Ekura fórum

Na území království se stále bojovalo. Všude byla poničená města, vesnice, samoty. Pošlapaná úroda na mnoha polích. Ztráty na životech. Počasí nám také nepřálo. Jaro bylo v plném proudu a každou chvíli pršelo. Kdyby nezačínaly kvést rostliny a stromy, byl bych řekl, že je spíš podzim. Půda byla promáčená, cesty rozbahněné. Vozy vezoucí materiál na opravy se bořily. Léčitelé měli plné ruce práce s léčením zápalů plic a nachlazení. Ale muselo se pracovat i tak, pokud se království chtělo rychle postavit na nohy. A to lidé dobře věděli, ostatně dělali to dobrovolně.

Jednou v noci, několik dní po odvrácení zničení Divinity's Reach mě v noci probudil podvný šramot u okna. Myslel jsem si, že to je jen nějaká kočka, co se plíží po parapetu. Převalil jsem se a zaposlouchal se do kapek deště bubnujících do střechy. Najednou jsem ale uslyšel divnější zvuk, i když dobře známý. "Meč?!" Blesklo mi hlavou. Ihned jsem otevřel oči a prudce se posadil. Reflexy zafungovaly okamžitě. Jen jsem zahlédl siluetu člověka s napřaženým mečem a hodil jsem sebou na podlahu. Podkopl jsem útočníkovi nohy a snažil se rychle vstát. Útočník byl ale rychlejší. Vymrštil se bleskurychle na nohy. V tom se rozletěly dveře a dovnitř vběhla sestra ozbrojená mečem a pohrabáčem. Útočník na nic nečekal a proskočil oknem ven. Stihl jsem si v záblesku lampy všimnout, že má zahalený obličej. Ale také...."můj meč!" Vykřikl jsem.

Sestra naštěstí pochopila. Hodila mi pohrabáč a vyskočil jsem z okna za ním. Útočník mířil pryč od města. Držel jsem se ho jako klíště. "Nesmím ho ztratit, má můj meč!" Lilo jako z konve. Bahno mi cákalo od bot na všechny strany. Útočník se mě snažil setřást, kličkoval mezi domy. Už jsem ho začínal dohánět. Najednou nečekaně opět zahnul. Sklouzl jsem se po bahně a svalil se na zem. Tvrdě jsem narazil rukou do dlažby, jak jsem se snažil utlumit pád. Pohrabáč mi vyletěl z ruky. Snažil jsem se vyskočit na nohy. Ruka palčivě bolela. Rozhlédl jsem se kolem. Pozdě. Ztratil jsem ho. Otřel jsem ze sebe bahno, našel pohrabáč a vydal se ulicí dál.

Zbytek noci jsem strávil prohledáváním okolí města. Bezúspěšně. Útočník byl pryč a můj meč s ním.

Vracel jsem se ráno domů, pohrabáč jsem nasupeně táhl za sebou. Byl jsem promočený na kost a špinavý od bahna. Meč byl pryč. A to jsem ještě netušil, jakou zprávu se ještě dozvím.

Odbočil jsem za roh a už jsem viděl náš dům. Z postranní ulice vyšel král. "Ach, ahoj Andrew. Máš chvíli čas? A co se ti stalo?"
"Dobrý den pane králi. Potom vám to vysvětlím, jistě máte něco naléhavějšího." Stálo mě to hodně přemáhání, ale snažil jsem se uklidnit.
"Víš, asi by ses to už měl dozvědět. Princezna se ztratila. Vracela se od jejího strýce, ale sem už nedorazila. Na cestě se našel rozbitý kočár a několik zabitých stráží. Mám podezření, že byla unesena. Spíše v to doufám. Nechci přijít o své jediné dítě." Pronesl král téměř se slzami v očích.
"Cože?" Rozkřikl jsem se. "A kdy? Proč mi to nikdo neřekl dřív?"
"Omlouvám se Andrew. Nechtěl jsem ti to říkat po smrti Deneba."
Uvědomil jsem si, co jsem právě udělal, že jsem se rozkřikl na krále.
"Promiňte pane králi, nechtěl jsem..."
"To je v pořádku Andrew, chápu."
"I tak jsem neměl, pro vás je to větší ztráta. Ale já ji najdu!" Prohlásil jsem jistým hlasem.
Z mého odhodlaného a naštvaného výrazu král zřejmě pochopil, že nemá cenu mi to vymlouvat.
"Dobrá, ale buď na sebe opatrný, nechci, aby Orlí křídla zase ztratili velitele. Když už jsme u toho, jak to s nimi teď vypadá?"
"Mají za úkol pomáhat s obnovou města a bránit ho v případě potřeby."
"Výborně."

Rozloučil jsem se s králem, otočil se a vyrazil domů. Udělal jsem pár kroků, když... "Andrew" Řekl král. Otočil jsem se.
"Měl by ses stavět v Denebově domě než vyrazíš, tvoje sestra už mi líčila, co se tu v noci stalo, ten meč může být ve špatných rukou nebezpečný. Budeš potřebovat nový."

Přesně to jsem měl i v plánu. Převlékl jsem se, oblékl si brnění a vyrazil na cestu. Ještě, že i neukradli i brnění. Cestou jsem mě napadaly samé pesimistické myšlenky. To, v jakém stavu bylo království mi na náladě také nepřidávalo. Sice se všude opět stavělo, ale tolik zbytečných obětí a zbytečně zničených věcí. I když se na věci umím koukat i optimisticky, teď to zrovna nešlo.

Konečně jsem zastavil u mistrova domu. Vzpomínal jsem, jak mě cvičil na figurínách za domem. Jak mi vysvětloval techniky boje, své vědomosti o kování toho zvláštního materiálu. Na podobné myšlenky ale teď nebyl čas. Takže pod pecí v kovárně. Vešel jsem do dílny a začal jsem zkoumat pec. Netrvalo dlouho a našel jsem skrytá dvířka. Vypáčil jsem je. Uvnitř byla nějaká páčka. Zatáhl jsem za ni. Pec se zatřásla. Uskočil jsem rychle dozadu. Pec se odsunula dozadu a odkryla padací dveře. Otevřel jsem je. To, co bylo uvnitř mě ohromilo.



Snažím se psát, ale ně vždycky je čas. Ono to přece jenom trvá, než ucelim myšlenky a už mi začal semestr. Pondělí je obzvlášť špatný. Přijedu domu až tak v 8. Ještě večeře a tak. Prostě ne vždycky stíhám. Nevím, jestli by to nějaký vydavatelství natož producent bral. Ale díky za pochvalu. Ta vždycky potěší.

Po otevření dveří se sami zažehli pochodně a osvětlili nějakou místnost, do které vedlo krátké točité schodiště. Co ale bylo hlavní, viděl jsem nějaký výklenek. V něm stál skleněný stojan s nějakým mečem. Byl nádherný, čepel měl tvarovanou jako plamen a záštita byla tvořena dračími hlavami. Zůstal jsem na něj chvíli překvapeně civět. Potom jsem sešel dolů a zjistil jsem, že v místnosti je víc takových výklenků. V každé z nich byla část brnění. A vedle meče ještě štít. Vše zdobené dračím motivem. Uprostřed stál velký a těžký dubový stůl. Na něm leželi různé spisy. Stále jsem nemohl spustit oči z brnění a zbraní. Ale bál jsem se je vzít. Najednou jsem si vzpomněl na dopis od mistra Deneba.

"Také tam najdeš jedno překvapení. Dárek od draků. Pevně věřím, že ty věci dobře využiješ a zabráníš jejich zneužití."
"Takže tohle je ten dárek od draků? To by dávalo smysl." Napadlo mě.
Popošel jsem tedy k meči a natáhl jsem k němu ruku. Meč se najednou rozzářil a vzplál. Rychle jsem ucukl a uskočil dozadu. "Ale jakto, že z ohně nejde žádné teplo?" Zkusil jsem opatrně přibližovat ruku k jílci. Stále nic. Ještě nic. Už jsem se prsty dotkl jílce. Chytil jsem meč do dlaně a sundal ho ze stojanu. Meč vyprskl jiskry a nějakými paprsky se spojil s otatními věcmi. Hned potom zhasl. Pevně jsem držel meč a prohlížel, jestli mě někde kousek nechybí. Nic. *uff* Oddechl jsem si. Položil jsem meč na stůl a chtěl jsem raději nejdřív prozkoumat, co je ve spisech na stole. Opravdu tu byly různé recepty na nové materiály, které jsem ještě nikdy neviděl. Bylo štěstí, že nahoře na nich ležely jen čisté papíry. Oheň je totiž dost poničil a stejně by dopadly i spisy.

Všiml jsem si, že z kůže, kterou je omotán jílec meče kouká roh nějakého lístěčku. Odložil jsem papíry na stůl a opatrně za roh zatáhl. Opravdu to byl nějaký lístek se vzkazem.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Ahoj Andrew,
předpokládal jsem, že mi nebudeš věřit, že si tě draci vyvolili k určitému poslání. Stále ti neprozradím, o co se jedná. Nicméně, důkaz, že tohle čteš by ti mohl stačit. Ohnicvé běsnění toho meče nebylo úplně neškodné. Bylo neškodné jen pro tebe. Kohokoli jiného by to sežehlo. Jako důkaz by ti mohli stačit některé věci, které to zničilo.

Mistr Deneb.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Uvědomil jsem si, že ej to pravda. Papíry na stole byly ohořelé, ale já a vše, co jsem měl na sobě ne. "Díky mistře." Poděkoval jsem v duchu mistrovi. Vybral jsem důležité recepty a bylo na čase vyměnit brnění. Opatrně jsem přibližoval ruku k jedné části. Čekal jsem, až zase vyšlehnou plameny. Přibližoval jsem se víc a víc. Už jsem se dotkl prsty. A nic. "Zřejmě to bude mít něco společného s těmi paprsky od meče. Asi je to něco jako....zámek?" Nové brnění bylo ještě lehčí, než to, co mi vyrobil mistr. "Neuvěřitelné"

Uložil jsem do stojanů své staré brnění od mistra. Vyšel jsem z místnosti, zatáhl za páku a vchod se opět uzavřel. Tady budou ty věci v bezpečí. Rozhlédl jsem se kolem. Bylo nějak moc šero. Vyšel jsem z dílny a pohlédl na oblohu. Slunce už zapadalo. Musel jsem být dole několik hodin a přitom mi to přišlo jako chvilka. Musel jsem ihned vyrazit dál hledat princeznu.

Trhl jsem sebou. Otevřel jsem oči. Byla tma, jen oknem pronikalo do pokoje světlo z lamp na ulici. Ležel jsem ve svém pokoji. Posadil jsem se. Rozhlédl jsem se kolem, nikde jsem neviděl žádné brnění, meč, štít, nic. Pomalu mi začalo docházet, že to byl jen sen. Ale tak živý. Podíval jsem se na své ruce ve světle, které sem procházelo oknem. Ale nebyly jako dřív, meč by sotva udržely. Byly dětské. Rychle jsem vyběhl z pokoje a rozrazil dveře v pokoji sestry. Nebyla tam. Najednou jsem zaslechl hlasy. "Sestra." Vykoukl jsem z okna. Sestra právě mířila k našemu domu. Měla na sobě uniformu, nejspíše se vracela z noční stráže. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Vše to byl jen sen....

A co když řeknu, že to konec nebyl. Jenom mě zajímaly vaše reakce. Momentálně pracuju na předělání toho, co už jsem napsal a hned na to navážu dál. Trochu musím upravit děj, protože jsem s hrůzou zjistil nesrovnalosti s tím, jak jsem něco popsal před tím a po tom. Takže pracuji na nápravě. Trochu víc příběh rozvádím a něco asi trochu pozměním, co, to neprozradím. Ale také změním jména a názvy, abych nekopíroval GW. Takže hlavní město lidí se bude jmenovat Dragoncliff a ještě některá další jména trochu pozměním nebo vyměním. Snad mi to nebudete mít za zlé. Ale příběh potom bude ucelenější a i když to bude od začátku, budou tam nové věci. Dokonce možná půjde příběh jinudy než šel teď. Každopádně naváže a bude pokračovat. Toť zatím asi vše. Takže jakmile bude čas, dám novou první kapitolu.

Ještě nechám na vás rozhodnutí- smazat tento příběh a začít novou verzi znovu, nebo to nějak přidat sem.
Osobně si myslím, že nový topic by byl asi lepší.