Ekura fórum

Buďte pozdravení spolubojovníci i ctění protivníci,
rozhodl jsem se, si zde psát své osobní útržky příběhů jenž mě budou napadat, provedu to stylem - "píšu dokud se mi chce a dokud mám nápad", pak skončím třeba v půlce a někdy dopíšu pokračování. Pokud máte zálibu ve čtení nejen knih proměn a aur meče, pak Vám přeji dobrou chuť.


Nad Joanem po dlouhé a neobvykle temné noci opět vysvitlo slunce na obzorem. Válečník jako obvykle, ještě vyspával namáhavou práci z předchozího dne. Avšak ostrý paprsek slunce, přímo mířen do jeho očí jej náhle probral ze snu. Posadil se na posteli, zamžroural očima a snažil se zaostřit nejasný obraz světnice, svého nevelkého avšak útulného domku. Pohledem zabrousil na stojany pro své zbraně a dračí výbavu. V jednom ze stojanu se červeně třpytila žraločí čepel, avšak stojan hned vedle ní zel prázdnotou. To místo patřilo Meči Země, o tuto vzácnou čepel válečník přišel minulý týden, když nějáký místní městský lapka neuhlídal své nenechavé prsty v momentu, kdy nebyl Válečník dost ostražitý. Vedle pak viselo brnění, ze samotného draka vyztuženo titanem a šupinami. Pod brněním zaujímal místo zbytek jeho věcí jako například hruzostrašná dračí helma, štít z dračí krve, který byl místy velmi poškrábaný a zjizvený jako památka na dávné boje, které spolu zažili. Ve šperkovnici se třpytil dračí náramek, náušnice a slzy posázené těmi nejlepšími a nejdrahšími drahokamy. Válečník se konečně odhodlal vstát z postele, a velmi pomalým krokem se šoural potěmnělým domem. Na stole v kuchyni zel zbytek poloprázdné lahve červeného elixíru, válečník vysušený po dlouhé noci nedbal jeho čerstvosti a dopil zbytek, neboť byl velmi šetřivý a ani kapka jakéhokoliv elixíru zakoupeného za těžce vydělané yangy se přece nesmí promrhat.
Uvažoval, čím dnes začně svá dobrodružství, když v tom se mu v břiše ozvaly podivné zvuky, které by se daly přirovnat ke zvukům doprovázejícím pád Metinu z oblohy na zem. Otevřel spíž, a hledal něco k snědku. Díky události posledních dní, však neměl času zajít k Octaviovi nakoupit nějáké čerstvé, a lahodné potraviny z jeho kuchyně. Chvíli civěl do tmy, když v tu ránu upotal jeho pozornost poslední uzený prasečí nos. Bez zavahání jej zhltl stejně jako Entarianské příšery nezkušené dobrohruhy, kteří náhodou zabloudí do jejich končin.
Lehce posilněn nutričně zcela nevyhovující snídaní, se vydal zpět do ložnice obléci svou výbavu a přípraven vyrazit do nástrah dalšího dne. Tězce se nasoukal do brnění, na doplnění nasadil náramek i náhrdelník. O štítu dlouze přemýšlel, ovšem rozhodl se, že jej dnes nechá odpočinout doma. Na záda zavěsil žraločí čepel, a vyšel za dům. Tam kde byla postavena docela prostorná stáj. Válečník nebyl marnivý typ, dobře věděl, že chov více jezdeckých zvířat je velmi nákladný vzhledem k faktu, že může ovládat při jízdě pouze jedno zvíře. Kráčel po kamenité cestičce, až kameny pod jeho okovanými boty křupaly a odlétávaly. Dorazil ke stáji a odhrnul dveře, kůň Diabolos, doslová kůň samotného ďábla, ukraden a zkrocen za menší poplatek u žalářníka, který střežil soukromé živé poklady samotého císaře. Patřil k těm nejrychlejším, nejhouževnatějším a vzrůstem k největším koním jaké dosud lidé znali.
"Zdravím Tě parťáku" hlesl Válečník a poplácal Diabolose po hřbetu, ten pouze přátelsky odfrkl. Vzal tedy okovanou zbroj pro svého společníka, nasadil jej na něj. Mocnými, silnými pažemi chytil řetěz, na místě kde u běžných koní bývá uzda a vyvedl jej před stáj. S mohutným zaskřípěním za sebou zavřel dveře, nasedl na své zvíře a vyrazil doplnit zásoby před další cestou.....

...Pobídl svého koně k pomalejší chůzi, ten ač byl zvyklý přemisťovat se pouze tryskem neochodně uvedl celé své mohutné tělo, velmi hubené nohy do neochotného kroku, pod jeho kopyty kamínky na cestě od stáje cvakaly, Válečník stále přemýšlel nad náplní dnešního dne a svým nákupním seznamem. Přec jen velmi nerad by se vracel z půlky výpravy, kvůli své děravé paměti.
V sedle koně vyšel před dům, ocitl se na předměstí. V pokročilejší ranní hodinu, už zde bylo docela rušno - ostatní hrdinové rovněž spěchali tam a zpět aby i oni dnes opět zažili nějáké to dobrodružství a vydělali si na své živobytí. Byl usazen vysoko v sedle, takže měl přehled o dění i lidech, kteří se zde pohybovali. Ostatní svalnatí válečníci, třímající mohutné meče, lstivní ninjové s dýkami u opasku proklatě nízko, surové s prokletými čepelemi i šamani cosi si pro sebe mumlající, jenž kouzlí zářivé aury ale i prostí občané. Zvedl se vítr, prach už tak zvířený kopyty, tlapami, chapadly, chodidly se vznesl a všem přitomným foukal do očí. Válečník věděl, že to ho čeká i v poušti Yongi, tam kde se chystá zamířit do opičího dungeonu. Vzhlédl na oblohu, a spatřil slunce již dost vysoko. Veškerá jeho klidná nálada byla ta tam. Zatlačil na slabiny Diablose, což zapříčinilo jeho střemhlavý "let". Tak jeho běh nazývali prostí občané.
Diabolos uháněl přes náměstí, vítr si pohrával s prachem. zvířený jeho kopyty. Válečník docválal k bráně, seskočil ze svého společníka. Mocnou, silnou rukou opět chytil řetež a poklidným krokem vstoupil k obchodnici se smíšeným zbožím. Zrovna byla někde vzadu svého obchodu, avšak před budovou, která se nacházela na tomto pozemku ohraničeného zdí a vstupem neméně velkolepým byl vystaven všechen sortiment, jenž se dnes potřebovala zbavit. Válečník na ně chvíli bezduše hleděl, a přemítal co všechno potřebuje koupit k výpravě. Když v tom k němu přistoupila obchodnice, byla menšího vzrůstu než Válečník, promluvila na něj, on však nereagoval. Poklepala tedy na plát jeho brnění, což už jeho pozornost upoutalo. "Tak co si žádáš dnes" pronesla kamarádským tónem, znali se velice dobře, protože Válečník u ní byl pravidelným, spolehlivým zákazníkem. Válečník si upravil žraločí čepel na zádech, a spustil salvu své objednávky. Obchodnice mu vše ochotně vydala, vzal měšec až po konec narvaný yangy, poděkoval ji, ona jemu rovněž vyhoupl se opět do hřbetu svého ďábelského koně, a cválal na něm k vrcholku města. Tam v docela vysoké budově sídlil samotný teleportér, jehož služby dnes potřeboval. Uháněl tak, že klasický dopolední městský ruch kolem sebe již nevnímal.
Ocitl se na vrcholku samotné vyvýšeniny, která se tyčila nad městem. Před věží, která shlížena na město a byla domovem teleportéra i jeho rodiny. Opět uvedl Diablose do poklusu, aby se vyhnul hrající si dětem a narazil na Teleportéra. Byl to muž potřelý, podstaditý, menšího vzrůstu. Na rameni měl pestrobarevného papouška z velkých dálek, které sám navštěvoval.
Ze sedla koně na něj zahulákal, že si dnes přeje být teleportován do pouště Yongbi. Zalovil další měšec yangů, a nadhodil mu jej. Teleporter, ač staršího věku měsec obratně chytil. Procedil skrz zuby "přeji Ti hodně štestí" máchnul rukama a poslal Válečníka do daleké, horké pouště, ve které se za každou písečnou dunou ukrývá nebezpečí či jiná velmi nepřátelská a někdy i smrtelně jedovatá fauna....

Anderson píše:Aspoň podla mňa, je tvoj štýl písania až taký príšerne snaživý a prehnaný, až sa mi to nepáči..takže celkovo ma to celé moc nezaujalo hlavne z toho dôvodu, že nemám rád príbehy písané takýmto štýlom..teda len môj názor (neber to ako hate, skôr len ako takú kritiku z môjho pohladu )

Tak to nečti, co Ti na to mám říct.

Náhodou, já jsem tím úplně ohromen.

Příběh je napsán senzačně... člověk i přesto, že zná artefakty a činnosti ve hře (a tak to není pro něj neznámá)....je stažen do poutavého děje z doby opředené mýty o létajících dracích a bojovnících v třpytivých zbrojích
Za mne paráda GurenaimeYuraki máš ode mne thanks...a vůbec se nenechej odradit jedinci typu Anderson. Kteří dovedou... jak vidíme jen kritizovat a sami nenapíší strhující příběh, který by nás posadil na zadek a my si řekli, že ten tvůj stojí za bačkoru
Hanit umí totiž kde-kdo, ale ukázat svůj um...či pochválit schopnosti druhého už málo-kdo....

Za mě máš 1 z velkou hvězdičkou moc hezky napsané těším se na pokračování.

Podle mě parádní psaní o prostém životě na metinu, podáváš to přijatelnou formou, i když občas je z textu mírně cítit, ze se za každou cenu snažíš používat ne příliš obvyklá slova, takže lehce udeláš pravopisnou chybu. Vše se dá samozřejmě číst úplně samo, jediné, co bych ti vytkl, jsou mé oblíbené čárky a skloňování slova Diabolus. Myslím, že není bez Diaboluse, ale bez Diabola.

...Válečnikovi se na pár chvil zatmělo před očima, a ve zlomku vteřiny jej udeřil do tváře suchý písek, a horký vzduch pouště Yongbi. Věděl, že je na místě. Ach, po jak dlouhé době zase zavítal do této pustiny v niž hrozily různá nebezpečí. Neměl moc času a nechtěl být usmažen ve vlastním brnění rozžhehnutým Yongbiským sluncem. V dálce se ozval porývavý řev jeji matičky - samotné Obří pouštní želvě.
Zatáhl za řetěz, což uvolnino napnutou sílu Diabola připraveného vyrazit. Dal se do běhu, a naposledy se ohlédl s pekelně vzdalujícím se portálem zpět do říše Chunjo, domova. Čím více uháněli do srdce samotné písečné pustiny viděl rozmazené obrazy obrovských Královských štírů, doprovázeno zvláštním chrochtáním písečných pouštních očí. Občas je také střídali skupinky neméně arachnofobických pavouků nevídaných rozměrů. S těmi není radno si zahrávat, nechce li člověk schytat půldenní horečku jen kvůli boji se třemi osminohými pravoučky.
Krajina se však po chvíli začínala střídat na střední pásmo pouště. Zde už bylo nebezpečněji - hadí lukostřelci doprovázení svými kolegy s mečem či rozbitém táborů pouštních banditů. Jeden se mu snažil postavit do cesty, ovšem válečníkovému vytříbenému boji ze sedla jedním seknutím rychlé vytažené Žraločí čepele byl přeseknut v hrudní oblasti, kritický zásah. Odletěl několik metrů daleko a po vdušné cestě již trousil krev.
Už věděl, že se blíží k Oáze, cítil ten čestvý závan vzduchu a vodních par.
Zpomalil Diabola, věděl, že teď se kdykoliv k němu může teleportovat želva a docela nepříjemně začít souboj. Věděl ovšem, že má nad tímto obrněným kolosem navrch. Kerindorskými obouručními zbraněmi se podaří efektivěji dostat pod titánové ochranné pláty pouštního kolosu. Nic mu nezpůsobí tak rychlá zranění, dokonce ani nejčernější magie surů, či spalující blesky léčitelů mají problém udolat tuto "Matku pouště". Ozval se mohutný řev. Obr byl tu, vzduch zahučel a vmžiku tu byla, v jediném průchozím bodě do Oázy a snadno dostupného vstupu, a kýženého opíčího dungeonu. Vzduch se zachvěl, písek poskočil a udělal mračno. Byla tam, Titánový kolos až po oční víčka ozbrojený těmi nejodolnějšími pláty. Na obrovských nohách se tyčila. Pozvedla hlavu, pohlédla na něj docela velkýma očima. Rozevřela doširoka tlamu a vychrlila žhavý vzduch jako náznak obrany svého teritoria a nelítostném boji s těmi, kteří by se chtěli napít z životodárné vody ve zdejších krajích. Žhavý vzduch narazil Válečnikovi do tváře jako pěst. Diablos však pouze přibrzdil a mohutně varovně vydechl vzduch skrz své nozdry....

Drobné úpravy textu, snažím se to předělat z těch překlepu a myšlenkových zkřížení něco "čtivého".