát plechu navíc. Vezmi meč a vyzkoušej sám, jak je pevné a odolné."

Vzal jsem tedy meč a praštil s ním do kusu plechu. Plech se ani nepromáčkl, jen se odřel. Zkusil jsem to ještě jednou. Tentokrát už se na něm udělal malý žlábek, ale stále nic víc. Běžné brnění už by bylo zdeformované o hodně víc. Zkusil jsem bodnout. Nic, jen mělký důlek.
"To je senzační." Radost ze mě musela úplně tryskat.
"Šetři síly, nezapomeň, že teď musíš vyhrát rytířský turnaj."
"Já vím mistře."
"Běž na cvičiště za domem a vyzkoušej si pohyb v novém brnění, já musím ještě něco dodělat."

S radostí jsem vyběhl z kovárny a začal trénovat na figurínách a zkoušet různé úhyby, výpady a podobně. *cink* *cink* Mistr opět začal něco kovat. To mě v tu chvíli ale moc nezajímalo. Byl jsem totiž až moc zaměstnaný zkoušením brnění. Byl to zvláštní pocit, byl jsem zvyklý na to staré, těžké brnění a najednou jsem měl jiné. A navíc tak lehké, že to bylo skoro jako bych na sobě nic neměl. Za chvíli za mnou přišel mistr a něco nesl.
"Přilba?"
"Ano, nesmíš se přece prozradit, nevíme, čeho je mladý Burel schopen."
"I když bojuji radši bez helmy kvůli přehledu, máte pravdu mistře."
Helma byla ze stejného materiálu, také matně šedá a nahoře měla velkou červenou chocholku.
"Myslím, že už bys měl vyrazit na cestu, turnaj začíná zítra odpoledne."
Rozloučil jsem se tedy s mistrem a vyrazil na cestu. S novým mečem, v novém krásném brnění. Včetně přilby, aby mě nikdo nepoznal.

Ještě brzy ráno jsem dorazil k Divinity's Reach. Musel jsem si odpočinout na turnaj, ale nemohl jsem domů. Bylo by to moc nápadné. Vyrazil jsem tedy do města. U brány mě zastavily stráže.
"Stůj! Kampak takhle v noci?"
Musel jsem si dávat pozor, aby mě nikdo nepoznal ani podle hlasu. "Jedu na dnešní rytířský turnaj a potřebuji na něj nabrat síly, tak hledám nocleh."
"Dobrá, můžeš dál." Voják se otočil na ostatní: "Pusťte ho!"

Projel jsem do města, našel jsem první hostinec a zaplatil si přenocování. Rodiče o mě budou také vědět a přijdou zítra na turnaj. Poslal jsem jim vzkaz ještě než jsem vyjel od mistra. V pokoji hostince jsem si konečně mohl sundat přilbu. Ne že by se mi nelíbila, ale u přileb mi vadilo to, že z nich není tak dobře vidět kolem sebe. Ani jsem si nesundal brnění, svalil jsem se na postel a ihned usnul.

Ráno mě probudil hlad. Ale kvůli maskování mé identity jsem se nemohl nikde najíst. Musel jsem dát za vděk kousku suchého chleba se solí, který jsem si vezl od mistra. Přemýšlel jsem, jestli se nemám zajet podívat k rodičům. Podíval jsem se z okna. Hostinec, kde jsem byl ubytovaný stál na jednom z mnoha náměstí Divinity's Reach. Podle radničních hodin jsem do začátku turnaje měl ještě spoustu času. Napadlo mě, že bych tedy domů mohl. "Ve dne to nápadně nebude. Prostě jsem rytíř, co si jde nechat znovu okovat svého koně." Pomyslel jsem si.

Popadl jsem přilbu, meč a sedlo a vyšel jsem ven. Počasí už vypadalo lépe. Blížilo se jaro a tak začal sníh pomalu tát. Stále ale bylo celé dny zataženo a dnešek nebyl výjimkou. Projížděl jsem městem směrem k bráně a doufal, že doma otec nebude mít žádného zákazníka. To by totiž znamenalo, že přilbu nesundám a opět si budu muset dávat větší pozor, abych se neprozradil. Moje nové brnění a meč přitahovali až moc velkou pozornost. To mi v tuhle chvíli nebylo zrovna užitečné.

Konečně jsem vyjel ven z města, pobídl koně a chvíli nato jsem sesedal u kovárny. "Nikde žádný kůň, mám štěstí. Dokonce dvojnásobné." Ucítil jsem totiž tu nezaměnitelnou vůni. "Koláče." *klep, klep* Zaklepal jsem na dveře. Otevřel otec:
"Co si přejete vznešený pane?"
"To jsem já otče, Andrew." Prohlásil jsem pobaveně.
"Vůbec jsem tě nemohl poznat, krásné brnění. A ten meč, skvostná práce."

Doma jsem konečně mohl sundat tu otravnou přilbu. Vysvětlil jsem rodičům plán a snědl při tom několik koláčů. Čas rychle utíkal a nastal čas vyrazit na turnaj, jehož začátek se rychle přiblížil.
"Musím už jet."
"My také dorazíme, ostatně stejně jako zbytek města. Hodně štěstí synu."

Rozloučil jsem se a vyrazil na místo konání turnaje. Doufal jsem, že vše půjde podle plánu a nic se nezvrtne.

Turnaj se konal za městem stejně jako závěrečná rytířská zkouška. Postavilo se tu ale víc tribun tak, aby tvořily kruh. Všechny už byly skoro plné. Také jsem si všiml, že většina rytířů pozoruje jen mě. Bylo to celkem nepříjemné, ale vím, proč. Nikdo mě ještě neviděl bez přilby, jsem pro ně záhada a to je možná trochu děsí. Nebo se naopak těší, až si se mnou zabojují. Kdo ví, co se jim honí v mysli.
*tudů**tusů* Zazněla famfára a přerušila mi moje myšlenky. Všichni se utišili a slovo dostal král:

"Vítejte rytíři a občané. Jsem velice potěšen, že jste se dostavili v takovém počtu. Pravidla jsou jasná, žádné zabíjení. Očekávám od všech čestný zápas. Přeji hezkou zábavu."

Hned po králově krátkém zahajovacím proslovu začaly první boje. Napjatě jsem čekal, kdy půjdu na řadu.
"Jack Wolf a jeho soupeř Jan Kovář."
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že Wolf je teď mé jméno, pod kterým jsem se zapsal, abych se neprozradil. Nastoupil jsem do arény, proti mě soupeř. Lehce jsme se uklonili a souboj začal.

Soupeř proti mě hned vyběhl. Rychle jsem uskočil. To jsem čekal. Minul mě. Při tom jsem ho kopl do zad. Upadl. V mžiku ale zase vyskočil na nohy. Vypadal, že ho to rozzuřilo. Rozmáchl se po mě mečem. *břink* Odrazil jsem útok. Soupeř zavrávoral. Rychle jsem toho využil a *třísk*. Trefil jsem jeho nohu. Brnění měl promáčklé a kulhal. Začal kolem sebe zoufale máchat mečem. *cink*cink*cink*. Odrážel jsem jeho útoky. "Musím to skončit." Blesklo mi hlavou. Rychle jsem uhnul. *šššt* Jeho meč kolem mě zasvištěl. Na nic jsem nečekal a praštil jsem soupeře mečem po ruce, ve které držel svůj. Meč mu vypadl a z ruky mu začala téct krev. Klekl si.
"Vzdávám se."
Schoval jsem meč a pomohl jsem mu na nohy. Přiběhl voják.
"Vítězem je Jack Wolf."

Mého soupeře odvedli pryč z arény a hned se ho ujali léčitelé a ošetřili mu zranění. Hladce jsem procházel dalšími zápasy. A když jsem nebyl v aréně já, sledoval jsem ostatní a zřejmě už jsem věděl, kdo bude můj soupeř ve finále. Sice některými souboji neprošel tak hladce jako já, ale prošel. Nevěděl jsem, jestli se mám obávat nebo se těšit. Ale nic nebylo jisté, dokud neskončí všechny souboje. Nezbývalo než čekat.
"Čeká nás předposlední souboj, který rozhodne o rytíři, který se ve finále potká s Jackem Wolfem."
Sledoval jsem poslední souboj, kde jsem byl jako divák. Rytíři se chvíli mlátili až se nakonec jeden vzdal. A můj soupeř byl ten, koho jsem čekal. Do arény vstoupil voják, aby řekl jméno vítěze: "Ken Burel."

Ken odešel a voják zůstal v aréně. "Dovolte, abych vám představil naše dva rytíře, kteří se utkají v posledním zápase dnešního turnaje. Jsou to Ken Burel."
Ken vstoupil do arény.
"A jeho soupeř bude tajemný rytíř jménem Jack Wolf."
Také jsem vstoupil do arény a uvítal mě hlasitý jásot. Kena totiž moc lidí rádo nemělo, takže určitě doufali, že mu někdo dá přes nos. "Nesmím je zklamat." Pomyslel jsem si.

"Ještě než započne boj, tak naši mágové připraví mírné vylepšení arény, aby byl zajímavější."
Ke kraji tribuny přistoupili dva muži v černých pláštích a za chvíli se uprostřed arény v ušlapaném sněhu ocitlo několik opadaných stromů.
"Výborně. Zápas může začít!" Pronesl voják.

Ken věděl, co ode mě může čekat. Opatrně jsme obcházeli v kruhu a čekali, co udělá protivník. Máchl jsem mečem proti němu. Uskočil. Stále mě pozoroval. Ani na chvilku ze mě nespustil oči. Dostal jsem nápad. Dál jsem opatrně ustupoval do strany dokud Ken neměl za zády jeden ze stromů. Udělal jsem výpad. Ken uskočil dozadu a praštil se o strom. Zavrávoral. Rychle jsem toho využil a opět se po něm ohnal mečem. *břink* Vykryl útok levačkou. "Auuu!" Vykřikl. Brnění na ruce měl zničené a z ruky mu tekla krev. Zařval a skočil na mě. To jsem nečekal. Bylo to jako by do mě narazil kámen. Odhodil mě. Upadl jsem na zem. Rychle jsem zase vyskočil na nohy. Sekl po mě mečem. *cink* Odrazil jsem ho. *bum* Meč se mu zasekl do stromu. Snažil se ho co nejrychleji vypáčit. Já byl ale rychlejší. Co největší silou jsem se rozmáchl. A trefil jsem bok jeho meče. *prásk* S hlasitým zařinčením se přelomil. Špička jen cinkla o zem. "Nevyšlo to, ulomil se jen malý kus." Blesklo mi hlavou. I tak z toho ale byl Ken v šoku. Rychle se ale vzpamatoval a bojoval ještě zuřivěji než před tím. Máchal kolem sebe poškozeným mečem hlava nehlava. Sekal větve stromů. Občas cinkly meče o sebe. Ale ani jednomu z nás se nedařilo se k tomu druhému přiblížit. Ale najednou. Šlápl jsem na jednu z větví. Ta samozřejmě na ušlapaném sněhu s radostí ujela. S hlasitým *žuch* jsem dopadl na zem. Ken ke mě běžel. Najednou jako by se všechno zpomalilo. Hlavou mi rychle prolétávali nápady. Musel jsem rychle něco udělat. "Když nic neudělám, prohraju. Princezna ani král se nikdy nedozví, že Ken je oklamal." V tom mi bleskl nápad. Riskantní, ale co se dá dělat. "Teď nebo nikdy." Chytil jsem levou rukou Kenův meč. Připravil jsem se na bolest a doufal, že mi jí neusekne. Vytrhl jsem mu meč z ruky. Podkopl mu nohy. Stál jsem nad ním a mířil mu svým mečem na hruď. V levé ruce jsem cítil bolest, ale ne takovou, jak jsem čekal. I tak jsem se na ni ale bál podívat, jestli je na svém místě.
"Vzdávám se!" Vyštěkl naštvaně Ken.

Do arény vstoupil voják. "Ken Burel je poražen, vítězí Jack Wolf!"
Ihned se spustil divoký jásot přihlížejících lidí a Ken se sklopenou hlavou odcházel. Princezna vstala a byla na cestě ke mě. Teď přišla moje chvíle.
"Dobrý den princezno."
"Zdravím tě statečný rytíři. Nesundáte si přilbu?"
"Bohužel zatím nemohu princezno."
Princezna trochu posmutněla a podala mi ruku. Odklopil jsem předek přilby, aby mě nikdo nemohl poznat, chytl jsem princezně ruku a políbil ji.
"Výborně, takže se uvidíme večer na plese můj hrdino." Usmála se princezna, otočila se a odcházela.
"Paměť se jí nevrátila." Rychle jsem zase přiklopil přilbu a jen jsem smutně pronesl: "Ano, na plese."

Najednou se princezna zarazila.
"Andrew? Andrew Reels? Jsi to ty?"
Nadšením jí úplně svítily oči.

V tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce. Sejmul jsem přilbu.
"Ano, jsem to já."
"Vojáci říkali, že tě odvlekli kentauři."
"Vojáci nebo někdo jiný?"
"Vlastně máš pravdu, říkal to Ken, Ken Burel. Počkat, vzpomínám si. Ty jsi mě zachránil, ne Ken."
Král ihned vstal. "Je to pravda?" Podíval se na mě.
"Bohužel ano můj králi, Ken se chlubil cizím peřím."
Ken se otočil a se řinčením rozběhl pryč.
"Chyťte ho!" Zavelel král. "Jak sis tohle mohl dovolit? A já tě měl za čestného rytíře."
"C-co se mnou provedete pane?" Řekl Ken. Bylo vidět, že má strach.

"To zatím nevím. Zítra bude soud a tam se rozhodne. Zatím ho pusťte. Ale zítra se neopovažuj nepřijít na své slyšení! Dnes si nebudeme kazit zábavu. A ty vítej zpět Andrew. Jsem velmi rád, že jsi v pořádku a ostatní jistě také. Uvidíme se na plese." Obrátil se opět na lidi kolem. "Ještě jednou děkuji, že jste přišli a doufám, že se dostavíte i na večerní ples. Doufám, že jste se dobře bavili."

Král počkal na princeznu a společně odešli směrem k městu. Já jsem se pomalu vydal na cestu domů, abych se umyl a oblékl si nějaké oblečení na ples. Jelikož turnaj skončil docela pozdě odpoledne nemusel jsem čekat dlouho a vydal jsem se na cestu do královského paláce, kde se konal. První tanec s princeznou jsem jako vítěz z turnaje měl já. Nakonec se z jednoho prvního tance vyklubal druhý, třetí a čtvrtý. Až jsme spolu nakonec protancovali téměř dvě hodiny. Při hovoru jsme řešili hlavně tu příhodu a co asi bude s Kenem.
"Co kdybychom si tykali?" Navrhla princezna.
"A nebude to vypadat divně, když vy a já..."
"Proč?" Přerušila mě.
"Jak chce... totiž jak si přeješ. Zní to divně."
Princezna se jen usmála, vzala mě za ruku a vytáhla ven na terasu do zámecké zahrady. Byla už tma, ale měsíc byl v úplňku. Bylo krásně vidět. Princezna se zadívala na měsíc.
"Je to krása viď?"
"Ano, musím se ti k něčemu přiznat. Já...
Princezna mě přerušila, naklonila se ke mě, zašeptala mi do ucha: "Já vím." a políbila mě. Chtěl jsem, aby tohle trvalo věčně. Po dlouhé době od doby, kdy mi unesly kentauři sestru jsem se cítil opravdu šťastný. Navrhl jsem, jestli se nepůjdeme projít do města. Princezna souhlasila.

Slavilo se nejen na plese, ale i po celém městě. Bylo krásné zase se procházet po Divinity's Reach bez helmy na hlavě. Navíc po boku princezny. Procházeli jsme městem přes náměstí i postranní uličky. Povídali jsme si a dobře se bavili. Začínal jsem mít ale takový divný pocit, že se něco stane jako vždycky, když jsem si myslel, že je všechno dobré. A měl jsem ho oprávněně.

Zrovna když jsme procházeli jednou postranní uličkou. Něco za námi začalo rachotit. Otočil jsem se. Valil se na nás nějaký obrovský sud piva nebo něčeho. Neměl jsem zrovna moc času zkoumat, co to je za sud. Jen jsem rychle odstrčil princeznu na stranu. *bum* Sud do mě narazil. V tu chvíli jsem zjistil, že byl prázdný. I tak to ale bolelo, když mě přejel. Začal jsem se sbírat ze země. V tu chvíli ale zpoza rohu odkud se kutálel sud vylezlo šest siluet. Šli blíž a nevypadaly moc přátelsky. Už jsem je mohl rozpoznat. Měli ale na hlavách kápě.
"Rychle, utíkej Andreo!" Zakřičel jsem na princeznu.
"Ne, nenechám tě tu na ně samotného."
"Běž, já si poradím!"
"Tak dojdu pro pomoc." Otočila se, sundala střevíčky a co nejrychleji se rozeběhla k nejbližší strážní věži.

Měl jsem pravdu, že dotyční neměli přátelské úmysly. Hned jak ke mě došel první, tak se po mě ohnal pěstí. Chytl jsem ho za ruku. Otočil mu s ní a kopl ho do břicha. Ostatní se na mě hned sesypali. Snažil jsem se bránit. Jednoho se mi podařilo přehodit přes sebe. Mrsknul jsem s ním o zem. Stále na mě ale visely čtyři. Mlátili mě hlava nehlava a já je také. Jeden sebral ze země nějaký trámek a praštil mě s ním přes ruku. Rukou mi projela bolest. Druhou rukou jsem mu rychle stáhnul kápi. "Ken!" Blesklo mi hlavou hned, jak jsem viděl jeho obličej. Dostal jsem další ránu trámkem. Tentokrát do nohy. Svalil jsem se na zem a ostatní hned na mě. Dál mě mlátili a kopali.

V tom někdo zakřičel: "Hej, co to tam děláte?!"
Několik hlasů. "Princezna přivedla pomoc." Pomyslel jsem si. Útočníci včetně Kena se dali na útěk a stráže za nimi. Princezna ihned přiběhla a začala mě ošetřovat.
"Nic mi není."
"Jsi snad doktor?" Vyštěkla. "Promiň. Tohle se musí ošetřit. Možná máš zlomenou ruku a ta noha taky nevypadá zrovna nejlépe. Pomozte mi ho odvést na ošetřovnu." Otočila se na jednoho vojáka, který zůstal u nás. Už mluvila milejším hlasem. Před tím jsem se skoro lekl. Voják mi pomohl vstát a šli jsme společně na ošetřovnu.

Jedno mi ale stejně vrtá hlavou, proč tohle Ken udělal. Jako by neměl už tak průšvih.



Tak je tu nový díl. Já myslel, že si na mě chvíli nevzpomenete a budu se moct flákat, když despr píše svou povídku. Která je velmi zajímavá.

Když jsem se ráno probudil, přišla princezna a řekla mi, že nic zlomeného nemám. Jen modřiny. Také jsem se dozvěděl, že jeden z útočníků byl opravdu Ken a že prchl z města. Jeho otec je z toho na nervy. Má teď z ostudy kabát.
"Zkontroluji zbytek pacientů a zase se vrátím. Ne, že mi utečeš." Pronesla s úsměvem princezna."
*cvak* Zavřela dveře a odešla.
"Kam bych utíkal?" Stihl jsem ještě zavolat.

To jsem ale netušil, co se stane. Chvíli po tom, co princezna odešla na chodbě začal nějaký hluk. Dobře známý hluk. Řinčení brnění a cinkání meče. "Posel?" Napadlo mě. *klep*klep*. "Dále" Dveře se otevřeli a opravdu, do místnosti vstoupil posel.
"Možná jsme našli vaši sestru pane. Tady jsou všechny informace, co jsme zjistili." A podával mi kousek papíru.
Na tuhle chvíli jsem tak dlouho čekal. Popadl jsem papír, hlesl jsem "Díky". Rychle jsem si nazul boty a vyrazil k našemu domu jak nejrychleji mi to bolavá noha a žebra dovolila. Měl jsem jasný plán. Musel jsem se hned vydat na cestu dokud mám o sestře aktuální informace. Doběhl jsem domů. Rozrazil dveře až se rodiče lekli, co se děje. Mezi přípravou brnění, meče, sedla a jídla na cestu jsem rodičům v rychlosti vysvětlil, o co jde. Potom jsem osedlal koně, nasedl a vyrazil po cestě pryč od Divinity's Reach. Najednou jsem si vzpomněl na svůj slib princezně, že tentokrát nikam neuteču. "Bude naštvaná. Musím doufat, že mi odpustí a pochopí to až se vrátím společně se sestrou." Honilo se mi hlavou když jsem mizel v dáli. Také mi přišel na mysl mistr, ještě jsem mu ani nedal vědět, jak jsem dopadl. Ale teď není čas.



Tak zase kousíček, zítra bude další. Bohužel zase moc nemám čas myslet na příběh. Příští týden mě čekají 2 zkoušky. Konstruování a Fyzika :/

Cestou jsem detailněji prostudoval dopis od špeha. Sestru drží v nějakém táboře nebo pevnůstce. "Pro armádu nic moc velkého, ale pro jednoho?" Teprve teď mi začalo docházet, že to asi sám nezvládnu. "Ale kdo mi pomůže? Nikdo." Musel jsem vyrazit moc rychle než abych někoho stihl vzít s sebou. "Asi to budu muset nějak zvládnout sám."

Jel jsem několik dní. Konečně jsem dorazil na území kentaurů, k místu, kde měl být tábor. Rozhlédl jsem se kolem. Kouř. A ne jeden. Z poza kopce stoupalo několik sloupců kouře. "Tam musí být tábor." Začal jsem se sápat nahoru. Koně jsem nechal kousek pod vrcholkem a připlížil jsem se, abych viděl dolů. Pode mnou byl opravdu tábor kentaurů. Byl obehnán hradbou z kůlů a mezi nimi se v jarním slunci leskly mokré šindelové střechy. Kdyby to nebyl tábor, kde drželi mou sestru, byla by to docela idylka. Přihmouřil jsem oči a hledal nějakou budovu, co by připomínala vězení. Nemusel jsem hledat dlouho. Na jižní straně tábora byla větší budova s mřížemi na oknech. Prozkoumal jsem zbytek budov, mříže neměli. Měl jsem jasno. "Ještě vymyslet nějaký plán. Je jich tam moc, když tam jen tak skočím, je to sebevražda."
Slezl jsem opět ke svému koni, odvázal ho a našel jsem úkryt na druhé straně kopce. Ukryl jsem koně, sedl si a přemýšlel.


Tak a teď musím zase popřemýšlet já, jak z toho Adrewovu sestru dostanu. Už mám pro zatím po zkouškách, tak bude další díl asi už zítra.

Po několika minutách přemýšlení mě konečně napadl plán. Je to sice riskantní, protože bude úplněk, takže bude i v noci dobře vidět. Na druhou stranu tenhle plán by bez toho asi moc dobře udělat nešel. Využiji nevýhodu ve svůj prospěch. Navíc lepší plán bych stejně nevymyslel a musím jednat rychle. Kentauři jsou nevyzpytatelní a nikdo neví, kdy je napadne nějakého vězně jen tak pro zábavu zabít.

Počkal jsem do noci a hned jak slunce zašlo za obzor jsem skočil na koně a přejel několik kopců asi nějakých patnáct minut cesty od tábora kentaurů. Tam jsem nanosil na hromady dřevo na ohně. Když bylo hotovo, vzal jsem jeden silný klacek. Vzal jsem svůj plášť, stejně je červený plášť na podobné akce jen na obtíž a musel bych ho tak jako tak schovat. Našel jsem nalomený strom, ze kterého kapala smola. Utřel jsem ji pláštěm. Z brašny na sedle jsem vytáhl malou kovovou krabičku. Byl v ní věčný plamínek, dárek od mágů pro všechny absolventy válečnické školy, rychlejší než rozdělávat oheň pracně křemeny a podobně. Obalil jsem plášť kolem klacku a zapálil. Rychle jsem skočil na koně, objel všechny hromady dřeva a podpálil je. Do poslední jsem klacek s pláštěm jen zahodil a ujížděl tryskem zpět k táboru kentaurů. Musel jsem být rychlý. Pro jistotu jsem ještě nejel přímo, ale oklikou, abych minimalizoval riziko střetu s kentaury. Vyjel jsem pod vrcholek kopce, kde jsem schoval koně na stejné místo jako odpoledne. Sám jsem se vydal přes kopec a skrz křoví jsem se proplížil až ke dřevěné palisádě.

Stále se nic nedělo. Už jsem se lekl, že se ohně nerozhořeli. Podíval jsem se směrem k nim. "konečně" Pomyslel jsme si. Na obloze osvětlené měsíce začaly stoupat sloupce kouře. *cink*cink*cink*cink* Kentauři spustili poplach. Už si zřejmě všimli ohňů. Bojí se, aby to nebyla naše armáda. Určitě to půjdou prozkoumat a v táboře nechají jen minimální obranu. Shromáždili se na plácku uprostřed tábora, jejich vůdce zavelel a vyřítili se bránou směrem k ohňům. Musel jsem začít jednat, měl jsem jen pár minut než zjistí, že to byla léčka. Rozhlédl jsem se a zaposlouchal, jestli někde pobléž není nějaká stáž. Nic. Přelezl jsem palisádu a plížil se mezi domy. Všechno šlo zatím hladce. Doplížil jsem se potichu až k domu s mřížemi. Před ním stáli dva kentauři. Vytažení meče by mohli slyšet. Rozhlédl jsem se, co by se dalo použít na nehlučné zneškodnění. U domu vedle byly opřené motyky a vidle. Dostal jsem se k nim, popadl jsem vidle. Doplížil jsem se ke kentaurům. Napřáhl. A vší silou udeřil prvního kentaura do hlavy. jen se sesunul na zem. *bum* Hned jsem udělal to samé druhému. Nestihl ani hlesnout. Prohledal jsem je. Jeden u sebe měl klíč. Odemkl jsem dveře.

"Andrew? Né. Jak ráda tě vidím." Vykřikla radostí sestra a běžela mě obejmout. Hned na to si uvědomila tu chybu. K domu se rychle blížila kopyta. V domě bylo ještě několik našich vojáků, které odvlekli kentauři se sestrou.

"Jak ses sem dostal?" Vyhrkla sestra.
"Na vysvětlování teď není čas."
Vytáhl jsem dýku a hodil ji sestře. Otočil jsem se k ostatním.
"Musíme rychle pryč. Venku napravo od téhle budovy je hromada vidlí a motyk. Budeme je asi muset použít jako zbraně. Nic lepšího nemáme. I tak bych ale preferoval spíše rychle utéct. Jsou v přesile."

Jen jsem to dořekl rozrazili se dveře a dovnitř vběhl kentaur. Sestra na nic nečekala a vrazila do něj dýku. Ještě stačil vykřiknout na poplach.

"Rychle za mnou." Zakřičel jsem a vyběhl ven z budovy. Ani nevím, jak jsem trefil zpět k místu, kde jsem přelezl palisádu. Všichni ji rychle přeskákali a utíkali jsme rychle do lesa. Pryč od tábora.
"Běžte napřed, musím se vrátit pro svého koně."
"Neblázni." Hlesla sestra.
"Musím, nenechám ho tam."
"Nechci, aby tentokrát chytli tebe Andrew."
"Nic se mi nestane. Už nejsem dítě!" Řekl jsem trochu naštvaně.
"Ale slib mi, že nás za chvíli doženeš."
"Slibuji." Otočil jsem se a hnal jsem se nahoru do kopce.

Našel jsem svého koně. Chtěl jsem rychle rozvázat uzel. Ale čím víc jsem spěchal, tím víc byl zauzlovaný. Nakonec jsem to nevydržel a mečem provaz přesekl. Naskočil jsem na koně a vyrazil směrem, kterým běželi ostatní. Po kentaurech naštěstí ani vidu ani slechu. Ale bohužel ani po ostatních. "Snad se mi neztratili." V duchu jsem se obával. *křup*chroup*prask* Ve křoví vedle mě to zapraskalo a někdo se na mě vrhl. Neudržel jsem se na koni a se žuchnutím sletěl dolů. Rychle jsem zase vyskočil na nohy.
"To není kentaur." Zavolal další hlas z křoví. V zápětí vyšlo několik dalších lidí. Sestra a vojáci.
"Lekli jsme se, že jede kentaur."
"Já se zase bál, že už vás nenajdu. Každopádně tady nemůžeme zůstat. Musíme se hned dát na cestu a co nejrychleji překročit hranici království."
Dál jsem neotáleli a vydali se na cestu.

Reuploadnuto. Minule tu někdo řešil, že je čepel moc slabá, tak nezapomeňte, že je to fantazie a že ve světě příběhu existují i kouzla. A ty taky přece normálně nejsou. Možná

Postupovali jsme pomalu, někteří vojáci byli zranění a vyhladovělí. Nepočítal jsem s tolika zajatci, takže jsem moc jídla na cestu nebral. To málo, co jsem měl jsem rozdělil mezi ty nejvyčerpanější. Noc osvítil záblesk. "To nám ještě chybělo, bouřka."
Netrvalo to dlouho a spustil se liják. Celou noc jsme šli. Všichni jsme promokli až na kost, k tomu jarní chladno. Všechny útrapy se začaly projevovat, někteří už nedokázali jít. Nejdříve je vezl můj kůň, potom už jich bylo moc. Museli jsme zastavit.
"Není tu bezpečno." Pronesl jeden z bývalých zajatců.
"Vím, ale nemůžeme tu ostatní nechat."
*klap*cink*klap*cink*klap*
"Co to je?" Překvapeně jsme se na sebe dívali.
"Zní to jako vojáci." A měl jsem pravdu. Už se mezi stromy mihl prapor.
"To jsou naši." Zavolal radostně jeden z vojáků. "Jsme zachráněni."

Vojáci si nás všimli, dopochodovali k nám a jejich velitel nám oznámil, že je vyslal král hned jak se dozvěděl, že jsem se vydal do tábora kentaurů. Vojáci měli i vozy, takže všichni nasedli a vyrazili jsme zpět k Divinity's Reach.

Když jsme konečně dorazili, byli jsme uprostřed oslav. Všichni měli radost, že se vrátili zajatí vojáci a jejich rodiny je nadšeně vítaly. Dojeli jsme na hlavní náměstí, tam už čekal král.
"Klid prosím." Poprosil král. "Nejprve bych chtěl přivítat naše navrácené vojáky, o kterých už jsme ani nedoufali, že je ještě uvidíme. Nevím, jak se ti ten kousek podařil Andrew, ale dobrá práce. Myslím, že bys sem měl jít a pokleknout."
Seskočil jsem z koně, došel ke králi a poklekl.
"Z moci mi svěřené tě pasuji na generála Orlích křídel."
Nevěřícně jsem koukal, Orlí křídla byla nejelitnější část armády. Její generál byl vždy velmi zkušený válečník. Ale již několik let podléhala velení jiného generála, který k nim nepatřil. Její poslední velitel totiž zahynul v boji s kentaury a nikdo jiný nebyl jmenován, protože nikdo nedokázal splnit náročné zkoušky.
"Je mi velkou ctí. Ale určitě jsem vhodný kandidát?"
"Nejsi kandidát, jsi velitel. Už jsem se rozhodl. Snad bys nepochyboval o mém úsudku." Zamračil se mírně král.
"Ne, to bych si nikdy nedovolil."
"Já vím." Usmál se.
Dav vypukl v hlasitý jásot a do vzduchu létaly konfety. Mágové pálili ohňostroje a děti křičeli a pobíhali se stuhami v rukou. Potom se ukázali naše rodiče. Ihned šli přivítat sestru. Král si mě mezi tím vzal stranou.

"Mám pro tebe vzkaz."
"Promiňte, že vám skáču do řeči, ale kde je princezna?"
"Právě od ní je ten vzkaz. Princezna odjela na pár měsíců ke svému strýci. Ale neboj, vzkazuje ti, že ten políček ti schová." Začal se smát král.
"Políček? Za co?"
"Přece za to, že jsi utekl." A dál se smál.
Potěšilo mě, že na mě princezna myslí. "Díky, budu se těšit." A usmál jsem se také. Potom se slavilo a slavilo a slavilo. Až druhý den přišel posel, že se mám dostavit ke králi.



Už jsem dlouho nic nenapsal, tak jsem to musel trochu napravit. Přes víkend mě zdržel betavíkend GW, tak jsme nemohl. Snad bude brzy zase další část. Hlavní příběh už mám zase vymyšlený na nějakou dobu dopředu. A díky za pochvaly.