Ahoj, napadlo mě vytvořit nějaký krátký příběh, tak snad se vám to bude líbit. Doufám jen, že tu nic podobného ještě nebylo. Pod spoilerem je druhá část, tedy rozuzlení.
1. příběh Případ ukradeného brnka Sinfortia, Červená říše, U Koe Punga
„Připrav se, za chvíli to hodím“ řekl válečník a čekal na odpověď. „Můžeš“ ozval se po chvíli sura a připravil prst na tlačítko Y. Brnění sklouzlo z warova inventáře na zem a jeho společník zuřivě tiskl Y, brnko však bylo pryč.
„Proč jsi ho zase sebral? Hoď ho na zem!“ přikázal sura nedočkavě, jenže válečník se zatvářil zmateně:
„Já jsem to brnko nesebral, máš ho snad ty nebo ne?“
Jejich pohledy se stočily na nedaleko stojící surku, která pravděpodobně vyměňovala své úlomky.
„Vrať mi to brnění!“ křikli na ni jednohlasně, ona ale rozhořčeně protestovala: „Vaše brnění mě nezajímá, neukradla jsem ho, nemám s tím nic společného.“
„Tak mi řekni,“ naštval se sura, „kdo jiný kromě tebe ještě...“
„Je tu nějaký problém?“ přerušil jejich hádku nějaký ninja, sesedl z koně a zamířil přímo k nim, aby se dozvěděl, co se děje.
„Ano“ odvětil war. „Tamta surka je nestydatá zlodějka!“
„Ale já jsem nic neukradla!“ ječela hystericky.
„Možná to nějak dokážu vyřešit“ uklidňoval ji ninja. „Popiš mi přesně, co se stalo a koho jste tu viděli.“ obrátil se na válečníka, odmlčel se a vyčkával. Oslovený překvapeně zamrkal, ale odpověděl.
„Totiž – dlužil jsem tady kámošovi“ ukázal na suru, „laskavost. Sehnal jsem mu za víc než 600kk brnko a chtěl jsem mu ho zdarma předat, ale někdo ho ukradl.“
„Copak jsi ho jen tak hodil na zem? Ale proč?“ přerušil ho ninja.
„Nějak mi nefunguje obchodování, vůbec neívím proč, ale na jiný způsob předání toho brnka jsem nepřišel.“
„A vy tři jste byli jediní za celou dobu, co jste se domlouvali?“ vyzvídal ninja a díval se upřeně na wara.
„To ne“ odpověděl otázaný.
„Tak mi řekni, kdo všechno tu byl, v jakém pořadí přicházeli a odcházeli a co tu dělali.“ poručil dotěrný vyšetřovatel. Válečník se nadechl a spustil:
„Byli jsme tu nejprve sami dva a někdy ve chvíli, kdy jsem řekl, že mi nefunguje obchodování, se tu objevila ta surka a šla rovnou ke Koe Pungovi. Pak už neodešla a chvíli po ní se objevila jistá ninjka a teleportovala se pryč.
„Nemohla použít zamaskování?“ napadlo ninju bleskově.
„Určitě ne“ zavrhl to war. „Když někdo použije zamaskování, má kolem sebe takové divné svělto než zmizí, ale ona zmizela normálně, zamaskování to nebylo. No každopádně, hned po ní přišel šaman s nějakým nízkým levelem a vyptával se na jisté otázky.“
„Na jaké otázky?“ chtěl vědět vyšetřovatel.
„To se ptal mě“ vložil se do toho sura. „Chtěl vědět, proč nedokáže zabít příšery v této lokaci, proč na něho jen tak zaútočil boss, když se potuloval po mapě a kde může koupit elíky. Na vše jsem mu odpověděl, ale on říkal, že neví, kde je Obchodnice se smíšeným zbožím. Sdělil jsem mu, ať počká na náměstí, že mu to ukážu, jen tu něco vyřídím. A to byli asi všichni, kteří se tu objevili.“
„Nezapomeň na toho wara na koni“ připomněl válečník. „Nějakou chvíli před tím, než jsem to hodil na zem, projel kolem nás směrem na náměstí, ale potom najednou zmizel a objevil se přímo vedle mě. Napadlo mě, že si uložil pergamen návratu, aby mohl to brnko vzít, ale znovu zmizel vteřinku po tom, co jsem brnko hodil na zem. Nemyslím, že by to stihl zvednout a odejít.“
Ninja čekal, jestli ještě někdo něco nedodá, když se k tomu však nikdo neměl, znovu promluvil. „Dobrá tedy. To byde asi vše, co mi vytři můžete povědět. Máme tu tedy čtyři podezřelé. Ninjka ani šaman to samozřejmě nemohli udělat, protože ninjka se teleportovala pryč a v té chvíli tu vůbec nebyla a šaman byl celou dobu na náměstí. Udělal to buď někdo z vás dvou, ten war na koni nebo zde přítomná surka.“
„Podezříváš nás dva?“ rozčílil se sura.
„Samozřejmě“ odpověděl klidně ninja. „Tvůj společník si mohl vzít zpět své koupené brnko a vymyslet si, že ho někdo ukradl. Možná by tě přesvědčil, že už ti nové kupovat nemusí a sám by na tom vydělal. Naopak sura by mohl brnění sebrat a donutit tě, abys mu koupil nové. Záleželo by na tom, kdo z vás dvou je pachatel a kdo by na toho druhého vydal větší nátlak. No nic“ odkašlal si, „půjdu se ještě zeptat šamana, jestli neviděl něco podezřelého.“
„Jdu s tebou.“ rozhodl válečník a sura i surka, kterou případ zjevně zaujal, přikývli. Společně vyrazili kolem plantéře na náměstí, kde trpělivě postával šaman a vyšetřovatel přešel rovnou k věci.
„Došlu tu ke kráděži drahého předmětu, konkrétně za 600kk. Potřebuji vědět, jestli jsi neviděl něco podezřelého kolem Koe Punga.“
Šaman se chvíli rozmýšlel, nakonec ale zahanbeně přiznal: „Měl jsem kameru otočenou na druhou stranu.“ Ninja si povzdechl. „Ale“ vzpomněl si šaman, „v jednu chvíli jsem pohlédl na minimapu a viděl jsem, jak někdo míří přímo ke mně od Koe Punga docela rychle. Buďto měl větrné boty a bonusy na rychlost nebo koně. Sura zrovna říkal: „Proč jsi ho zase sebral? Hoď ho na zem!“ V tu chvíli jsem jedinkrát za celou dobu kamerou otočil, ale nikoho jsem neviděl. Mrkl jsem znovu na minimapu a nikdo tam už nebyl. Myslel jsem, že jsem předtím prostě viděl něco, co tam nebylo.“
„To byl určitě ten war na koni, nic nového“ zavrtěl sura hlavou. „Použil pergamen návratu na místo.“
„I tak díky za spolupráci“ poděkoval ninja a řekl: „Tuším už, kdo to brnění ukradl, ale musím se ještě někoho zeptat na jednu informaci.“
Spoiler:
Společně se znovu vrátili na místo činu a nikdo nechápal, co má ninja za lubem. „Jak to, že víš, kdo brnění ukradl?“ nechápala surka. „Napadlo mě to, když šaman řekl: „Myslel jsem, že vidím něco, co tam nebylo.“ Ale to je teď vedlejší. Teleportére!“ oslovil muže, který stál vedle Koe Punga.
„Copak? Chceš se snad přemístit do jiných krajů? Přece dobře víš, že na mě musíš kliknout“ pokáral ho teleportér.
„Promiňte“ žádal ninja o odpuštění, „ale teleportovat se nechci. Mám pro vás otázku.
„Poslouchám“ usmál se muž a pohlédl na ostatní příchozí.
„Zajímalo by mě“, přešel ninja rovnou k věci, „jestli jsi během poslední půl hodiny teleportoval pryč nějakou ninjku.“
Teleportér zavrtěl hlavou: „Ne, to rozhodně ne. Během té doby mé služby nevyužil vůbec nikdo.“ Povzdechl si. „Poslední dobou všichni spoléhají jen na ty své pergameny návratu na místo a já už je nezajímám. Asi bych měl změnit povolání.“
„To jsem si myslel“ zašeptal ninja a pokračoval hlasitě, „případ je tedy vyřešen.“
„Cože?“ vykulil válečník oči. „A kdo je ten zloděj?“
Vyšetřovatel se pomalu otočil a zatvářil se vítězoslavně.
„Zlodějem je ninjka, kterou jste viděli u teleportéra!“
„Přece jsi říkal,“ připomněl sura, „že ninjka tu v té době vůbec nebyla. Jak tedy mohla brnění ukrást?“
„Provedla to velmi chytře.“ usmál se ninja. „Nemýlím se, když říkám, že tě přesvědčila, abys ty dva zdržel nějakými otázkami, že šamane, když slyšela, že budou na zem házek nějaké brnko?“
Šaman se zatvářil zahanbeně: „Ano“ přiznal. „Sdělila mi, že je to hrozně důležité, ale že mi nemůže vysvětlit, proč. Ale jak jsi na to přišel?“
„Připadalo mi zvláštní, že jsi před námi mluvil o takových věcech, jako jsou větrné boty a bonusy na zrychlení, když ani nevíš takovou základní věc, jako kde nakoupit elixíry. Ale teď vám prozradím, jak to ta ninjka udělala. Ona se totiž nezamaskovala, ale ani se neteleportovala, jak jste si mysleli. Prostě se odhlásila! Znovu se nalogla na CH 2 a schovala se za ten stan, který je za Koe Pungem nebo někam jinam, kde byste ji viděli jen, kdybyste se podívali na minimapu. Když slyšela, že se připravujete brnko shodit, teprve v tu chvíli použila zamaskování, přiběhla k vám a brnko sebrala. Pak nejspíš běžela na náměstí, ale spatřila šamana, kterého předtím podvedla, proto se pravděpodobně znovu odhlásila nebo použila pergamen návratu na místo. Na minimapě viděl šaman ji, ne wara na koni, protože nám sám řekl, že k němu daná osoba přibíhala, když sura hlásal: „Proč jsi ho zase sebral? Hoď ho na zem!“ V té chvíli už byl samozřejmě válečník na koni dávno pryč, podle toho, co jsem se zezačátku dozvěděl. Nikdo jiný to totiž být nemohl, protože jedině zamaskovaný ninja by kolem vás mohl nepozorovaně proběhnout.
„Ale to brnění je tedy nenávratně pryč, že?“ povzdechl si war.
Ninja se rozesmál: „Možná ano, možná ne, to záleží na tobě. Vyřiďte si to s ní sami“
„Cože?“ nechápal war, ale ninja jen ukázal na zelené volané zprávy dole na obrazovce. Ta poslední zněla: Našla jsem pěkný brnko na sury, cena tak 600kk, PM.
Děkuji moc za přečtení, byl bych rád, kdybyste napsali nějakou kritiku, díky.
Naposledy upravil(a) tomokoco dne úte 17. pro 2013 21:39:02, celkem upraveno 3 x.
Dostal jsem nápad na další případ, tak doufám, že se vám bude líbit.
2. příběh Krádež šeků z cechovní pokladny
Pozn.: Pro tento příběh prosím na chvíli připusťme, že není možné být přihlášen na dvou účtech zároveň na jednom PC. Jinak by nedával smysl.
Sinfortia, červená říše, Yongan, U správce bitev
„Odložte si své prsteny, hodinky a jiné cennosti, aby...“
„Abyste je při válce neztratili,“ dokončil otráveně ninja. „Říkáš to před každou válkou a nemusíš to neustále opakovat. Udělali bychom to automaticky.“ Sura si popuzeně založil ruce a zaprotestoval.
„Tak hele, jednou jsem vůdce cechu a je na mě, co vám budu rozkazovat!“
„Přestaňte se konečně hádat!“ okřikla je šamanka a obdařila další dva členy cechu, wara a warku, kteří trpělivě postávali na náměstí vedle správce bitev společně se svými kolegy, buffy. Ninja si sejmul hodinky a podal je surovi. Ten je schoval solečně s cennostmi ostatních do kapsy. „Výborně“ pochválil je vůdce cechu. „Připravte se a můžete vejít do války.“
Byla to sehraná pětice, každý jiný cech na ně byl krátký, třebaže měli více členů. Proto se výsledek 100:0 nenechal dlouho čekat.
„Ty války jsou sice zábavné, ale nemyslíte, že je to zbytečné, když porazíme každého? Za celou historii cechu máme přece jen jedinou prohru.“ Ninja pouze pokrčil rameny, sundal si PvP výbavu, přivolal koně a nasedl na něj. „Teď mě ale omluvte, měl jsem v plánu navštívit swamp.“
„Asi půjdu taky, počkej na mě,“ přidal se vůdce cechu, sura. „Nezapomeň na ten nás sraz ve čtyři hodiny!“ křikla ještě šamanka, sura přikývl a byl tentam. Válečník si pospíšil k biologovi a warka šla obhlížet tržnici. Byl to den jako každý jiný. Nebo si to aspoň těch pět členů cechu myslelo. O několik hodin později...
„Všechny šeky jsou pryč!“ křičel válečník zoufale na ninju. „Byl tam plný inventář vypsaných šeků, ale někdo je všechny ukradl!“
„Ale to musel ukrást někdo od nás z cechu, nikdo jiný nezná heslo!“ běsnil ninja vzteky.
„Heslo jsme přece zrovna před půlhodinou měnili a měla to na starost šamanka. Že by ho někomu prozradila?“ „Musíme svolat cechovní radu“ rozhodl ninja. Již za pár minut se jich všech pět shromáždilo u skladníka. „Jestli zjistím, kdo to byl“ syčel tichým a velice chladným hlasem sura, „poletí z cechu a ať si je jistý, že ho nahlásím Saggitariusovi. Má vůbec smysl za takových podmínek, myslím když tu mezi námi je nestydatý zloděj, cech pořád udržovat?“
„Neblázni! A vůbec, jak chceš zjistit, kdo to udělal? Vůbec nevíme, kdy se to stalo ani nevíme, kdo v té doby zrovna nebyl online,“ shrnula to válečnice bezradně.
„Že nevíme, kdy se to stalo?“ zamračil se ninja a obrátil se na šamanku. „Když jsi měnila heslo, přihlašovala ses poté na ten účet?“
„Samozřejmě.“
„A šeky byly na místě?“
„Ano!“
„Tak vidíte,“ poškrábal se ninja na hlavě. „Účet naší cechovní pokladny byl vykraden během poslední půlhodiny.“
„Ale od zjištění, kdo to udělal, jsme pořád stejně daleko,“ prohodil war. Pak si na něco vzpomněl. „Před několika týdny mi jistý ninja pomohl najít zloděje jistého brnění. Zkusím ho kontaktovat, třeba uspěje i tentokrát.“
Jako na zavolanou právě ten daný ninja v u chvíli projížděl přes náměstí.
„Hej!“ zavolal na něj war. „Pojďte, prosím vás, sem.“ Detektiv se otočil a zamířil přímo k nim.
„No ne,“ vydechl. „My už se odněkud známe, že? Co pořebujete?“
Válečník mu stručně vylíčil situaci – jejich cech má jeden společný účet navíc, cechovní pokladnu, plnou příspěvků do cechu ve formě peněz a právě tento účet byl vykraden.
„Řekněte mi o všech, kteří znali heslo.“
„Pochopitelně pouze nás pět,“ ukázal sura na sebe, šamanku, ninju, warku a wara. „Ale heslo jsme měnili před půlhodinou a šeky byly ještě na místě.“
„Myslím,“ pronesl detektiv zamyšleně a rozhlédl se kolem, „že bychom možná mohli určit naprosto přesný čas krádeže. Kde svlj účet necháváte? Myslím tím, kde se ta postava při přihlášení objeví?“
„U skladníka“ odpověděla warka s šamankou jednohlasně a detektiv se otočil přímo ke skladníkovi.
„Neviděl jste tu náhodou hráče...jak že se jmenuje?“
„P0kLaDNAnas€hoCeCHU“
„Ano, to je ono,“ přikývl detektiv. Skladník mávl svou sekerkou a přemýšlel.
„No ano, tento účet jse, tu viděl před chvílí. Běsnil vzteky kvůli nějakým šekům.“
„To jsem byl já,“ skočil mu válečník do řeči.
„A byl tu i předtím,“ pokračoval skladník. „Házel na zem šeky a někdo jiný je sbíral.
„Kdy to bylo?“ otázal se detektiv ve stejnou chvíli, kdy sura vypálil: „Kdo je sbíral?“
„No tak,“ pokáral je skladník. „Pěkně jedno po druhém. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to ve čtyři hodiny, protože zrovna v tu chvíli vjela do chatu hláška Sentinel oživen.“ Odkašlal si a pokračoval. „Pokud jde o toho, kdo šeky sbíral, jednalo se o nějakého...no vlastně ani nevím, bývá tu tolik lidí, že si jména sotva pamatuji. Jméno té pokladny si ovšem pamatuji dobře. Je tak dlouhé, že zabralo málem polovinu hracího okna.
„Takže ani nevíte, jestli to byl válečník, šaman, sura...“ vyzvídal ninja.
„To po mně opravdu chcete mnoho. Vím jen, že byl v nějakém cechu, ale název vám nepovím...měli nějaký tmavý avatar s písmenem S,...ale počkat, už vím! Ten cech se naprosto určitě jmenoval Slamaci!“
Všech pět členů cechu na sebe ohromeně pohlédlo. Každý z nich si v tu chvíli vzpomněl na tu osudovou válku, kterou kdysi odehráli s tímto cechem, i na dopisy, které jim po tehdejší válce přišly...“
„Vám to jméno něco říká?“ vypálil zostra detektiv.
„Ale ne...“ vydechla šamanka nepřesvědčivě. Vyšetřující ninja přimhouřil oči a podezřívavě kolem sebe pohlédl. Rozhodl se, že o cechu Slamaci zjistí později víc.
„Když tedy už znám čas, v němž byly šeky ukradeny, potřebuj vědět, co každý z vás v tu dobu dělal a jestli vám to někdo může dosvědčit. V tu chvíli však detektivovi došel soukromý vzkaz od ninjy z pětice v cechu. Omluvil se, otevřel jej a četl:
„Nechci vám do toho nijak mluvit, ale myslím, že byste si měl dát obzvlášť pozor na šamanku. Příčí se mi sice žalovat na někoho blízkého, ale ona se už delší dobu rozmýšlí, že by mohla z cechu odejít a je možné, že ukrást šeky ji napadlo když měnila heslo, aby měly ty peníze k dispozici i v jiném cechu.“
Detektiv obratem odopověděl:
„Děkuji za doplňující informaci, snad se bude hodit.“
„Promiňte za zdržení,“ omluvil se hned poté do chatu. „Tak tedy, jak to bylo v ty čtyři hodiny?“
„Já jsem ničil Sentinel“ podal válečník informaci. „Pak jsem to ale vzdal a odjel jsem do města. A dosvědčit to může jedna stunerka a lučišník, kteří tam okouněli. Jména si nepamatuji, ale viděl jsem je tam i jindy, příště tam možná budou taky, abyste si to mohl ověřit.“ S další informací přispěchal ninja: „Po dopolední válce jsem byl i se surou ve swampu. Byli jsme tam dvakrát za sebou, ale výdělek nic moc, byly i lepší dny.“
„A ve čtyři hodiny?“
„Ano, ve čtyři hodiny jsme už byli pryč, vlastně jsme odcházeli chvíli předtím. Sura se mě ptal, kolik je hodin, protože chtěl přijít včas na nějaký sraz.“
„Měl jsem se sejít se šamankou u Makamita, přesně ve čtyři hodiny.“
„Mrkl jsem na hodinky a řekl jsem mu, že za pět minut budou čtyři hodiny. Šli jsme tam společně, ještě jsem chtěl trénovat zručnost. Odjížděl jsem, když i šamanka přicházela na ten jejich sraz.“
„Já jsem do té doby buffovala wara v rokli. Byli tam i další, co to můžou dosvědčit. Pak jsem jela rovnou k Makamitovi a on přes Jayang a Jungarang na Sentinel.“ Válečník přikývl. Detektiv se obrátil na warku, která se zatím neobhájila.
„Já sice nevím, kolik bylo hodin, hodinky nenosím, ale od války jsem prakticky celou dobu strávila na tržnici. Nejprve jsem obhlížela stánky, bavila jsem se se známými a poté jsem založila svůj stánek. Tržba byla docela dobrá, konečně jsem prodala ty...no to je vlastně jedno. Ale nechápu, jaký úsudek si z našich výpovědí chcete dělat? Mou přítomnost na tržnici může dosvědčit velká spousta lidí, ninjovy aliby může potvrdit sura a šamanka, surovy aliby ninja a šamanka, šamančiny aliby sura a ninja, warovy aliby...“
„To už by stačilo,“ zastavil ji válečník. „Detektiv má své metody a na něco určitě přijde, nemám pravdu?“
„Je tu spousta možností,“ usmál se na ni detektiv. „Je možné, že někdo někomu poskytl falešné aliby, někdo si svoji verzi vymyslel nebo v tom můžete jet všichni společně. I když nechápu, k čemu by vám ta poslední možnost byla. No abych to shrnul, bát sevůbec nemusíte.“
„Chcete tím říct, že pro dnešek je to všechno?“ vložil se do toho sura. „Domlouval jsem mezitím totiž další válku a za pár minut začíná.“
„Ano, už vám nebudu rušit.“
„Pojďte se na tu válku podívat, jsme vážn dobří!“ nabídl válečník, ale detektiv to odmítl:
„Možná jindy. Ještě si musím jít ověřit to vaše aliby.“
„Tak konec řečí! Odložte si své prsteny, hodinky a ostatní cennosti.“ zaslechl ještě detektiv suru a neubránil se úsměvu. Téhož dne v noci...
Detektiv bloudil uličkami nočního Yonganu a konečně, na rybářském můstku, našel člověka, kterého hledal. Byl to obyčejný válečník s dlouhými černými vlasy, který s prutem ponořeným do vody očekával nějaký úlovek.
„Vy jste vůdce cechu Slamaci?“ otázal se detektiv a vešel na rybářský můstek.
„Nemusíš mi vykat,“ ozval se válečník. „A ano, jsem vůdce cechu Slamaci. Copak? Chceš snad přijít do našeho cechu? Přijímáme kohokoliv.“
„Ne, to ne,“ zavrtěl detektiv hlavou. „Nejsem PvP hráč.“
„To já taky ne,“ usmál se válečník. „A PvM taky nic moc.“
„Jsem tu kvůli jistým informacím. Znáš cech s pěti členy? Prý jste je kdysi porazili.“
„Ano, na ten si pamatuji. Byla to naše nejlepší výhra a jejich jediná prohra.“
„Ale říkal jsi...“
„Říkal jsem, že nejsem PvP hráč. Ano, já nestojím za nic, ale ostatní v našem cechu jsou na tom jinak. Teď k tomu tvému dotazu...a hrome, došli mi červi, no nic.“ Přešel k rybáři, koupil si návnadu a vrátil se zpět.
„Pardon, tak teď k tomu dotazu vašemu, k tomu dotazu. Jejich chce jsme porazili, ale věděli jsme, že jsou to hráči na vysoké úrovni. Každému z nich jsem poslal soukromou zprávu, jestli by někdo z nich nechtěl přestoupit k nám. Jejich šamanka tehdy projevila velký zájem, ale vůdce cechu, ten sura, ztropil obrovskou scénu. Napamatuji si, že bych někdy viděl tak rozzuřeného nebo spíš rozběsněného člověka. Jejich ninja a on na sebe opravdu příšerně hulákali. Ninja tvrdil, že každý má právo odejít, pokud chce, ale sura křičel, že by to považoval za obrovskou zradu. Šamanka nechtěla způsobit nějaký rozkol mezi ostatními, a tak zůstala. Bylo mi docela nepříjemné, že jsem se tehdy té hádky zúčastnil. Pověděl jsem jim, že pokud si to někdo z nich rozmyslí, má u nás dveře otevřené. A...no to je vlastně všechno.“
Detektiv vše pozorně vyslechl a zeptal se ještě na poslední otázku: „A nevšiml sis náhodou, jestli nebyl někdo z vašeho cechu online dnes ve čtyři hodiny?“
Válečník zamyšleně hodil prut do vody. „Abych řekl pravdu, sháněl jsem zrovna někoho z našeho cechu a tak jsem online osoby neustále sledoval. A pamatuji si dobře, že od půl čtvrté až do pěti minut před čtvrtou tu nikdo z cechu nebyl. Pak jsem šel pryč i já.“
„A kde jsi byl v tu dobu ty?“
„Byl jsem na tržnici, prodával jsem ve stánku. A mohla by mi to dosvědčit warka z toho pětičleného cechu, viděl jsem ji tam a prohodili jsme pár slov.“
„Děkuji, to bude všechno, hodně štěstí při rybaření.“
„No, já už asi také půjdu, dnes to nestojí za nic“ zívl unaveně válečník. „Taky už je pozdě, podívejte se, kolik je hodin.“
Ninja jen přikývl, otočil se a utíkal pryč. Dalšího dne ráno...
„Tak jak jste pokrořčil ve vyšetřování?“
Detektiv si unaveně promnul ospalé oči, kterými sotva viděl a zamžoural do míst, odkud se ozval hlas jenoho z pětice, válečníka, kterému kdysi ukradli brnění. „Celou noc jsem prověřoval vaše aliby. Našel jsem všechny ty lidi, o nichž jste mluvili a ti potvrdili, že vás viděli, všechny do jednoho. Mluvil jsem dokonce i s vůdcem Slamáků.“
Všechn pět hráčů na sebe pohlédlo, ale detektiv si toho nevšiml.
„Opravdu asi nezbývá žádná jiná možnost, než že někdo z vás poslal nepřátelům heslo přes poštu a ti to vykradli sami. Vlastně ne. Promiňte, dlouho jsem nespal, už nevím, co mluvím. Vůdce těch Slamáků mi řekl, že nikdo z jeho cechu nebyl od doby, kdy blo heslo změněno až do chvíle, kdy byl účet vykraden, online, takže nikdo z nich nemohl znát heslo a jejich vůdce má alibi. Nikdo z nich tedy nemohl nové heslo znát. Zločinec byl tedy domluven přesně na čtvrtou hodinu s někým z nepřátel. Jak to ale udělal, že na dobu krádeže měl zároveň alibi?“
Warka ho zkusila uchlácholit: „Však vy na to přijdete. Potřebujete se jen nějaký čas prospat.“
Ninja zprudka zvedl hlavu a otevřel oči. Warka na to právě přišla.
Spoiler:
O pár hodin později...
Ve chvíli, kdy se detektiv probudil, už měl v hlavě úplný plán dalšího postupu. Nevěděl, jestli je jeho podezření skutečně pravdivé, ani jestli jeho plán vyjde, ale riskovat musel. Ze všeho nejdřív napsal ninjovi z pětice PvP hráčů tento vzkaz:
„Zdravím. Asi jsem přišel na to, kdo šeky ukradl a jak to udělal, ale potřebuji vaši spolupráci. Věřím, že vy viníkem nejste a doufám, že se na vás mohu spolehnout. Nikomu neříkejte, že jsem vás kontaktoval ani se na nic nevyptávejte. Vše se dozvíte včas.“
Společně s ninjou se brzy na to sešli na náměstí, na něčem se domluvili a svolali cechovní poradu. Zbývající čtyři členové cechu se sešli během minuty, a proto mohli přejít rovnou k věci. Detektvi se na všechny přátelsky usmál a pak prohodil: „Zjistil jsem, kdo vykradl vaši cechovní pokladnu.“
Řekl to naprosto lhostejně, ale viděl, že jeho zpráva vyvolala mezi členy cechu značný rozruch a silně na ně zapůsobila.
„Až díky tomu, co válečnice ráno řekla, se mi rozsvítilo. Hlavní úlohu zde hrál čas a doba, kdy se vše, co jste mi vypověděli, stalo. Podle skladníka ke krádeži došlo ve čtyři hodiny odpoledne, což poznal, jak sám říkal, díky hlášce Sentinel oživen. Válečník v té době Sentinel ničil, sura dělal s šamankou bůhvíco u Makamita, ninja projížděl Jayangem do Yonganu a warka obhlížela tržnici. Údajně se všechny řečené činy odehrály ve čtyři hodiny odpoledne, ale pravda je úplně jiná. Z těchto skutků se pouze jediný stal ve čtyři hodiny.
„A tím myslíte co?“ užasl válečník ohromeně.
„Ve čtyři hodiny se uskutečnila pouze krádež šeků. Vše ostatní se odehrálo o hodinu dříve. A tady si položme otázku: Kdo z vás pěti mohl zmanipulovat čas? Zní to sice neuvěřitelně, možná až směšně, ale ve skutečnosti je to úplně jednoduché. Někdo přenastavil čas na hodinkách každého z vás o hodinu zpět. Pouze válečnice, která hodinky nenosí, je výjimkou. Když se teď podíváte na své hodinky a porovnáte jejich časový údaj se skutečným časem, bude již správný, protože veškeré stopy byly nedlouho po činu zamaskovány. Ale to nic nemění na tom, že jediný, kdo měl možnost nastavit jiný čas na všech vašich hodinkách bez vašeho vědomí, byl sura, vůdce cechu, když je po ostatních před první válkou žádal odevzdat, údajně proto, aby se neztratily. Dělal to tak vždy, takže to nikomu nepřipadalo zvláštní. Tehdy čas na všech hodinkách posunul o hodinu napřed a po druhé válce v pořadí zase zpět. Tím docílil toho, že mu ninja na jeho výzvu těsně před třetí hodinou nahlásil, že za pár minut budou čtyři a poskytl mu tak alibi na dobu krádeže. Říkal jsem si, že by stačilo upravit pouze ninjovy hodinky, ale sura samozřejmě nemohl vědět, jestli využije wara, warku nebo ninju. Vsadím se ale, že i když přenastavil čas na šamančiných hodinkách, nepočítal s tím, že by mohl využít ji, protože věděl, že ostatní ji budou podezřívat a rozhodl se jí poskytnout alibi na dobu krádeže, čímž vytvořil další alibi i sobě.“
Sura se jen nevesele usmíval. „Měl byste se léčit, detektive. Myslíte, že bych chtěl zruinovat vlastní cech? A máte snad pro svoje tvrzení sebemenší důkaz?“
„Ale ano, mám. A mám rovnou tři důkazy. Jeden je lepší než druhý. Tak tedy,“ odkašlal si a přistoupil k ninjovi.
„Zaprvé, laskavě si prohlédněte tyto ninjovy hodinky. I když byl sura tak důsledný s přeřizováním času, omylem zapomněl o hodinu zpět vrátit čas na jeho hodinkách. Zadruhé,“ pokračoval a všiml si stínu šoku, který přeběhl surovi po tváři.
„Zadruhé, je tu ninjovo svěděctví, kde tvrdí, že vám okamžik před kráděží psal soukromý vzkaz, ale dostal hlášku, že nejste přihlášen. Pochopitelně nechtěl věřit tomu, že zrovna vy byste byl pachatelem, a proto mi to neprozradil dřív. Ale pod takovou tíhou důkazů mohl s pravdou ven.“ Zeširoka se usmál a mluvil dál.
„A konečně, zatřetí, tu mám svědectví vůdce cechu Slamaci, který tvrdí, že jste byli domluveni na vašem přestupu do jeho cechu. To bylo velice hloupé, říkat mu to předem, nemyslíte? Tím se také dostávám k motivu. Věděl jste, že Slamaci jsou lepší cech než ten vás a chtěl jste k nim přestoupit už dávno, ale neměl jste v plánu způsobit nějaký rozruch. Také jste se domníval, že v tom případě byste neměl na šeky nárok a bylo by jaksi očividné, kdyby se ztratily ve chvíli, kdy do druhého cechu přestoupíte. Chtěl jste šeky zabavit, aniž by se přišlo na to, že jste to provedl vy, případně to svést na někoho jiného, způsobit rozkol a říkal jste si, že by vás najednou jaksi ze vzdoru mohlo napadnout navrhnout, že odejdete do cechu Slamaci a tak to taky udělat.“
Detektiv dokončil své obvinění a chvíli vládlo všude kolem naprosté ticho. Sura upřeně zíral do prázdna a pak sklopil hlavu.
„Ano, bylo to tak. Nevím, jak je možné, že jste přišel úplně na všechno, ale máte úplnou pravdu.
„Výborně,“ zajásal detektiv. „V tom případě laskavě ostatním rozdejte šeky a pak možné najdeme nějaké ne příliš tvrdé řešení, možná bych se za vás i přimluvil.“ Sura se jen uchechtl.
„Taky mě napálili. Pár hodin po krádeži, někdy po druhé válce, někdo vykradl účet ninjy, kterému jsem šeky házel a peníze jsou bůhvíkde.“
„To snad ne!“ bědoval válečník. „Byla to hromada yangů!“
„To mi povídej...“
Nedlouho poté byl sura zablokován.
„Pořád nechápu, jak jste najednou získal tolik důkazů. Asi jste měl velké štěstí!“ divil se válečník. Už v žádném cechu nebyl. Stejně jako šamanka, warka a ninja z cechu odešel. Všichni teď stáli u skladníka a dychtivě poslouchali detektivovo poslední vysvětlování týkající se tohoto případu.
Detektiv se hlasitě zasmál. „Jaképak štěstí! Na všem jsem se dohodl tady s ninjou! Půjčil jsem si jeho hodinky, čas jsem posunul o hodinu zpět aby to vypadalo, že na to sura skutečně zapomněl. Druhý i třetí důkaz jsem si vymyslel. Doufal jsem, že jich bude dostatečně mnoho, aby se sura sám přiznal.“
„Ještě jednou děkujeme, že jste to vyřešil.“ poděkovala warka zdvořile. „Mrzí mě, že naše peníze jsou pryč, ale aspoň teď s čistým svědomým mohu říct, že nikdo z nás není zločinec. Ten cech mi bude chybět, ale snad si najdu nějaký jiný.“
„Opravdu za málo,“ oplatil jí to detektiv.
„A nechcete si s námi založit vlastní cech?“ napadlo šamanku. „Budeme určitě sehraná pětice!“
„Kdepak,“ zavrtěl detektiv hlavou. „Já budu putovat dál po Sinfortii a vyhledávat další případy. Určitě se nenechají dlouho čekat!“
Příště:
Halloween už je za dveřmi a Octavio má plné ruce práce s přípravami eventu. Den před oslavou však zjistí, že mu někdo všechny dýně zničil a před svou hospodou najde mrtvolu dobrodruha, který se upil k smrti. Kdo chce zkazit celý svátek? Nebo snad někdo v Octaviově skladišti hledal nejlepší odměny chystané pro slavnost, které by si mohl vzít?
Naposledy upravil(a) tomokoco dne úte 17. pro 2013 21:39:29, celkem upraveno 3 x.
tomokoco píše:Dostal jsem nápad na další případ, tak doufám, že se vám bude líbit.
II. Krádež šeků z cechovní pokladny
Pozn.: Pro tento příběh prosím na chvíli připusťme, že není možné být přihlášen na dvou účtech zároveň na jednom PC. Jinak by nedával smysl.
Sinfortia, červená říše, Yongan, U správce bitev
„Odložte si své prsteny, hodinky a jiné cennosti, aby...“
„Abyste je při válce neztratili,“ dokončil otráveně ninja. „Říkáš to před každou válkou a nemusíš to neustále opakovat. Udělali bychom to automaticky.“ Sura si popuzeně založil ruce a zaprotestoval.
„Tak hele, jednou jsem vůdce cechu a je na mě, co vám budu rozkazovat!“
„Přestaňte se konečně hádat!“ okřikla je šamanka a obdařila další dva členy cechu, wara a warku, kteří trpělivě postávali na náměstí vedle správce bitev společně se svými kolegy, buffy. Ninja si sejmul hodinky a podal je surovi. Ten je schoval solečně s cennostmi ostatních do kapsy. „Výborně“ pochválil je vůdce cechu. „Připravte se a můžete vejít do války.“
Byla to sehraná pětice, každý jiný cech na ně byl krátký, třebaže měli více členů. Proto se výsledek 100:0 nenechal dlouho čekat.
„Ty války jsou sice zábavné, ale nemyslíte, že je to zbytečné, když porazíme každého? Za celou historii cechu máme přece jen jedinou prohru.“ Ninja pouze pokrčil rameny, sundal si PvP výbavu, přivolal koně a nasedl na něj. „Teď mě ale omluvte, měl jsem v plánu navštívit swamp.“
„Asi půjdu taky, počkej na mě,“ přidal se vůdce cechu, sura. „Nezapomeň na ten nás sraz ve čtyři hodiny!“ křikla ještě šamanka, sura přikývl a byl tentam. Válečník si pospíšil k biologovi a warka šla obhlížet tržnici. Byl to den jako každý jiný. Nebo si to aspoň těch pět členů cechu myslelo. O několik hodin později...
„Všechny šeky jsou pryč!“ křičel válečník zoufale na ninju. „Byl tam plný inventář vypsaných šeků, ale někdo je všechny ukradl!“
„Ale to musel ukrást někdo od nás z cechu, nikdo jiný nezná heslo!“ běsnil ninja vzteky.
„Heslo jsme přece zrovna před půlhodinou měnili a měla to na starost šamanka. Že by ho někomu prozradila?“ „Musíme svolat cechovní radu“ rozhodl ninja. Již za pár minut se jich všech pět shromáždilo u skladníka. „Jestli zjistím, kdo to byl“ syčel tichým a velice chladným hlasem sura, „poletí z cechu a ať si je jistý, že ho nahlásím Saggitariusovi. Má vůbec smysl za takových podmínek, myslím když tu mezi námi je nestydatý zloděj, cech pořád udržovat?“
„Neblázni! A vůbec, jak chceš zjistit, kdo to udělal? Vůbec nevíme, kdy se to stalo ani nevíme, kdo v té doby zrovna nebyl online,“ shrnula to válečnice bezradně.
„Že nevíme, kdy se to stalo?“ zamračil se ninja a obrátil se na šamanku. „Když jsi měnila heslo, přihlašovala ses poté na ten účet?“
„Samozřejmě.“
„A šeky byly na místě?“
„Ano!“
„Tak vidíte,“ poškrábal se ninja na hlavě. „Účet naší cechovní pokladny byl vykraden během poslední půlhodiny.“
„Ale od zjištění, kdo to udělal, jsme pořád stejně daleko,“ prohodil war. Pak si na něco vzpomněl. „Před několika týdny mi jistý ninja pomohl najít zloděje jistého brnění. Zkusím ho kontaktovat, třeba uspěje i tentokrát.“
Jako na zavolanou právě ten daný ninja v u chvíli projížděl přes náměstí.
„Hej!“ zavolal na něj war. „Pojďte, prosím vás, sem.“ Detektiv se otočil a zamířil přímo k nim.
„No ne,“ vydechl. „My už se odněkud známe, že? Co pořebujete?“
Válečník mu stručně vylíčil situaci – jejich cech má jeden společný účet navíc, cechovní pokladnu, plnou příspěvků do cechu ve formě peněz a právě tento účet byl vykraden.
„Řekněte mi o všech, kteří znali heslo.“
„Pochopitelně pouze nás pět,“ ukázal sura na sebe, šamanku, ninju, warku a wara. „Ale heslo jsme měnili před půlhodinou a šeky byly ještě na místě.“
„Myslím,“ pronesl detektiv zamyšleně a rozhlédl se kolem, „že bychom možná mohli určit naprosto přesný čas krádeže. Kde svlj účet necháváte? Myslím tím, kde se ta postava při přihlášení objeví?“
„U skladníka“ odpověděla warka s šamankou jednohlasně a detektiv se otočil přímo ke skladníkovi.
„Neviděl jste tu náhodou hráče...jak že se jmenuje?“
„P0kLaDNAnas€hoCeCHU“
„Ano, to je ono,“ přikývl detektiv. Skladník mávl svou sekerkou a přemýšlel.
„No ano, tento účet jse, tu viděl před chvílí. Běsnil vzteky kvůli nějakým šekům.“
„To jsem byl já,“ skočil mu válečník do řeči.
„A byl tu i předtím,“ pokračoval skladník. „Házel na zem šeky a někdo jiný je sbíral.
„Kdy to bylo?“ otázal se detektiv ve stejnou chvíli, kdy sura vypálil: „Kdo je sbíral?“
„No tak,“ pokáral je skladník. „Pěkně jedno po druhém. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to ve čtyři hodiny, protože zrovna v tu chvíli vjela do chatu hláška Sentinel oživen.“ Odkašlal si a pokračoval. „Pokud jde o toho, kdo šeky sbíral, jednalo se o nějakého...no vlastně ani nevím, bývá tu tolik lidí, že si jména sotva pamatuji. Jméno té pokladny si ovšem pamatuji dobře. Je tak dlouhé, že zabralo málem polovinu hracího okna.
„Takže ani nevíte, jestli to byl válečník, šaman, sura...“ vyzvídal ninja.
„To po mně opravdu chcete mnoho. Vím jen, že byl v nějakém cechu, ale název vám nepovím...měli nějaký tmavý avatar s písmenem S,...ale počkat, už vím! Ten cech se naprosto určitě jmenoval Slamaci!“
Všech pět členů cechu na sebe ohromeně pohlédlo. Každý z nich si v tu chvíli vzpomněl na tu osudovou válku, kterou kdysi odehráli s tímto cechem, i na dopisy, které jim po tehdejší válce přišly...“
„Vám to jméno něco říká?“ vypálil zostra detektiv.
„Ale ne...“ vydechla šamanka nepřesvědčivě. Vyšetřující ninja přimhouřil oči a podezřívavě kolem sebe pohlédl. Rozhodl se, že o cechu Slamaci zjistí později víc.
„Když tedy už znám čas, v němž byly šeky ukradeny, potřebuj vědět, co každý z vás v tu dobu dělal a jestli vám to někdo může dosvědčit. V tu chvíli však detektivovi došel soukromý vzkaz od ninjy z pětice v cechu. Omluvil se, otevřel jej a četl:
„Nechci vám do toho nijak mluvit, ale myslím, že byste si měl dát obzvlášť pozor na šamanku. Příčí se mi sice žalovat na někoho blízkého, ale ona se už delší dobu rozmýšlí, že by mohla z cechu odejít a je možné, že ukrást šeky ji napadlo když měnila heslo, aby měly ty peníze k dispozici i v jiném cechu.“
Detektiv obratem odopověděl:
„Děkuji za doplňující informaci, snad se bude hodit.“
„Promiňte za zdržení,“ omluvil se hned poté do chatu. „Tak tedy, jak to bylo v ty čtyři hodiny?“
„Já jsem ničil Sentinel“ podal válečník informaci. „Pak jsem to ale vzdal a odjel jsem do města. A dosvědčit to může jedna stunerka a lučišník, kteří tam okouněli. Jména si nepamatuji, ale viděl jsem je tam i jindy, příště tam možná budou taky, abyste si to mohl ověřit.“ S další informací přispěchal ninja: „Po dopolední válce jsem byl i se surou ve swampu. Byli jsme tam dvakrát za sebou, ale výdělek nic moc, byly i lepší dny.“
„A ve čtyři hodiny?“
„Ano, ve čtyři hodiny jsme už byli pryč, vlastně jsme odcházeli chvíli předtím. Sura se mě ptal, kolik je hodin, protože chtěl přijít včas na nějaký sraz.“
„Měl jsem se sejít se šamankou u Makamita, přesně ve čtyři hodiny.“
„Mrkl jsem na hodinky a řekl jsem mu, že za pět minut budou čtyři hodiny. Šli jsme tam společně, ještě jsem chtěl trénovat zručnost. Odjížděl jsem, když i šamanka přicházela na ten jejich sraz.“
„Já jsem do té doby buffovala wara v rokli. Byli tam i další, co to můžou dosvědčit. Pak jsem jela rovnou k Makamitovi a on přes Jayang a Jungarang na Sentinel.“ Válečník přikývl. Detektiv se obrátil na warku, která se zatím neobhájila.
„Já sice nevím, kolik bylo hodin, hodinky nenosím, ale od války jsem prakticky celou dobu strávila na tržnici. Nejprve jsem obhlížela stánky, bavila jsem se se známými a poté jsem založila svůj stánek. Tržba byla docela dobrá, konečně jsem prodala ty...no to je vlastně jedno. Ale nechápu, jaký úsudek si z našich výpovědí chcete dělat? Mou přítomnost na tržnici může dosvědčit velká spousta lidí, ninjovy aliby může potvrdit sura a šamanka, surovy aliby ninja a šamanka, šamančiny aliby sura a ninja, warovy aliby...“
„To už by stačilo,“ zastavil ji válečník. „Detektiv má své metody a na něco určitě přijde, nemám pravdu?“
„Je tu spousta možností,“ usmál se na ni detektiv. „Je možné, že někdo někomu poskytl falešné aliby, někdo si svoji verzi vymyslel nebo v tom můžete jet všichni společně. I když nechápu, k čemu by vám ta poslední možnost byla. No abych to shrnul, bát sevůbec nemusíte.“
„Chcete tím říct, že pro dnešek je to všechno?“ vložil se do toho sura. „Domlouval jsem mezitím totiž další válku a za pár minut začíná.“
„Ano, už vám nebudu rušit.“
„Pojďte se na tu válku podívat, jsme vážn dobří!“ nabídl válečník, ale detektiv to odmítl:
„Možná jindy. Ještě si musím jít ověřit to vaše aliby.“
„Tak konec řečí! Odložte si své prsteny, hodinky a ostatní cennosti.“ zaslechl ještě detektiv suru a neubránil se úsměvu. Téhož dne v noci...
Detektiv bloudil uličkami nočního Yonganu a konečně, na rybářském můstku, našel člověka, kterého hledal. Byl to obyčejný válečník s dlouhými černými vlasy, který s prutem ponořeným do vody očekával nějaký úlovek.
„Vy jste vůdce cechu Slamaci?“ otázal se detektiv a vešel na rybářský můstek.
„Nemusíš mi vykat,“ ozval se válečník. „A ano, jsem vůdce cechu Slamaci. Copak? Chceš snad přijít do našeho cechu? Přijímáme kohokoliv.“
„Ne, to ne,“ zavrtěl detektiv hlavou. „Nejsem PvP hráč.“
„To já taky ne,“ usmál se válečník. „A PvM taky nic moc.“
„Jsem tu kvůli jistým informacím. Znáš cech s pěti členy? Prý jste je kdysi porazili.“
„Ano, na ten si pamatuji. Byla to naše nejlepší výhra a jejich jediná prohra.“
„Ale říkal jsi...“
„Říkal jsem, že nejsem PvP hráč. Ano, já nestojím za nic, ale ostatní v našem cechu jsou na tom jinak. Teď k tomu tvému dotazu...a hrome, došli mi červi, no nic.“ Přešel k rybáři, koupil si návnadu a vrátil se zpět.
„Pardon, tak teď k tomu dotazu vašemu, k tomu dotazu. Jejich chce jsme porazili, ale věděli jsme, že jsou to hráči na vysoké úrovni. Každému z nich jsem poslal soukromou zprávu, jestli by někdo z nich nechtěl přestoupit k nám. Jejich šamanka tehdy projevila velký zájem, ale vůdce cechu, ten sura, ztropil obrovskou scénu. Napamatuji si, že bych někdy viděl tak rozzuřeného nebo spíš rozběsněného člověka. Jejich ninja a on na sebe opravdu příšerně hulákali. Ninja tvrdil, že každý má právo odejít, pokud chce, ale sura křičel, že by to považoval za obrovskou zradu. Šamanka nechtěla způsobit nějaký rozkol mezi ostatními, a tak zůstala. Bylo mi docela nepříjemné, že jsem se tehdy té hádky zúčastnil. Pověděl jsem jim, že pokud si to někdo z nich rozmyslí, má u nás dveře otevřené. A...no to je vlastně všechno.“
Detektiv vše pozorně vyslechl a zeptal se ještě na poslední otázku: „A nevšiml sis náhodou, jestli nebyl někdo z vašeho cechu online dnes ve čtyři hodiny?“
Válečník zamyšleně hodil prut do vody. „Abych řekl pravdu, sháněl jsem zrovna někoho z našeho cechu a tak jsem online osoby neustále sledoval. A pamatuji si dobře, že od půl čtvrté až do pěti minut před čtvrtou tu nikdo z cechu nebyl. Pak jsem šel pryč i já.“
„A kde jsi byl v tu dobu ty?“
„Byl jsem na tržnici, prodával jsem ve stánku. A mohla by mi to dosvědčit warka z toho pětičleného cechu, viděl jsem ji tam a prohodili jsme pár slov.“
„Děkuji, to bude všechno, hodně štěstí při rybaření.“
„No, já už asi také půjdu, dnes to nestojí za nic“ zívl unaveně válečník. „Taky už je pozdě, podívejte se, kolik je hodin.“
Ninja jen přikývl, otočil se a utíkal pryč. Dalšího dne ráno...
„Tak jak jste pokrořčil ve vyšetřování?“
Detektiv si unaveně promnul ospalé oči, kterými sotva viděl a zamžoural do míst, odkud se ozval hlas jenoho z pětice, válečníka, kterému kdysi ukradli brnění. „Celou noc jsem prověřoval vaše aliby. Našel jsem všechny ty lidi, o nichž jste mluvili a ti potvrdili, že vás viděli, všechny do jednoho. Mluvil jsem dokonce i s vůdcem Slamáků.“
Všechn pět hráčů na sebe pohlédlo, ale detektiv si toho nevšiml.
„Opravdu asi nezbývá žádná jiná možnost, než že někdo z vás poslal nepřátelům heslo přes poštu a ti to vykradli sami. Vlastně ne. Promiňte, dlouho jsem nespal, už nevím, co mluvím. Vůdce těch Slamáků mi řekl, že nikdo z jeho cechu nebyl od doby, kdy blo heslo změněno až do chvíle, kdy byl účet vykraden, online, takže nikdo z nich nemohl znát heslo a jejich vůdce má alibi. Nikdo z nich tedy nemohl nové heslo znát. Zločinec byl tedy domluven přesně na čtvrtou hodinu s někým z nepřátel. Jak to ale udělal, že na dobu krádeže měl zároveň alibi?“
Warka ho zkusila uchlácholit: „Však vy na to přijdete. Potřebujete se jen nějaký čas prospat.“
Ninja zprudka zvedl hlavu a otevřel oči. Warka na to právě přišla. Čas.
Spoiler:
O pár hodin později...
Ve chvíli, kdy se detektiv probudil, už měl v hlavě úplný plán dalšího postupu. Nevěděl, jestli je jeho podezření skutečně pravdivé, ani jestli jeho plán vyjde, ale riskovat musel. Ze všeho nejdřív napsal ninjovi z pětice PvP hráčů tento vzkaz:
„Zdravím. Asi jsem přišel na to, kdo šeky ukradl a jak to udělal, ale potřebuji vaši spolupráci. Věřím, že vy viníkem nejste a doufám, že se na vás mohu spolehnout. Nikomu neříkejte, že jsem vás kontaktoval ani se na nic nevyptávejte. Vše se dozvíte včas.“
Společně s ninjou se brzy na to sešli na náměstí, na něčem se domluvili a svolali cechovní poradu. Zbývající čtyři členové cechu se sešli během minuty, a proto mohli přejít rovnou k věci. Detektvi se na všechny přátelsky usmál a pak prohodil: „Zjistil jsem, kdo vykradl vaši cechovní pokladnu.“
Řekl to naprosto lhostejně, ale viděl, že jeho zpráva vyvolala mezi členy cechu značný rozruch a silně na ně zapůsobila.
„Až díky tomu, co válečnice ráno řekla, se mi rozsvítilo. Hlavní úlohu zde hrál čas a doba, kdy se vše, co jste mi vypověděli, stalo. Podle skladníka ke krádeži došlo ve čtyři hodiny odpoledne, což poznal, jak sám říkal, díky hlášce Sentinel oživen. Válečník v té době Sentinel ničil, sura dělal s šamankou bůhvíco u Makamita, ninja projížděl Jayangem do Yonganu a warka obhlížela tržnici. Údajně se všechny řečené činy odehrály ve čtyři hodiny odpoledne, ale pravda je úplně jiná. Z těchto skutků se pouze jediný stal ve čtyři hodiny.
„A tím myslíte co?“ užasl válečník ohromeně.
„Ve čtyři hodiny se uskutečnila pouze krádež šeků. Vše ostatní se odehrálo o hodinu dříve. A tady si položme otázku: Kdo z vás pěti mohl zmanipulovat čas? Zní to sice neuvěřitelně, možná až směšně, ale ve skutečnosti je to úplně jednoduché. Někdo přenastavil čas na hodinkách každého z vás o hodinu zpět. Pouze válečnice, která hodinky nenosí, je výjimkou. Když se teď podíváte na své hodinky a porovnáte jejich časový údaj se skutečným časem, bude již správný, protože veškeré stopy byly nedlouho po činu zamaskovány. Ale to nic nemění na tom, že jediný, kdo měl možnost nastavit jiný čas na všech vašich hodinkách bez vašeho vědomí, byl sura, vůdce cechu, když je po ostatních před první válkou žádal odevzdat, údajně proto, aby se neztratily. Dělal to tak vždy, takže to nikomu nepřipadalo zvláštní. Tehdy čas na všech hodinkách posunul o hodinu napřed a po druhé válce v pořadí zase zpět. Tím docílil toho, že mu ninja na jeho výzvu těsně před třetí hodinou nahlásil, že za pár minut budou čtyři a poskytl mu tak alibi na dobu krádeže. Říkal jsem si, že by stačilo upravit pouze ninjovy hodinky, ale sura samozřejmě nemohl vědět, jestli využije wara, warku nebo ninju. Vsadím se ale, že i když přenastavil čas na šamančiných hodinkách, nepočítal s tím, že by mohl využít ji, protože věděl, že ostatní ji budou podezřívat a rozhodl se jí poskytnout alibi na dobu krádeže, čímž vytvořil další alibi i sobě.“
Sura se jen nevesele usmíval. „Měl byste se léčit, detektive. Myslíte, že bych chtěl zruinovat vlastní cech? A máte snad pro svoje tvrzení sebemenší důkaz?“
„Ale ano, mám. A mám rovnou tři důkazy. Jeden je lepší než druhý. Tak tedy,“ odkašlal si a přistoupil k ninjovi.
„Zaprvé, laskavě si prohlédněte tyto ninjovy hodinky. I když byl sura tak důsledný s přeřizováním času, omylem zapomněl o hodinu zpět vrátit čas na jeho hodinkách. Zadruhé,“ pokračoval a všiml si stínu šoku, který přeběhl surovi po tváři.
„Zadruhé, je tu ninjovo svěděctví, kde tvrdí, že vám okamžik před kráděží psal soukromý vzkaz, ale dostal hlášku, že nejste přihlášen. Pochopitelně nechtěl věřit tomu, že zrovna vy byste byl pachatelem, a proto mi to neprozradil dřív. Ale pod takovou tíhou důkazů mohl s pravdou ven.“ Zeširoka se usmál a mluvil dál.
„A konečně, zatřetí, tu mám svědectví vůdce cechu Slamaci, který tvrdí, že jste byli domluveni na vašem přestupu do jeho cechu. To bylo velice hloupé, říkat mu to předem, nemyslíte? Tím se také dostávám k motivu. Věděl jste, že Slamaci jsou lepší cech než ten vás a chtěl jste k nim přestoupit už dávno, ale neměl jste v plánu způsobit nějaký rozruch. Také jste se domníval, že v tom případě byste neměl na šeky nárok a bylo by jaksi očividné, kdyby se ztratily ve chvíli, kdy do druhého cechu přestoupíte. Chtěl jste šeky zabavit, aniž by se přišlo na to, že jste to provedl vy, případně to svést na někoho jiného, způsobit rozkol a říkal jste si, že by vás najednou jaksi ze vzdoru mohlo napadnout navrhnout, že odejdete do cechu Slamaci a tak to taky udělat.“
Detektiv dokončil své obvinění a chvíli vládlo všude kolem naprosté ticho. Sura upřeně zíral do prázdna a pak sklopil hlavu.
„Ano, bylo to tak. Nevím, jak je možné, že jste přišel úplně na všechno, ale máte úplnou pravdu.
„Výborně,“ zajásal detektiv. „V tom případě laskavě ostatním rozdejte šeky a pak možné najdeme nějaké ne příliš tvrdé řešení, možná bych se za vás i přimluvil.“ Sura se jen uchechtl.
„Taky mě napálili. Pár hodin po krádeži, někdy po druhé válce, někdo vykradl účet ninjy, kterému jsem šeky házel a peníze jsou bůhvíkde.“
„To snad ne!“ bědoval válečník. „Byla to hromada yangů!“
„To mi povídej...“
Nedlouho poté byl sura zablokován.
„Pořád nechápu, jak jste najednou získal tolik důkazů. Asi jste měl velké štěstí!“ divil se válečník. Už v žádném cechu nebyl. Stejně jako šamanka, warka a ninja z cechu odešel. Všichni teď stáli u skladníka a dychtivě poslouchali detektivovo poslední vysvětlování týkající se tohoto případu.
Detektiv se hlasitě zasmál. „Jaképak štěstí! Na všem jsem se dohodl tady s ninjou! Půjčil jsem si jeho hodinky, čas jsem posunul o hodinu zpět aby to vypadalo, že na to sura skutečně zapomněl. Druhý i třetí důkaz jsem si vymyslel. Doufal jsem, že jich bude dostatečně mnoho, aby se sura sám přiznal.“
„Ještě jednou děkujeme, že jste to vyřešil.“ poděkovala warka zdvořile. „Mrzí mě, že naše peníze jsou pryč, ale aspoň teď s čistým svědomým mohu říct, že nikdo z nás není zločinec. Ten cech mi bude chybět, ale snad si najdu nějaký jiný.“
„Opravdu za málo,“ oplatil jí to detektiv.
„A nechcete si s námi založit vlastní cech?“ napadlo šamanku. „Budeme určitě sehraná pětice!“
„Kdepak,“ zavrtěl detektiv hlavou. „Já budu putovat dál po Sinfortii a vyhledávat další případy. Určitě se nenechají dlouho čekat!“
Podpis byl odstraněn administrátorem.
pozn.: GIFy jsou zakázané - Tryphena
Edit by Krysty: Tak mi příjde, že je tu zákazané snad všechno
Sinfortia, někde uprostřed pouště, kdysi dávno
Žena se jako bez duše vlekla pouští. Kůň jí během cesty pošel, ale ona dosud žila. Zásoby vody i jídla se jí povážlivě ztenčily a cíl byl ještě hodně daleko. Znovu použila kouzlo běžet a ošetřit, aby se vzchopila a vydala se dál. Nesmí odpočívat, nesmí se zastavit Na tom teď závisí životy mnoha lidí z červené říše. Ale musí být také opatrná, je válka, takže ji může kdokoliv zahlédnout. Musí se do hlavního města druhé říše dostat, aniž by ji někdo zajal. Upadla. Potřebovala si odpočinout. Vyčerpaně zavřela oči a zhluboka dýchala. Pak uslyšela dusot kopyt. Znovu otevřela oči a všimla si, jak směrem k bráně do Jayangu jede nějaký dobrodruh z modré říše. Nesmí ji zahlédnout. Přimáčkla se k zemi a poslouchala. Hráč výskal a volal něco nesrozumitelného. Kdž byl dostatečně daleko, žena se zvedla a pokračovala v chůzi dál. Věděla, že kousek odtud je oáza. Tam by mohla načerpat sílu a vydat se dál. Když však prošla kolem jedné z menších skal, všimla si postavy, která za ní byla skrytá. Měla pocit, jakoby jí srdce jednou vynechalo, ale pak si s úlevou všimla, že neznámý je také z červené říše. „Díky bohu,“ usmála se. „Ať jste kdokoliv, potřebuji vaši pomoc.“
„To ty jsi ten posel?“ ozval se neznámý. „Ano,“ přikývla žena. Druhá osoba se pohla. „Nedovolím ti, abys ukončila válku.“
„Prosím?“ podivila se žena.
„To ty si chceš vzít všechny zásluhy za ukončení války, že? To ti nedovolím.“ Pak vytasil meč a jediným a velmi silným máchnutím jí urazil hlavu, která odletěla kousek stranou. Dosud na ní byl viděl výraz překvapení. Tělo se zhroutilo k zemi. Vrah jí prohledal kapsy a našel dopis od velitele armády Shinsoo.
„Řekněme,“ odtušil. „Že ji přemohl zbloudilý voják armády protivníka. Řekněme, že mi dopis předala cestou, kdy mě potkala a věděla, že sama bude na doručení dost slabá.“
Vrah se napřímil a vyrazil k nepřátelské zemi.
*****
„Tu poslední dýni, prosím tě, polož sem,“ ukázal Octavio do rohu místnosti na polici plnou dýní. Ninjka ji uchopila a odnesla na určené místo. „Výborně,“ pochvaloval si Octavio a otočil se na šamanku, suru, surku a ninjku netrpělivě postávající uprostřed skladiště. „Teď si běžte sednout ven a dopijte si své pivo. Za půl hodiny budeme pokračovat.“
Zmínění hrdinové, kteří Octaviovi nabídli pomoc s připravami Halloweenské oslavy, prošli prázdnou chodbou ven na čerstvý vzduch a posadili se na lavičce. Sura do sebe rychle obrátil obsah své sklenice a povzdechl si: „Doufám, že to letost bude stát za to. S dýněmi tedy nešetřil.“ Ninjka se uchechtla: „Letos mu pomáhám naposled! Z toho nekonečného vyřezávání mě strašně bolí prsty.“
„Vždyť už jsme skoro hotovi,“ připomněla jí šamanka. „A pak nám přece dá něco za odměnu.“
„Zase jen pár elixírů jako loni, že?“ rozčílila se ninjka a třískla svou sklenicí do stolu. „Jsem tak pitomá, že jsem mu na to skočila i letos!“
„Konec pauzy!“ křikl Octavio, který se objevil ve dveřích a gestem je přivolal k sobě. „Sesbíral jsem různé harampádí jako odměny do dýní a potřebuji, abyste je tak naskládali.“ A ukázal jim velkou bednu. Hmátl do ní a vytáhl Modrý elixír M. „Vezemete jednu věc a dáte ji do dýně. Určitě nezaplníte všechny, některé věci mám ještě slíbené u přátel a musím si pro ně zajít.“
Ninjka pohlédla do bedny. Většina odměn byla opravdu žalostná. „Proč tam pořád dáváte ty elixíry?“ neudržela se ninjka a hodila je do jedné dýně. Octavio se ušklíbl a podal jim druhou, mnohem menší krabici. „Tamty odměny jsou možná k ničemu, ale podívejte se sem,“ pronesl a bednu otevřel. A měl pravdu. Jak se ninjka začala v krabici přehrabovat, zjistila, že tyto předměty by pro nepříliš bohaté hráče jistě za tu námahy s hledáním dýní stály. Jak odhrhnovala stranou magičáky, střepy, kovářovky a podobně, přibližovala se ke dnu krabice. Nakonec odstrčila skvostný náhrdelník s medailonem a náramek z dračí kosti a našla Znesvěcený meč +9. „Kde jste to vzal?“ otočila se ohromeně na Octavia. „Sám jsem ho vylepšil,“ prozradil hospodský. „Ale nepotřebuji ho a teď bude patřit náhodnému hráči, který jej najde v dýni. Ale teď šup do práce!“ O hodinu později
Surka, ninjka, šamanka i sura seděli a lavičce před Octaviovým domem a sledovali, jak se k nim Octavio blíží. „Vážení, hledal jsem něco, co bych vám dal za odměnu a vzpomněl jsem si, že tu někdo nechal toto,“ a ukázal na několik kamenů vyhýbání +6. „Každý si jeden vezměte a večer vás zvu na několik piv zdarma.“ Všichni si dali kámen do inventáře a zamířili pryč. „To bylo opravdu štědré,“ prskala ninjka. „Kdybych místo toho jela do swampu, vydělala bych si dost yangů na několik takových kamenů.“ Podívala se na hodinky. „Půl páté. Asi vážně do toho swapmu zajedu.“ Všichni souhlasili, že pojedou také, jen šamanka si chtěla zajet vyleštit ten kámen, který se jí podařil zasadit do brnění. „Jak chceš, stejně ještě jdu omrknout tržku,“ přikývla ninjka. „Za půl hodiny se sejdeme u vstupu. Mezitím
Octavio si povzdechl a mrkl na hodinky. „Půl páté,“ zamumlal, zamknul za sebou a vydal se za strážem města. „Jak probíhají přípravy na oslavu?“ vyzíval strážce a přehodil si přes záda pytel plný neznámých předmětů. „Skoro hotovo,“ usmál se Octavio. „Jdu si k tobě vyzvednout tu raznici, kterou jsi mi slíbil do jedé dýně.“ „No jo, zapomněl jsem,“ přikývl strážce a podal mu ji.
„Mimochodem, co to máš v tom pytli?“
„Korunovační klenoty.“ odpověděl strážce a zamával Octaviovi, který zamířil pryč. Ten zamířil ke skladníkovi, od nějž si vzal Začarované předměty a poté k Baek-goovi pro Lektvary okouzlení čerstvě vykopané ze země. „Dej pozor, aby se ti do toho lektvaru nedostal Kakikvět,“ poučoval ho doktor. „Společně totiž tvoří opravdu smrtelnou látku!“ Octavio poděkoval a vrátil se do skladiště, kde všechny vyzvednuté předměty ukryl do dýní. Zítra už jen stačilo rozmísit dýně mezi nestvůry a oslavy mohly začít. O dvě hodiny později
Venku již byla tma a sura, surka, ninjka a šamanka do sebe obraceli jedno pivo za druhým. „Dones další!“ vřískala opilá ninjka a Octavio stůl vesele obsluhoval. Sura vytrhl ninjce pivo z rukou a sám jej vypil. Když zjistil, že je sklenice prázdná, mrštil s ní o zem. „To byla moje sklenice!“ ječela ninjka a bušila pěstmi do stolu. „Vezmi si tu mou,“ nabídla se šamanka. „Já už mám dost.“ Ale ninjka ji neposlouchala, protože byla zabraná do hádky se surou. „Vyzývám tě na souboj!“ křikla ninjka a sura vytasil meč. „Jak chceš,“ ušklíbl se a opile se zapotácel. „Rozmetám tě jako tu směšnou healerku.“ „Nechte toho!“ vložil se do toho Octavio. „Jste úplně opilí, copak neslyšíte, co žvaníte za nesmysly? V takovém stavu přece nemůžete bojovat.“ Sura ale už vyvolal začarovanou čepel a šamanka se surkou usrašeně vběhly do hospody, aby je sura nezranil. I ninjka se zatvářila vyděšeně a odpotácela se někam do tmy. Sura si toho očividně ani nevšiml a shazoval mečem sklenice ze stolu.
„Už dost!“ křičel Octavio a snažil se ho uklidnit. Opilec ho k jeho překvapení poslechl a posadil se na lavičku. „Donesu ti ještě jedno, ale pak už ne!“ Sura přikývl a položil si hlavu na stůl. Octavio si otřel zpocené čelo a vběhl do hospody. Dalšího dne ráno
Octavio odemknul dveře své hospody a unaveně vyšel ven. Spatřil suru, který s hlavou na stole hluboce spal. Potom se přesunul k dveřím vedoucím do skladiště, vstoupil dovnitř a prošel chodbou. Pak strnul na místě. Uvnitř totiž vládla nepředstavitelná spoušť.Dýně byly rozházené a rozšlapané na zemi a předměty, které v nich předtím vězely, se povalovaly všude možně, jen je v dýních. „Jen počkej, ty...“ sykl Octavio a vyběhl ven. „Co to má znamenat?“ rozeřval se na suru. „Halloween bude už zítra a ty jsi všechno zničil!“ Sura nereagoval. „Vstávej!“ přikázal hospodský a zatřásl surovým tělem, jenže docílil jen toho, že se spící svalil na zem. Ocatvio šokovaně obešel lavičku, přiložil prsty k jeho krku a pak se zděšeně narovnal. Sura byl mrtvý. Octavio nevěděl, co má udělat nejdřív. Zmateně se rozhlížel a pak ho napadlo zavolat ninju, který podle toho, co slyšel, nedávno vyřešil jeden velice závažný zločin a určitě bude úspěšný i teď. O třičet minut později
„A z čeho usuzujete, že se jedná o vraždu? Podle toho počtu sklenic toho vypil příliš mnoho.“ Octavio se zamyslel a cítil se trapně. „No,...ano“ vykoktal. „Ano, to je možné.“ Ninja si povzdechl. „Tady vám nijak nepomůžu. Musíme počkat na někoho, kdo ho odveze pryč. Ani žádného soudního lékaře jsem nesehnal. Bůh ví, jestli tady na Sinfortii někdo takový vůbec je. Ale pokud jde o to skladiště...“ „On to vykrást nemohl,“ uvědomil si zčistajasna Octavio. „On mi své klíče od skladu přece už včera odevzdal a zámek je neporušený!“ „A vy jste jediný, kdo má klíče?“ „Ne, to ne. Byli tu ještě tři lidé, kteří mi mimo toho sury pomáhali s přípravou slavnosti.“
Ninja přikázal, aby se dané hráčky dostavily na místo činu a mezitím si s Octaviem šel prohlédnout skladiště. „Ukradl pachatel něco?“ vyzvídal ninja a Octavio přikývl. „Ano. Než jste dorazil, všechno jsem si přepočítal a chybí mi vzácný náhrdelník s medailonkem, lektvar okouzlení a nějaké bílé praporky. Je ale zajímavé, že tu nechali ten dračí meč +9! Na tom by zloděj přece mohl vydělat. A to jsem myslel, že o něj bude největší zájem, když jsem na fórum četl ty stížnosti na dropy z loňských dýní.
„Třeba to tu pachatel nemohl ve spěchu najít a nechtěl se zdržovat, tak vzal jen to, co mu první přišlo pod ruku.“
„A zabil suru, který pachatele načapal před skladištěm!“ dokončil Octavio vítězoslavně a ninja si povzdechl. „To přeci byla přirozená smrt. Tedy, chci říct, do jisté míry si to zavinil sám.“
„Jak myslíte,“ pokrčil Octavio rameny, ale i přesto se domníval, že se jednalo o vraždu. Koneckonců tu nebyl žádný soudní lékař, který by jim to přesně určil.
Společně vyšli zpět před skladiště a všimli si, že šamanka, ninjka a surka už na ně čekají.
„To je příšerné,“ prohlásila surka znuseně a prohlížela si mrtvolu, zatímto šamanka jen šokovaně koulila oči a ninjka se unaveně opírala o stůl. Octavio jim stručně vylíčil, co se stalo a pak ninjovi popsal to, co se dělo den předtím u piva. Ten vše pozorně vyslechl a pak se otočil na tři podezřelé: „Potřebuji vědět, kde jste byly a co jse dělaly po tom, co jste se rozprchli do všech stran po té vaší...oslavě.“
První se ozvala šamanka: „Vběhla jsem za surkou do hospody a vše jsme pozorovaly. Jí se ale udělalo špatně a šla na záchod zvracet. Mně bylo stejně zle a tak jsem běžela za ní.“
„Nepamatuji si, že bych tě tam viděla,“ zamračila se surka.
Šamanka se zasmála: „To jsi ani nemohla. Byla jsi tak zmatená, že jsi vběhla na pánské záchody.“ Pak pokračovala: „Když se sura uklidnil, Octavio nám to přišel říct a odešli jsme pryč. Já jsem zamířila hledat Tanaky.“ „A já jsem byla na tržnici,“ doplnila to surka. Detektiv pohlédl na ninjku, která jen zavrtěla hlavou: „Já si na nic nepamatuji. Vím, že jsem se odpotácela k rybářské chatrči a probrala jsem se na vrcholku hory, odkud se chodí do swampu.“
„Jak jste se tam dostala?“ podivil se ninja.
„Nemám ponětí,“ pokrčila žena rameny. „Už jsem vám říkala, že si na nic nevzpomínám.“ Zívla a znovu položila hlavu na stůl. V tu chvíli dorazil k hospodě velitel, který se nabídl, že odnese surovo tělo pryč. „Kam ho mám odnést?“ vyzvídal.
„K Druidovi,“ přikázal ninja, Velitel jen kývl, že pochopil a odešel.
„Když dovolíte,“ pípla šamanka na Octavia, „pomohu vám odnést ty sklenice a uklidit tu. Uchopila několik z nich a vešla do hospody.
„Bude vám vadit, když uklidím ve svém skladu a roznesu dýně mezi monstra? Sice je to místo činu, ale koneckonců – slavnost začíná už zítra.“
„To samozřejmě můžete,“ přikývl detektiv. „Už to nebudu potřebovat.“
„A mohl byste prosím vás zaskočit k Baek-Goovi pro nějaký lektvar okouzlení? Dnes mu prý dorazila další dávka a slíbil mi,že mi ještě nějaké dá, když je ten zloděj ukradl...“
Ninja přikývl a vydal se tam. Doktora Baek-Goa zastihl v dobré náladě. „Ano, ještě jich tu mám dost,“ usmál se a několik mu jich podal.
„Ale musíte si dát pozor,“ zvážněl a rozhlédl se kolem dokola. „Před pár dny jsem prováděl nový výzkum a zjistil jsem strašnou věc. Smícháte-li lektvar okouzlení se dvěma kakikvěty, vznikne prudký, ale dosud málo známý jed.“
„Dobře, dám si na to poz... Počkat! Říkal jste lektvar okouzlení a kakikvět?“ ujišťoval se.
„Dva kakikvěty,“ opravil ho doktor a narovnal si brýle. „Zkoumal jsem složení lektvaru okouzlení, protože byl objeven teprve nedávno a zjistil jsem, že jakási tajná složka v tom lektvaru zbaví kakikvěty svého charakteristického zápachu a zbylé složky v tom podivném lektvaru se stanou nebezpečnými pro lidský organismus, dostanou-li se do něj právě dva kakikvěty nebo nedejbože víc. Přičichnete-li si tedy k tomuto jedu, nedokážete rozeznat, jestli v něm opravdu kakikvěty jsou nebo je to jen obyčejný lektvar okouzlení. Čich vám sice nepomůže, ale výsledná směs naštěstí změní barvu mírně dooranžova, takže není možné jej pohledem nerozeznat od lektvaru okouzlení.“
„Jak na něj reagují lidé, když jej vypijí?“
„To je právě zajímavé. Například při nadměrném užívání kurare nebo jedu od obchodnice, při dávce, která už je smrtelná, zbarví se pleť mrtvého do neobvyklých barev, ale tento jed nic takového neudělá. Pokud tedy neprozkoumáte to, co mrtvý vypil nebo pokud soudní lékař nezjistí, že byl postižený otráven, nezjistíte to. Je to opravdu nebezpečné a jakživ jsem se s ničím takovým nesetkal.“
„Kdo o tom mimo vás a mě ještě ví?“
Baek-go se zamyslel. „Rozhodně jsem to řekl svým starým známým Octaviovi, Becalelovi a Huahn-Soovi.“
„Udělal byste pro mě něco?“ šeptl detektiv.
„Ano?“
„Zatím o tom neříkejte nikomu jinému“
„Jak chcete,“ pokrčil doktor rameny a ninja odešel. Teď už bylo jasné, že sura byl konečně zavražděn. Někdo musel zaslechnout Baek-Goa, jak o tom říká Octaviovi. Ze skladiště byl odnesen náhrdelní, lektvar okouzlení a bílé praporky. Ninjovi předtím nebylo jasné, proč zloděj ukradl právě tyto předměty, ale už to pochopil. Zloděj pravděpodobně nebyl rozhodnutý zabít suru už během dne a když vnikl do skladiště, určitě si vzpomněl na to, co zaslechl od Baek-Goa. V té době už určitě suru zabít chtěl, proto ukradl lektvar okouzlení. Bílé praporky samozřejmě potřeboval, aby mohl nepozorovaně odejít ven a z toho vyplýval závěr, že vrah se dovnitř vloupal, protože chtěl nebo potřeboval skvostný náhrdelník. Jenže k čemu? Kdyby jej chtěl zloděj zpeněžit, mohl ukrást daleko dražší věci. A proč se rozhodl, že suru zabije právě až ten večer? Muselo to být kvůli něčemu, co sura řekl nebo ten večer udělal. Nebo se o něm vrah něco dozvěděl. Ale kdo to všechno provedl? Zbývala jen jediná možnost, jak to zjistit.
Spoiler:
Ninja s úsměvem před všechny tři nechápavě se tvářící dobrodružky položil prázdné půllitry a sedl si k nim. „Já už žádný alkohol nechci,“ odmítla to ninjka, které bylo pořád ještě zle. „Ne, žádný alkohol vám dávat nebudu,“ usmál se ninja tajemně. Octavio vám donese něco lepšího. Ale to není to hlavní, co jsem vám chtěl říct. Chtěl jsem si s vámi pohovořit o vloupání do skladiště a o té surově nešťastné náhodě.“ Poslední dvě slova schválně zdůraznil a rozhlédl se, aby na nich zaznamenal i sebemenší náznak úlevy.
„Je to těžší než mé předchozí případy a důkazů není mnoho. Ale nikdo z vás nemá pořádné aliby na noc. Jedna obhlížela stánky, druhá bůhvíkde hledala Tanaky a třetí byla tak opilá, že si na nic nepamatuje. Ale někdo z vás to udělat musel, to je jasné.“
Ninjka, šamanka a surka sledovaly jeho slova a nedaly na sobě nic znát. „Vypadá to, že jsem v koncích. Ať to udělal kdokoliv, pěkně po sobě zametl stopy.“
V té chvíli přišel Octavio a každé z nich nalil do půllitru nějaký temný nápoj. „Děkuji vám mnohokrát, Octavio.“ usmál se ninja a hospodský odešel. „Co to je?“ nahlížela šamanka do sklenice. „To je lektvar okouzlení,“ odpověděl ledabyle detektiv. „Octaviův nový recept. Ale ještě jej nepijte.“ S těmi slovy vytáhl zpod stolu hrst kakikvětů a každé z nich do sklenice dva vhodil.
„Tak a teď je to hotové. No nebojte se, pijte!“ Surka sklenici nedůvěřivě uchopila, prohlížela si nápoj a trochu si usrkla. Pak vrátila půllitr na stůl. „Tak tedy, abych se vrátil k tomu případu, potřebuji, abyste mi vrátily své klíče od skladiště.“ Ninjka mu je podala jako prví a pak rukou zabloudila ke sklenici. Pokrčila rameny a celou ji do sebe obrátila.
„Vy vůbec nepijete!“ upozornil sura šamanku, když mu podala i ona své klíče.
„Já nemám žízeň,“ pípla. „Ale jděte. Přece se s námi taky napijte. Třeba jen trochu!“ pobídl ji ninja a usmál se od ucha k uchu. Šamanka sklenici zvedla, ale než ji stačila přiližt k ústům, upustila ji na zem. Pak vyskočila, vyděšeně pohlédla na surku a ninjku a utekla pryč. Ninja se ani nenamáhal vstát. „Případ uzavřen, viník odhalen,“ zamumlal a obě dobrodružky na něj nechápavě pohlédly. Ninja ale nic víc neřekl, jen vzal všechny tři sklenice a odnesl je do hospody. Téhož dne v noci
Hlučné burácení vodopády přehlušilo ninjovy opatrné kroky po visutém mostě a ztrácelo se pod hladinou ledové řeky Yonganu. Detektiv vešel na plošinu za mostem a pohlédl na malý altánek. Obešel jej a zamířil přímo k památníku Weoli, před nímž klečela plačící šamanka se svící v ruce. Nezaprotestovala, když si ninja klekl vedle ní, pouze na něj pohlédla a otřela si uslzené oči. „To já jsem se vloupala do Octaviova skladiště a zabila jsem suru.“ přiznala se a vzlykla. „To já vím,“ utěšoval ji detektiv. „Také jsem už pochopil, jak a proč jste to provedla.“ Šamanka přikývla. „Když jsem šla pro lektvary okouzlení, které jsem potřebovala na vyleštění toho kamene, zaslechla jsem, co říkal o tom jedu.“ „To chápu,“ šeptl ninja. „Když jste předstírala, že běžíte na záchod zvracet, vešla jste do skladiště a měla jste jen pár minut na to, abyste našla potřebné věci. Vzpomněla jste si totiž na ten jed. Určitě nebylo těžké mu ho přilít do piva.“ Šamanka zavrtěla hlavou a detektiv pokračoval. „Mám pravdu, když tvrdím, že jste ho zabila kvůli zmínce o „směšné“ healerce?“
Žena přikývla. „Před třemi lety,“ vzlykla, „probíhala ta bitva mezi Shinsem a Jinnem. Ta healerka byla vyslána s poselstvím do Jinna, kvůli míru. Po jejím odchodu k nám však přijel na koni jejich posel a nabídl mír. Tu healerku jsme později našli mrtvou na poušti. Zabil ji údajně nějaký zbloudilý voják z Jinna. Všichni pro ni truchlili a děkovali jí za její oběť, i když naprosto zbytečnou. Ale pak s tím přestali. Prostě na ni zapomněli. Ale jak jsem já mohla zapomenout na svoji matku?“
„A najednou jste zničehonic zjistila, jak se to skutečně seběhlo. Váš známý se v opilosti prořekl, že ji zabil. To jste nemohla nechat bez potrestání. V noci jste se k němu vrátila a přinutila jste ho, aby vám prozradil podrobnosti. Pak jste mu nalila jed. Určitě se vám hodilo, že jsem jeho smrt považoval za náhodu a raději jste odnesla ty sklenice, kdyby mě napadlo je prozkoumat.“ Chvíli mezi nimi vládlo ticho, pak se ale ozval ninja. „Nachápu ale dvě věci,“ zamračil se. „Proč jste ukradla ten medailonek? A jak jste dokázala všechno takhle promyslet a zorganizovat, když jste byla totálně namol?“ „Ten náhrdelník patřil mé matce. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy se sura prořekl. Myslím, že jí ho ukradl, když ji zabil, pak jej prodal a náhrdelník koloval po celé zemi, až se nějak dostal k Octaviovi. A pokud jde o tu druhou otázku...každý den sem chodím zapálit svíčku kvůli své matce. Ale poprvé za tu dobu, včera, mi památník vydal dárek. Je to součást eventu. Tím dárkem byl mrarom požehnání. Vzpomněla jsem si, že ve štítu mám jen čtyři bonusy a náhodou se díky mramoru povedlo přidat pátý. Ale o takovém jsem předtím nikdy neslyšela.“
„Jaký bonus?“ zatvářil se ninja dokonale zmateně.
„Určitě to byla jen nějaká chyba. Ochrana proti opilosti.“
Detektiv povytáhl obočí. Znovu se rozhostilo ticho. Šamanka poté uchopila svíci a předala ji památníku.
„Obdaroval vás?“
„Jistě. Jedenkrát Začarovat předmět.“
„Budete točit ten štít?“
„Ano.“ Šamanka použila předmět a pak si vzpomněla ještě na jednu věc: „A co surka a ninjka? Ty také zemřou, že?“
„Ne,“ usmál se detektiv. „Nenalil jsem vám lektvar okouzlení, nýbrž rybízovou šťávu. Kdybyste pečlivě poslouchala Baek-Goa, veděla byste, že ten jed by změnil barvu do oranžova.“
V tu chvíli začalo pršet. Těžké, studené kapky se odrážely od jejich brnění a padaly do hlubin za památníkem.
„Uvědomujete si, že vás budu muset zatknout?“ ujistil se detektiv.
„Samozřejmě. Ale -,“ šamankase na něj rychle podívala a zkroutila tvář do zlomyslného úšklebku. „Ale nepovede se vám to.“ „Jak to myslíte?“ zbystřil muž. „Právě jsem si do štítu natočila,“ lhala šamanka a ďábelsky se zachechtala, „Ochranu proti dopadení. Určitě je to jen další chyba.“ S těmi slovy použila zbývající bílý prapor a byla ta tam. Ninja chvíli nemohl popadnout dech. Byl si tak jistý, že žena bude klidně ochotná jít na mříže, jenom když pomstila smrt své matky. Teď už ale bylo zytečné ji hledat. Mohla utéct kamkoliv.
Déšť zesílil a kapky vody ninjovi vtékaly do bot a za brnění. Nedbal však na to, otočil se a odešel pryč.
Příště: No ještě nevím, možná něco kolem Vánoc.
Naposledy upravil(a) tomokoco dne úte 17. pro 2013 21:40:25, celkem upraveno 1 x.
„Jsi na řadě, Maxi,“ zavolal šaman Paul na svého spoluhráče. Oslovený ninja si prohlédl své karty. Byly tak dobré, že v lepší snad už ani doufat nemohl. Pokud ale po jeho tahu zahraje surka Georgina devítku, bude vše ztraceno. Paul však Maxe lehce kopl, aby to Georgina neviděla, kývl na něj hlavou a mrkl. Ninja tedy neváhal a všechny své karty hodil na stůl. Georgina se ušklíbla a na hromádku hodila eso. „To snad ne!“ vydechl Max. Toto snad bylo ještě horší, než kdyby použila devítku. A to si byl tak jistý, že všechna esa jsou ze hry venku...Paul se ale jen zasmál a přihrál sedmičku. Tentokrát se zděsila Georgina. Prohrála. „Mě už to nebaví,“ zaprotestovala a odešla. Ninja a šaman si plácli a shrábli surčin vklad do hry, 15kkk. „To bylo docela slušné štěstí!“ zářil Max, ale Paul se rozchechtal jako blázen. „Samozřejmě jsem podváděl! Myslíš, že bys měl takové bezvadné karty, kdybych ti je nepodstrčil?“
„To snad ne!“ zděsil se Max.
„Nepřeháněj,“ zamračil se šaman, zaplatil Octaviovi a vyšel ven. Ninja Max se rozběhl za ním.
„Vydělali jsem si dneska 40kkk,“ spočítal Paul potěšeně.
„Ale podvodem jsme ožebračili chuděru Georginu,“ připomněl Max. „A to je před Vánocemi.“
„Víš co, přestaň. Tady máš svůj podíl.“ Ninja si nakonec malou hromádku yangů vzal, i když neochotně.
„Čau Silvestre! A ty taky, Amy!“
War a šamanka na lavičce před hospodou také pozdravili a znovu se začali věnovat sami sobě. Paul s Maxem prošli přes náměstí, a všimli si malého vozíku plného jmelí, stojícího nedaleko Soona.
„Hele!“ vykřikl Paul a bylo vidět, že je opět ve svém živlu.
„Co chceš dělat?“ zjišťoval Max opatrně.
„No,...“ ušklíbl se šaman, „Jeremmy je letos nějak příliš bezstarostný, trocha předvánočního shonu by mu taky neuškodila. Kdybych mu ten vozík podpálil...“
„Jsi blázen? Uvědomuješ si, že je to můj bratr?“
„Ale prosím tě. Ty mu to určitě neřekneš, na to tě znám příliš dobře. Ostatně, vyděláme na tom. Když mu všechno jmelí shoří, požádá nás, oddané sběrače, abychom mu nasbírali nové. A za to nám samozřejmě štědře zaplatí.“
„Neblázni, prosím tě,“ neudržel se Max. Paul už ale škrtl zápalkou a hodil ji do kupky jmelí. Pak naznačil ninjovi, že by měli utéct. Vběhli do nejbližší uličky a pak pro jistotu znovu zabočili.
„Pst!“ upozornil Max šamana a chytil ho za rukáv. V uličce totiž někdo byl a s někým mluvil, nebo to tak alespoň vypadalo, protože ani jeden z nich se do uličky neodvážil nahlédnout.
„Toto už je opravdu vrchol všeho!“ ozval se jeden hlas za rohem. „Bude následovat trest.“
„Ne, prosím, to ne!“ zazněl o dost vyšší hlas. „Jsou přece Vánoce.“
„Myslíš, že na mě platí taková výmluva? I když – ano, jsou Vánoce, svátky klidu, a proto by měl být trest dvakrát takový.“
„Prosím, nedělej to!“
„Neboj se, nebude to moc bolet!“
Pak se ozvalo křupnutí a výkřik bolesti, který vzápětí utichl. Paul a Max se na sebe podívali a vzali nohy na ramena. Když byli dostatečně daleko, zastavili se a ztěžka oddechovali.
„Někdo tam někoho určitě zavraždil!“ zasípal ninja Max. „Měli bychom to někomu nahlásit!“
„Slyšel jsem správně slovo vražda?“ ozval se za nimi kdosi. Otočili se a spatřili válečníka na koni. „To jsi ty, Geralde?“ zeptali se a war přikývl. „Asi znám někoho, komu byste o tom měli říct,“ prohlásil. „Je to jistý ninja, který mi už dvakrát pomohl , když se v okolí odehrál nějaký zločin. „
„Zavolej ho,“ přikázal Paul. „Máme mu toho hodně co říct.“ O dvacet minut později
„A pak jsme utekli,“ dokončil Max vyprávění a detektiv přikývl. „Myslíte tedy, že vrah svou oběť odtáhl pryč?“
„No jistě,“ odfrkl si šaman Paul. „Jste snad slepý? Nikdo tu přece není.“
„Porozhlédneme se trochu po okolí,“ prohlásil ninja a zabočil za roh. „Co má být tohle?“ ukázal na hromadu popela. Paul podruhé toho večera kopl Maxe do nohy, ten se vzpamatoval a zdařile předstíral překvapení. „Ale to je přece stánek se jmelím! Patřil mému bratrovi! Že by ho někdo zapálil?“
Ještě dalších dvacet minut zkoumali okolí, ale nenašli vůbec nic.
„No, myslím, že to nikam nevede,“ prohlásil ninja, když už byla příliš velká tma. „Zítra se pustím do pátrání znovu.“
„Mohl bych vám s tím pomoci?“ nabídl se ochotně Gerald. „Poptám se, jestli někdo něco neviděl.“
„Skvělý nápad!“ otočil se na něj detektiv.
„Tak už dost řečí!“ okřikl je hrubě Paul. „Chce se mi už hrozně spát!“ Následující den, deset hodin ráno
„Jsem rád, že to pro vás není problém,“ oddechl si unaveně ninja Jeremmy, Maxův bratr. „Lidé mají o jmelí velký zájem a nějaký idiot mi podpálil vozík.“ Paul zachoval vážnou tvář: „Žádný problém, Jerry. Pokud tedy slušně zaplatíš,“ dodal potichu. „Rozejděme se a za dvě hodiny a sejdeme zase na tomto místě. Tak do toho.“ Všech šest sběračů, Max, Paul, Georgina, Amy, Silvestr a Jeremmy se rozprostřeli po velké pláni plné stromů v ledové zemi poblíž vánočního stromku. Silvestr opřel žebřik o jeden ze vzdálenějších stromů a pokynul své přítelkyni Amy: „Dáma má přednost.“ Šamanka tedy vylezla nahoru jako první a válečník ji hned následoval. Georgina mezitím nachystala košík a volala na dvojici pokyny: „Házejte, až toho bude víc!“
Sourozenci, ninjové, Max a Jeremmy se vrhli na jiný vzdálenější strom. „Kde je Paul?“ zjišťoval Jeremmy a rozhlížel se kolem. „Asi chce pracovat sám,“ pokrčil Max rameny. „Tak lez!“ pobídl bratra a ninja poslechl.
Šaman Paul zašel na nejvzdálenější místo, žebřík odhodil a znuděně se opřel o strom. „Času dost,“ zabručel a pokrčil rameny. „Tak za hodinu se připlížím k Maxovi a Jerrymu a štípnu jim nějaké jmelí, ani si toho nevšimnou.“ Rozhlédl se kolem a spokojeně se usmál.
Ninja detektiv a jeho starý známý Gerald se mezitím potkali na tržnici. „Tak co jste zjistil?“ vyzvídal ninja.
„Narazil jsem na dva známé, wara Silvestra a šamanku Amy, kteří seděli před hospodou. Nikdo jiný v okolí nebyl.“
„A řekli vám něco?“
„Prý viděli jen ty dva, Maxe a Paula, jak jdou přes náměstí a za pár minut zase peláší zpět. Předtím ale přes náměstí procházelo spoustu lidí, takže kdokoliv mohl zabočit do uličky a počkat si na oběť.“
„A neviděli někoho, kdo by odcházel pryč? Myslím potom, co ti dva utekli.“
„Ale ano, někdo šel podél řeky směrem k rybáři. Byl ale tak daleko, že ho nedokáží popsat.“
„Hmm,...“ zamyslel se ninja, „je tedy možné, že vrah oběť zabil, odtáhl ji a hodil do řeky?“
„To bych neřekl,“ zavrtěl Gerald hlavou. „Vrah ještě přece musel podpálit ten vozík, ne? Až pak s tělem putoval k řece.“
„A z čeho usuzujete, že vozík podpálil vrah?“
„Když jsme vozík objevili, Max vypadal přece hrozně překvapeně. Tou cestou šli už předtím, takže kdyby už v tu dobu byl vozík na popel, spíš by řekl, že už o tom ví.“
„To je sice zajímavé,“ zamračil se ninja, „ale stejně mi to nesedí. Proč by se tím vrah zdržoval? Vždyť ten vozík neměl přímo po cestě k řece. Kdokoliv mohl zaslechnout ten výkřik a rozběhnout se za ním. Riskoval, že ho někdo chytí.“
„Půjdu raději prohledat říční tok,“ nabídl se válečník po chvíli zamyšleného ticha. „Třeba alespoň najdu tělo.“
„Dobrý nápad. A já zajdu za Jerrym. Třeba mi řekne, co na jeho vozíku bylo tak zajímavého, že vrahovi stálo za to jej podpálit.“
„Házej!“ volala Georgina na Silvestra a Amy, ale nedočkala se žádné odezvy. „Asi musím hlasitěji...HÁZEJ!“ Silvestr tentokrát výkřik zaslechl a hodil dolů další plnou hrst jmelí. Surka ji zvedla ze země a naložila do košíku. „Košík je už plný!“ zaječela na dvojici slézající ze stromu.
„Dojdu pro další, dámy,“ pronesl válečník a zamířil pryč.
Max mezitím také odešel ze svého stanoviště pro další košík. Měl štěstí, zbýval už poslední a v dálce zahlédl obrys nějaké postavy, která se určitě také chtěla posledního košíku zmocnit. Vydal se tedy zpět a po několika minutách narazil na Georginu. „Neviděl jsi Silvestra?“ zeptala se žena. „Šel pro košík, ale pak jsem si vzpomněla, že ještě jeden leží pod stromem,“ dodala.
„Ne, bohužel jsem ho neviděl. Třeba se už vrací zpět.“
„Zeptám se ještě Paula,“ navrhla žena. Když odešla, uvědomil si Max, se postava, kterou viděl v dálce, byl pravděpodobně Silvestr, ale už jí to nemohl říct.
Ninja detektiv se mezitím brodil sněhem kolem vánočního stromku a zamířil k Ledové královně. „Neviděla jste tu sběrače jmelí?“ zeptal se.
„Ale ano, jsou támhle, na tom velkém prostranství. Ostatně, jeden z nich tamtudy právě jde.“
„Díky!“ usmál se ninja a rozběhl se za postavou. Z neznámého se nakonec vyklubal také ninja, Max. „Zdravím!“ zvolal detektiv. „Hledám vašeho bratra, Jeremmyho.“
„Právě za ním jdu, pojďte se mnou.“ Prošli kolem několika vysokých stromů, a pak si všimli světla pableskujícího mezi několika vysokými stromy. Někde hořelo.
„Rychle!“ vybídl jeden ninja toho druhého a oba se rozběhli k ohni. Byl to hrozný pohled. Před jedním stromem ležel šaman Paul, žebřík a košík se povalovaly nedaleko a sám dobrodruh byl očividně mrtvý. Někdo mu přímo k klíně rozdělal oheň. Oba dva ninjové neváhali a snažili se požár uhasit sněhem.“ O dvacet minut později
Kolem stromu postávali všichni sběrači a detektiv si je bedlivě prohlížel. „Bude si vás muset jednoho po druhém vyslechnout. Jen prosím o chvíli strpení. Klekl si k ohořelému tělu a prohlížel si spálený výraz šoku ve tváři.
„Je možné, že spal a prostě hořel, aniž by se probudil?“ zamumlal nedůvěřivě Gerald.
„Tak to pochybuji,“ odpověděl detektiv. „Má tu bodnou ránu, přímo do srdce. Někdo se k němu přiblížil, bodl ho, pravděpodobně nožem nebo jiným ostrým předmětem a pak ho zase vyndal ven. Zapálil tělo a odešel.“ Pak se otočil ke sběračům.
„Pokud se nemýlím, každý z vás má nůž na řezání, který používáte na stormech. Laskavě je odevzdejte kolegovi, který přezkoumá, nejsou-li na nich stopy krve.“
Ninja vstal. „Mohl bych si nejprve promluvit s vámi, Jeremmy?“ kývl na ninju postávajícího co možná nejdál od mrtvoly. Oba odešli kousek stranou. „Rád bych věděl, jestli měl Paul nějaké nepřátele nebo jeslti měl někdo nějaký důvod, aby ho zavraždil.“ Jerry se zasmál. „No jasně, měl docela dost nepřátel. Vždy, když se mu naskytla příležitost, udělal všechno proto, aby každého nějak okradl nebo podvedl. Dobře nevycházel snad vůbec s nikým, snad jen s výjimkou mého bratra. I když Paul Maxe často šikanoval, když byli malí, a také později s ním zacházel jako s hadrem, byl můj bratr rád, že má nějakého kamaráda, pokud se tomu tak dá říct.“
„Hmm,..neviděl jste náhodou někoho, kdo se přiblížil k Paulovu stromu a měl tedy příležitost ho zabít?“
„Ne, omlouvám se, ale měl jsem spoustu práce se sbíráním jmelí,“ roztáhl Jerry ústa do širokého úsměvu.
„Samozřejmě,“ kývl detektiv. „A měl bych ještě otázku – zajímalo by mě, kdo a proč zapálil váš stánek se jmelím. Neměl jste v něm něco důležitého skryté? Cokoliv, díky čemuž by měl žhář důvod požár založit.“
„O ničem nevím,“ povytáhl ninja obočí. Bylo tam jenom jmelí.“
„Tak děkuji moc,...Vlastně počkejte ještě. Nevíte o někom, kdo není od včerejšího večera nezvěstný?“
Jerry se zamyslel. „Nikdo mě nenapadá. Proč se ptáte?“
„No, domníváme se, že někdo nedaleko vašeho vozíku někoho zabil, pak vozík zapálil a nějak se zbavil těla.“ S těmi slovy odešel a nechal zmateného ninju na místě.
„Pane,“ ozval se Gerald, když detektiv došel znovu k tělu. „Chtěl jsem vám říct, jak dopadlo moje pátrání u řeky. Prošel jsem celý tok a u ústí do moře jsem našel vyvržené na mělčinu nějaké tělo. Donesl jsem ho k druidovi.“
„Výborně. Pošlete, prosím, ty sběrače do města, vyslechnu si je později v hospodě. Sejdeme se za patnáct minut u druida.“ Detektiv tedy vyrazil k teleportérovi.
„Zdravím, Ledová královno!“ zvolal detektiv a usmál se na ni. „Letos se vám ten stromek zvlášť povedl!“ „Děkuji za uznání,“ kývla žena.
„A když už jsem tu, rád bych se na něco zeptal. Neviděla jste náhodou toho, co zapálil oheň? Jde odtud vidět na místo činu.“ Královna se zamračila. „Ne, nikoho jsem neviděla. Chcete říct, že ten člověk uhořel?“
„Ne,“ zavrtěl ninja hlavou. „Někdo ho zapíchl. Vražednou zbraň jsme nenašli.“
„Cože? Zapíchl?“ zatvářila se velice podivně královna. „No, myslím, že vražednou zbraň bude zbytečné hledat.“
„Proč myslíte?“
„Ehm – určitě už bude bůh ví kde schovaná,“ vyhrkla. „Nešahejte na to, prosím vás!“ zaječela zničehonic a ninja stáhl ruku z rampouchu, který se chystal utrhnout. „Víte, jsem Ledová královna.“ vysvětlovala zmatenému ninjovi. „Královna všeho ledu. Možná si nedokážete ani představit, jak strašně mě bolí, když někdo láme rampouchy. Asi tak desetkrát víc než když vás někdo vytahá za vlasy.“
„Omlouvám se,“ řekl detektiv. „Tak se zatím mějte.“ zamával a teleportoval se pryč. Mezitím v Yonganu
Jistá osoba si doma sedla za svůj pracovní stůl a položila před sebe tužku a papír. „Jak mám začít?“ zamumlala pro sebe a uchopila tužku. „No jistě.“ Výsledkem byl tento dopis: VIDĚL / A JSEM TĚ, JAK SES PŘIBLÍŽIL / A K PAULOVU STROMU. JE MI JASNÉ, ŽE JSI VRAHEM A TUTO SKUTEČNOST SAMOZŘEJMĚ ZAMLČÍŠ. CHCI 100KKK, JINAK VŠE OZNÁMÍM TOMU ČMUCHALOVI. DNES VE 20:00 POLOŽ PENÍZE V ŠECÍCH DO VOZÍKU STOJÍCÍHO VE VYSOKÉ TRÁVĚ VEDLE DOMU SPRÁVCE SKLADU. NESMÍŠ SE ZPOZDIT ANI O VTEŘINU. V OPAČNÉM PŘÍPADĚ SE POSTARÁM O TO, ABYS JEŠTĚ TOHO DNE POPUTOVAL DO CELY. O několik minut později
„Nevím, kdo to je, ale vypadá to na šamanku. Podle té rány na hlavě je asi jasné, jakým způsobem ji vrah zabil.“
„Já ji poznávám, Geralde. Je – tedy byla to Alison, vražedkyně z mého minulého případu. Utekla mi od památníku Weoli, když jsem odhalil celou pravdu. Použila tehdy bílý prapor a utekla pryč. Vypadá to, že se ty dva měsíce skrývala, ale včera večer byla neopatrná a někdo ji zabil. Proč by to někdo dělal?“
„To sice nevím, ale napadla mě odpověď na otázku, proč náš vrah poté zapálil vozík. Existuje možnost, že obě vraždy spáchal tentýž člověk a je tedy možné, že vrah zapálil vozík, protože mu bylo jasné, že Paul nevynechá příležitost, jak by mohl získat peníze. Věděl, že Jerrymu pomůže se sběrem jmelí. A právě tam ho chtěl dostat, aby měl lepší příležitost ho nepozorovaně zabít.“
„To je geniální,“ zašeptal ninja. „A zaslechl Paula a Maxe, jak utíkají pryč, a proto nejprve zapálil vozík a až pak odvlekl mrtvolu pryč. Kdyby to chtěl udělat naopak, mohlo by se stát, že se někdo z nich vrátí a už nebude mít možnost požár založit. Ale stále zbývají dvě důležité otázky – kdo a proč.“
„Kdo? Určitě někdo ze sběračů. I když existuje možnost, že mohl později kdokoliv přijít, třeba i Santa Claus.“
„To přece není legrace!“ napomenul ho ninja. „Půjdu teď vyslechnout sběrače. Začnu Maxem, ten znal oběť docela dobře. A ty zatím zkus zjistit, co Alison dělala v posledních dvou měsících.“ Později
„Je pravda, že Paul byl jen drzý podvodník?“
„Abych řekl pravdu, tak ano,“ pronesl Max. „Zrovna včera večer okradl Georginu o 40kkk.“
„Cože?“ vykulil detektiv oči. „A jak to udělal?“
„Hráli jsme s ní karetní hru Ekura. Později mi prozradil, že podváděl. I když vlastně nechápu, proč mě to tehdy tak udivilo. Každý, kdo s ním kdy hrál, se pak vypotácel z hospody zcela ožebračen. To mi asi mělo dojít už dřív.“
„Je tedy možné, že Paula zabila Georgina, protože ji přivedl na mizinu?“
„Ano, to je možné. Byla tehdy velmi špatně naložená. Dokonce jsem ji další den viděl, jak jde pro košík a řekla -“
„Raději mi popište, jak probíhal ten sběr jmelí úplně od začátku.“
„No jistě. Rozdělili jsme se na tři skupinky. Amy, Silvestr a Georgina pracovali u jednoho stromu, já s bratrem u druhého a Paul byl sám u třetího stromu. Když jsme nasbírali plný košík, odešel jsem pro druhý. Měl jsem štěstí, byl tam poslední. Vracel jsem se zpět a potkal jsem Georginu. Říkala, že hledá Silvestra a když se dozvěděla, že jsem ho neviděl, řekla, že se zeptá ještě Paula. Pak jsem odešel a potkal jsem vás. Když o tom teď tak přemýšlím, mohla ho tehdy Georgina klidně zabít. Ale ve skutečnosti měl příležitost asi každý. Všichni se na nějakou dobu ocitli o samotě.“
„A nikoho jiného jste neviděl?“
„Vlastně ano, viděl jsem v dáli Silvestra, když jsem si bral košík. Georgině jsem to neřekl, protože jsem na to zapomněl.“
„Dobře a teď trochu z jiného soudku,“ pronesl detektiv. „Znáte šamanku Alison?“
„Ano, znám. Chodí – tedy chodila – s mým Paulem. Během posledním dvou měsíců se ale vůbec nevídali, Paul měl na starost jiné věci. Asi bych jí měl říct, co se stalo.“
„To není třeba. Šamanku Alison jsme dnes objevili mrtvou v řece Yongan. Domníváme se, že právě ji zabil ten neznámý včera večer.“ „To snad ne!“zachraptěl Max. „Proč zrovna oni dva?“
„To bych taky rád věděl. Děkuji za všechny informace. Zavolejte mi sem, prosím vám, surku Georginu.“
Max opustil salonek, vkročil do hospody a podržel otevřené dveře Georgině.
„Už máte nějaké podezřelé?“ zeptala se surka. „Podezřelí jste všichni, slečno,“ usmál se na ni. „Ale otázky tady kladu já. Je pravda, že vás včera večer Paul okradl o velkou hromadu peněz?“
„Ano,“ zamračila se surka. „Prohrála jsem všechny hry a přišla jsem o celých 40kkk, jen si to představte. Jsem hloupá, že jsem do toho šla. Karty mi nikdy moc nešly a přišla jsem o všechny své peníze. Jsem ráda, že alespoň něco dostanu za ten sběr jmelí.“
„Kam jste šla poté?“
„Byla jsem hrozně naštvaná, šla jsem rovnou domů.“
„Zajímavé,“ zamumlal ninja. „A dnes ráno?“ zeptal se. „Jak to probíhalo při sběru jmelí?“
„Já jsem spolupracovala s Amy a Silvestrem. Ti dva byli na stromě, házeli dolů jmelí a já jsem ho dávala do košíku. Silvestr potom odešel pro nový košík.“
„Ano, ano, pak jste ho šla hledat a nikde nebyl. Podle Maxe jste se pak vydala za Paulem, je to tak?“
„Chtěla jsem tam jít, ale pak jsem v dáli spatřila Silvestra a šla jsem zpět společně s ním. Když jsme byli zpět u stromu, otočili jsme se a v dálce jsme spatřili oheň. Oba jsme odhodili košíky, zavolali jsme na Amy a vydali jsme se k Paulovu stromu.“
„Tak to víceméně souhlasí. Ještě jedna otázka: Znáte šamanku Alison?“
„Nejsem si vědoma. Teď mě prosím omluvte, musím jít dropovat, když jsem vše prohrála....“
„Asi byste měla vědět, že Paul s Maxem podváděli,“ usmál se na ni chápavě ninja.
„Cože?“ zařvala surka. „To snad ne! Omluvte mě...“ a vyběhla ven.
„Zavolejte prosím vás Silvestra a Amy!“ křikl za ní, ale pravděpodobně to neslyšela. War a šamanka to ale asi slyšeli a vešli do místnosti.
„Tak tedy,“ odmlčel se na chvíli detektiv, když se pár posadil. „Pokud vím, vy dva jste včera večer seděli na lavičce před hospodou a viděli jste někoho vycházet z uličky, v níž došlo ke vraždě.“
„Ano,“ přikývla Amy. „Šel kolem řeky někam pryč. Netuším, kdo to mohl být. Ani nevím, kdo je ten zavražděný.“
„To jsme už zjistili. Vrah hodil do řeky šamanku Alison. Znáte ji?“ Amy zavrtěla hlavou, ale Silvestr přikývl. „Chudák Alison! To je přece příšerné...Ano, znám ji. Asi to nevíte, ale dřív jsem žil v modré říši. Když jsem přišel sem, byla Alison první, s kým jsem se začal bavit. Byl to tak dobrý člověk...“
„Víte o tom, že asi tam před dvěma měsíci zabila suru, který usekl hlavu její matce?“
„To ne!“ zděsil se válečník. „Ona našla...ona...to se nemělo stát...“
„Myslíme si, že ji zabil stejný vrah jako Paula,“ přerušil ninja válečníkovo blábolení. „Chtěl bych vědět, jak probíhal sběr jmelí dnes ráno. Vím, že vy dva jste společně s Georginou pracovali u jednoho stromu. Když jste naplnili košík, vydal jste se pro nový, jenomže Max vám vzal poslední.“
„Ano. Vrátil jsem se zpět a potkal jsem Georginu. Vrátili jsme se za Amy, spatřili jsme oheň a běželi jsme zase zpět.“
„Dobře, myslím, že to by stačilo.“ ukončil detektiv, protože viděl, že válečník je ještě vyděšený kvůli novince ohledně Alison. Oba tedy vyskočili ze židle a odešli ven. „Musím ještě zajít na tržnici,“ usmála se Amy na Silvestra. „Dobře, sejdeme se doma,“ odpověděl válečník. Ve stejné chvíli vstoupil do místnosti taky Gerald. „Pane,“ ozval se. „Prozkoumal jsem všechny nože. Ani na jednom nebyla ani stopa po krvi. Vůbec nic. Vrah tedy zbraň očistil nebo bylo použito něco jiného.“
„Žádné překvapení.“
„Pročpak?“
„Ledová královna měla pravdu. Vrah by byl blázen, kdyby si zbraň nechal u sebe. Podle mě ji někde pohodil.“ Potom se kolegovi svěřil se vším, co se dozvěděl.
„Je to pořád to samé dokola,“ zavrtěl Gerald hlavou.
„Max to vystihl naprosto přesně. Kdokoliv, a to opravdu kdokoliv, měl příležitost Paula zlikvidovat. Jeremmy mohl slézt ze stromu a vydat se za Paulem, když byl Max pryč. To samé i Amy, když byli ti dva pryč. Max mohl Paula rychle zneškodnit předtím, než se setkal se mnou, Silvestr při té své cestě pro košík a Georgina se tam kolem také motala.“
„Georgina ale měla jako jediná ještě jednu příležitost. Mohla klidně odejít v době, kdy byl Silvestr s Amy na stormě. Pochybuji, že ti dva sledovali, jestli jmelí sbírá ze země. Byl to možná risk, ale kdyby se ani jednou neohlédli, mohla po návratu všechno sesbírat a nikdo by se nikdy nedozvěděl, že byla pryč.“
„No ano, to je pravda!“ zamumla detektiv zamyšleně. „To by souhlasila. A taky měla nejzávažnější motiv. Paul ji zrovna den předtím obral úplně o vše, co měla. Ale pokud opravdu je vražedkyní a udělala to z tohoto důvodu, asi jsem ji neměl říkat, že podváděli. Třeba se teď pokusí zabít i...“ Jeho myšlenku přehlušil hrozný řev zvenčí, „...Maxe!“ vykřikl ninja a spolu s Geraldem vyběhl ven.
Vedle skladiště stál Silvestr s hasicím přístrojem v ruce a snažil se uhasit někoho, kdo se opíral o zeď. Oba detektivové přiběhli za ním a pokusili se pomoci. Silvestr však tělo stihl uhasit a detektiv zjistil, že se jedná o ninju. Byla ale taková tma a tělo bylo natolik ohořelé, že nešlo rozeznat, jedná-li se o Jeremmyho nebo Maxe. Z hrudi mu však trčel nůž.
„Vracel jsem se od biologa a našel jsem ho tu, tak jsem začal křičet...“ vysvětloval válečník. „Chudák Jeremmy! To snad není možné, co se to tu děje?“
„Neviděl jsi někoho?“ zjišťoval Gerald.
„Ano! Někdo utíkal přes náměstí někam pryč. Nevím, kdo to byl, ale zdálo se mi důležitější zkusit zachránit chudáka Jerryho.“
„Dobře, děkuji, raději běžte.“ kývl na něj ninja. „Geralde, prosím vás, doběhněte pro toho z bratrů, který je naživu. Silvestr se možná mýlí a mrtvým je ve skutečnosti Max. A sežeňte taky Georginu.“
„Není třeba, už jsme tady!“ vykřikl Jerry, když s Georginou doběhli k mrtvole. „A opravdu je to Max! To snad ne! Proč zrovna on?“
„Georgino, zatýkám vás pro podezření z vraždy šamanky Alison, šamana Paula a ninji Maxe.“ pronesl detektiv.
„To jsi byla ty?“ běsnil Jerry vzteky.
„Určitě to byla ona.“ potvrdil ninja. „Měla příležitost zabít Alison, když vyběhla z hospody. Maxe a Paula zabila kvůli podvodu v karetní hře – ti dva ji dostali na mizinu. Když Amy a Silvestr trhali jmelí, tajně se vytratila a zabila šamana. Max musel také zemřít, vždyť se na podvodu podílel. Odveď ji, Geralde.“
„Ale já jsem to neudělala!“ křičela surka, když ji válečník odváděl pryč. Dalšího dne ráno
Detektiv byl rád, že případ je objasněn a potloukal se po městě. Napadlo ho, že by si mohl koupit větvičku jmelí, a tak vyhledal zbrusu nový stánek, u něhož právě obsluhoval Jeremmy se Silvestrem. „Je mi líto, co se muselo stát vašemu bratrovi. Mohli jsme tomu zabránit.“ řekl detektiv.
„To víte, v životě se takové věci stávají.“ povzdechl si smutně sběrač a podal detektivovi větvičku jmelí. Po chvíli kolem prošel i Gerald a jednu si také koupil. „Ta se u mě doma bude náramně vyjímat!“ pochvaloval si. „Ano, jmelí je krásná věc. Je o to takový zájem, že mi toho už moc nezbývá. Asi budu muset vzít další košík a natrhat ještě nějaké. A víte, že jmelí je cizopasník?“
„Jděte!“ odbyl ho ninja. A pak si najednou něco uvědomil. Jak je možné, že mu to předtím uniklo?“
Spoiler:
„Děje se něco?“ nechápal Jeremmy.
„Ano, děje.“ zašeptal detektiv. „Teď mi všechno došlo. Georgina přece řekla, že když spatřili oheň, oba na zem odhodili své košíky. Ona a vy, Silvestre. Bylo to tak?“
„Správně. Co je na tom tak divného?“ vyzvídal zmatený válečník.
„Kde jste ten košík, který jste odhodil, vzal? Max vám přece poslední vyfoukl, tak jste se musel zpět vrátit s prázdnou. Je tedy možné, že jste pro něj zašel za Paulem, zabil jste ho, vzal jste si košík a po cestě zpět jste potkal Georginu? U těla přece žádný košík nebyl! Ale někdo vás viděl a vydíral vás.“
„Takže Max spatřil Silvestra, jak odchází od Paula a vydíral ho?“ hádal Gerald.
„To si nemyslím. Max byl celou dobu blízko někoho, kdo mu mohl dosvědčit, kde byl. Myslím, že Silvestra vidíral...tady Jeremmy. Pokud měl někdo skutečně možnost ho spatřit, byl to on, ze stromu.“
„V tom případě nechápu, proč by Silvestr zabíjel zrovna Maxe?“
„Uvažuj. Byla tma a Max s Jerrym jsou sourozenci. Silvestr si je mohl splést. A vraždou Maxe zabil dvě mouchy jednou ranou, doslova. Protože myslím, že se Maxe chystal zabít i později a to ze stejného důvodu, proč zavraždil Paula.“
„A to proč?“ nechápal Gerald.
„Silvestr zřejmě ty dva viděl, když vraždil Alison včera večer v té temné uličce. Mohl je poznat, když utíkali pryč. Oni dva nevěděli, kdo v uličce byl, ale Silvestr přece nemohl riskovat, že ho poznali.“
„A proč by zabíjel Alison?“
„Tak to netuším. Zřejmě kvůli něčemu, co se stalo už předtím. Ti dva se přece znali. Mohl byste nám to objasnit, Silvestre.“
Detektiv, Gerald i Jeremmy na válečníka pohlédli. Ten se nadechl a spustil: „Vypadá to, že spadla klec. Nebudu vás dál vodit za nos. Včera večer jsem si počkal na Jerryho, abych ho zabil. Netušil jsem, že je to Max. Myslel jsem, že je to jeho bratr a jde si pro výkupné, které jsem mu tam měl přichystat. Chvíli jsem sledoval, jak hoří, a pak jsem začal naoko křičet. Předstíral jsem, že se ho snažím zachránit, i když už bylo pozdě. Chtěl jsem tak od sebe odlákat podezření. Ale tím to končí. S vraždami Alison a Paula jsem neměl vůbec nic společného! Přísahám! Nedává to přece smysl! Ano, zašel jsem za Paulem pro košík, ale když jsem odcházel, byl živý! Jerry mě viděl, jak jdu od něj pryč, ale Paul byl moc daleko, takže nemohl vědět, jestli byl živý nebo ne. A když zabili Alison, seděl jsem s Amy před hospodou!“
Ninja detektiv měl sto chutí si dát pár facek. „No samozřejmě, na to jsem úplně zapomněl.“ Nevěděl, jestli mu má věřit i v případě Paula, ale něco mu říkalo, že válečník už nemá co skrývat.
„Proč jste se ale nechal vydírat, když jste byl nevinný? Proč jste nám neřekl, že jste si k Paulovi pouze zašel pro košík?“
„Byl jsem vyřízený. Neuvažoval jsem vůbec logicky. Pochopte mě – Amy je těhotná a já jsem si nemohl dovolit jít do vězení a nechal ji s dítětem samotnou. Rozhodl jsem se zatajit, že jsem si košík vzal, ale když jsem zjistil, že mě Jerry viděl, už jsem nemohl vycouvat. Bylo mi jasné, že byste mě zatkli za maření vyšetřování, protože jsem zatajil informaci. Proto jsem ho chtěl zabít. A Alison bych nikdy, opravdu nikdy nezabil. Byl jsem do ní vždy úplný blázen, už od první chvíle, když jsme se potkali. Pak mě ale nechala.“
„Proč?“
„Je to důležité?“
„Jestli říkáte pravdu, potřebuji znát každou informaci, abyste nebyl obviněn i ze zbylých dvou vražd.“
„Tak dobrá. Už jsem vám kdysi říkal, že pocházím z modré říše. To já jsem tehdy válku ukončil, když jsem dojel na koni s poselstvím. Jednoho dne mi před Alison uklouzlo, že jsem cestou do této říše minul ženu, která se přede mnou schovala do písku. Byla sice z červené říše, ale jel jsem ukončit válku, proto jsem ji nechtěl zabít. Alison mi vyčetla, že jsem jí nepomohl. Řekla mi, že to byla její matka. Už se mnou poté nechtěla mít nic společného.“
„Tak takhle to tedy tehdy celé bylo.“ pochopil ninja. „Ale pochybuji, že by se v tom mohl najít motiv. Myslím, že bohužel pro vás neexistuje nikdo, kdo by mohl dokázat vaši nevinu v případě vraždy Paula a Alison. Ledaže by...ledaže by mě něco napadlo. Mám dojem, že mi něco uniklo, že jsem si něco špatně vyložil.“ Chvíli vládlo naprosté ticho. Silvestr seděl na židli e sklopenou hlavou a Jerry detektiva upřeně pozoroval. „Já jsem ale hlupák!“ zašeptal detiktiv po několika dlouhých minutách. „Už jste na to přišel?“
„Na něco přece jen ano. Ledová královna mi řekla, že bude zbytečné hledat vražednou zbraň, ale vypadalo to, že se přeřekla.“
„Že by v tom byla namočená?“ zašeptal Gerald nedůvěřivě. Detektiv si ho ale nevšímal a obrátil se na válečníka: „Mám pravdu když říkám, že jste Maxe zapálil jen proto, aby to vypadalo jako práce Paulova vraha? Jiný důvod jste k tomu neměl?“
„Správně.“
„V tom případě vražedná zbraň v Paulově případě nebyl žádný nůž, ale obyčejný rampouch! Je dost špičatý na to, aby mohl člověka usmrtit, bodne-li se do správného místa. Když vrah Paula zapálil, zničil tím i vražednou zbraň, protože se rozpustila.“
„Vrahem je tedy Ledová královna?“ opakoval Gerald nahlas.
„Ne, nejsem,“ ozval se za nimi smutný ženský hlas. Královna všeho ledu je patrně poslouchala a rozhodla se jít s pravdou ven.
„Ale vy víte, kdo to byl, že ano?“
„Ano. Byl to Santa Claus.“
„To snad ne!“ vyhrkli všichni kromě královny a detektiva zmateně.
„Ale ano,“ souhlasil detektiv. „Všechno to do sebe zapadá. Od začátku jsme byli úplně na špatné stopě. Před dvěma dny, když se Paul a Max vydali přes náměstí, probíhalo vše úplně jinak, než jsme si mysleli. Myslím, že Paula napadlo z legrace zapálit Jeremmyho vozík. Když to udělal, oba utekli, ale zastavili se u uličky, odkud slyšeli podezřelý rozhovor. Svědkem toho byla Ledová královna a Santa Claus, kteří se v uličce skrývali přávě před Paulem a Maxem! Ti dva pak slyšeli Santu, ne jak nadává na Alison, ale na Paula. Říkal, že je to ničema a ruší vánoční klid. Říkal, že takový lhář a podvodník si ani nezaslouží žít. Královna ho přemlouvala, aby se vzpamatoval, ale Santa už ze zlosti utrhl rampouch, to bylo to křupnutí, což samozřejmě královnu bolelo, proto zavřeštěla jako šílená. Oba dva, Paul i Max, měli štěstí, že hned utekli. Bůh ví, jak by to jinak dopadlo. Santa pak další den Paula sledoval a chvíli po tom, co od něj Silvestr odešel i s košíkem, šamana zabil.
„To je naprosto šílené!“ pronesl Gerald. „Santa Claus a vrah?“
„Chtěl jen, aby byl mezi hráči klid a mír,“ vzlykla královna.
„Ale co Alison?“ ptal se Gerald. „Když ji nezabil vrah v uličce, tak kdo?“
„Myslím,“ povzdechl si detektiv, „že Alison s tímto případem neměla vůbec žádnou souvislost. Podle mě je mrtvá už pěkně dlouho. Můžeme se jen dohadovat, ale řekl bych, že šamanka Alison zemřela nešťastnou náhodou, když ode mě jako neviditelná utíkala, abych ji nedopadl. Uklouzla na mostě vedoucím od památníku Weoli a spadla do hluboké řeky, která ji donesla na stejné místo, kam by se dostala, kdyby byla vhozena do řeky ve městě. Vodopád tak hučel, že jsem to nemohl zaslechnout.“
„Kdyby byla ve vodě dva měsíce,“ zamračil se Gerald, „vypadala by úplně jinak.“ Ninja pokrčil rameny. „Den předtím měla nějaký problém s chybným bonusem uvnitř štítu. Třeba si do něj natočila i něco, co její tělo ponechalo v ne příliš...no, však víte. Ale můžeme se jenom dohadovat...“
Silvestr vstal a pohlédl na detektiva. „Vím, že budu zatčen, proto bych vám rád předal toto,“ podal mu velkou obálku. „Měl jsem se jako porotce zúčastnit závodu jezdeckých zvířat a v případě neschopnosti jsem to měl předat někomu jinému. Budu rád, když se toho ujmete.“
Pak se jen usmál a nechal se odvést pryč.
Příště:
Ninja nastoupí jako porotce v závodu jezdeckých zvířat. Bude závod probíhat bez problémů nebo se někdo pokusí spáchat zločin?
Ahoj, právě že po nasazení ve statech nic. Body 100% by neměly být potřeba.. ale diky prošel jsem si znovu příspěvky a foxx tam potvrzuje, že se to nikde neukáže:// to bych bral jako bug. Tak budu veřit tomu, že to funguje
Bug to není. Musíš byt trpělivý, ono se ke 100% dostaneš. Zkus postavy vice expit a měj je v dosahu, aby jsi nahoře v liště viděl srdce. Jinak už od začátku manželství, co nasadíš manželské šperky, tak by ti to mělo dát určitá procenta do kritiku. Jestli si o tom chceš více přečíst, tak zadej do vyhledávače na fórum “manželské šperky” a uvidíš, co vše už se na tohle téma řešilo.
Ahoj, zkusím se nejprve zeptat tu - mám 64% u bodů manželství a naušnice lásky nasazený (kritik).. ve statech se ale nic nezvedá už od samýho začátku... může jít o bug? kritik bych docela využil ://
Zdravíčko, neuvažuje se v týmu, že se zruší malá war? Dlouhodobě už tam nikdo nechodí a když jo, tak pro 1-2killy.. Co vy na to? Místo toho střední, nebo nějaký automaticky minievent?
Mionix píše: Každopádně symbolické odměny za splněné úkoly v Donji i zpětně dostane každý, pokud splní další úkol. Ale pouze vždy poprvé za každý úkol.
Mionix píše: @Suko201, vy máte na foru 2x účet? Že se oháníte příspěvky KerkyzAfterky?
ano, suko je koupený za yangos několik let zpět a kerky jsem si založil sám na svém novém účtě ani nevím kdy, ale max tak rok zpět nevím teď + chci dodat, že píšu dvěma jak kdy, na pc mám kerky a na mobilu mám suka
Sirrey píše: @KerkyzAfterky, Mně se zdálo, že jsi tu začal kydat Ty, že nemáš z eventu žádné odměny. Zvláštní, jak člověk kartu obrací, když tu něco vytrousí Loupežník.
proč lžeš prosím tě přečti si ještě raz, co jsem psal a pak piš. Do té doby máš utrum
@KerkyzAfterky, Mně se zdálo, že jsi tu začal kydat Ty, že nemáš z eventu žádné odměny. Zvláštní, jak člověk kartu obrací, když tu něco vytrousí Loupežník.
jako ve 90% případu...GM team nikdy neuzná chybu...prostě habaďura na hrače..ale Mio respetk že aspon někdo tafy něco napíše... chtělo by to víc komunikace Saggiho potažmo Dir ale oni se prostě s hráči bavit nechtěji jak už tady zaznělo v minulosti.
Jako mě tohle může být jedno, ale když už se spustí event a dostane se semínko dýně a zasadí ho ve městěch a pak v novince která příjde xx hodin po údržbě kde se píše že v dongi dostanou další bonus, je to dosti po*rané ale jak říkám mě to moc neovlivní ale věřím že jiné jo
Doufám jen, že tu nic podobného ještě nebylo. 
som ho hadzel na zem aby za mnou behali a pak nekdo pouzil zamaskovani a ja si to nevsim 
Předem děkuji za odpověď
Updates every