Ekura fórum

Pondělí
Probudil jsem se v nějaké ošetřovně na kraji města, nikdo nikde… jen byly slyšet nějaké kroky za domem. Na stole ležela malá dýka, tak jsem jí popadl a přiběhl ke dveřím. Nepatrně jsem nakoukl ven. V dáli jsem viděl nějaká další obydlí.“ Vesnice? Možná Město“ Jdu blíž, řekl jsem si. Ale počkat… jsou tu hradby! Co je to za místo. Musím jít blíž a prozkoumat to. Asi mě někdo musel zdrogovat a přivést mě sem, ale kde to sem? Nevypadá to tu jako v Evropě.
Než sem to dořekl, kolem mě projel rytíř na koni. Aha už vím, zrovna tu točí ten film, o kterém jsem tuhle četl na internetu. Jdu zjistit, proč jsem tady, žádnou smlouvu, že tu budu hrát, jsem totiž nedostal. Jdu do vnitra města a tam mě zastaví divnej týpek. „Páni docela korba“, pomyslel jsem si, „raději se mu vyhnu“.
„Stát cizinče, co tu pohledáváš“, řekl zvýšením hlasem.
„Nic“ odvrátil jsem, „jen tu čekám na stůj taxík“.
„Taxík? Tak říkáš svému koni?“
„Co všichni máte s těmi koňmi? A můžu znát vaše jméno?“
„Mě říkají strážce. Strážce této osady.“
„Můžu mluvit se šéfem?“
„Šéf jsem tu já, ale pořád nevím kdo si ty.“
„Není to jedno?“
Skrýváš před námi něco, co bychom neměli vědět?“ A už už sahal po svém meči.
Jelikož sem byl z réálu dost ulítlej na sérii assasínu, řekl jsem si proč si tuhle jejich blbou hru nezahrát s nima.
„Mě říkají Ezio. Ezio Auditore.“
„Vznešené jméno. Je ze západu? No na tom přeci nesejde a co tu vlastně pohledáváš?“
„Už jsem vám říkal, jen tudy procházím.“
Ten „šéf“ si mě prohlídl a uviděl dýku, co jsem měl za pasem. Začal jsem jí rychle maskovat – neúspěšně.
„Ale nestyď se a ukaž mi jí. Hm. Hm. Docela zrezlá a stará tu si někde vykopal? A kde máš brnění.“
„Nehrajte si semnou už to není legrace… Ale to je fuk, už bych měl jít naschle.“
Obrátil jsem se a chtěl vystřelil od něj, jak jen to šlo. Hm. Další smůla, jak jsem se obracel, vrazil jsem do celkem drsnýho bouchače.
„Ty mě vyzíváš na souboj?“ Zařval na mě dřív, než sem se mu stačil omluvit.
„Co? Bude souboj?“ Zaradoval se strážce. „Pojďte, bude zápas“. Svolával lidi a ty se do kroužku seřadili kolem nás.
„Já s nikým bojovat nechci!“
„Takže se vzdáváš? Dobrá volba mohl si dopadnout špatně. Škoda.“
(Už ne, už nebudu srab) „Ne já se nevzdám, jdeme na to!“
Začal boj. Já s pouhou dýkou s ním, který v ruce dřímal velký, zářící meč. Co teď. Zem byla plná kamínku, tak jsem si hrst rychle nabral a hodil je soupeři přímo do tváře, ten upustil meč a já zpanikařil. Po tom, co se vzpamatoval po mém nečestném útoku, začal do mě bušit pěstmi. Vše jsem vykryl, ale tu poslední jsem slíznul přímo do obličeje a složil se k zemi. Ještě jsem měl sílu zvednou svojí dýku a zabodnout mu jí do ruky a odhodit ho. Než stačil cokoliv udělat, zvedl jsem jeho meč a usekl mu pravou ruku a ta dopadla na zem. Celí dav užasl a jen mlčky přihlížel, co udělám dál. Po chvíli jsem se skácel i já po tom, co jsem udělal. Naštěstí mě strážce chytil a odtáhl zpět do ošetřovny.