Příběhy královského lokátora
Napsal: ned 21. srp 2016 21:11:46
Našel jsem v počítači dvě povídky z jednoho mého starého projektu. Fórum je asi dobré záložní místo pro jejich archivaci. I když jsou to jen takové dávné jednoduché štěky, o jednou napsaná slova přicházím nerad. Možná někdy v budoucnu najdu někde v zálohách i další kousky.
I. Kovář
Na samém jihu království, od hranic říše co by kamenem dohodil, žil ve staré polorozpadlé chalupě kovář Trpiš s manželkou a třemi syny. Kovářské řemeslo se v jeho rodině dědilo z otce na syna po staletí a vždy se dbalo na to, aby byly předány veškeré objevené taje, a také se kladl důraz na pečlivost, a Trpiš pečlivý byl. Nic z toho mu ale nebylo příliš platné, když se jeho rodinu přilepila smůla. Při poslední válce bylo zničeno nejbližší velké město, čímž přišel o značnou část zakázek, a sousedé z jeho okolí také odcházeli neboť jejich rodné území již nebylo bezpečné. Trpiš tak více času než svým řemeslem strávil staráním se o pole, aby rodinu vůbec uživil. Jedinou naději viděl ve stěhování, na to ale musel nastřádat nějaké peníze. Vždy, když se pro to naskytla vhodná příležitost v podobě větší zakázky, postihla jej nějaká katastrofa – tu mu dodavatel přivezl vadné suroviny, jindy nemohl pracovat neboť ležel v horečkách, a posledně jejich kovárnu dokonce v noci navštívili lupiči a hotovou zásilku ukradli.
Skutečně už uvažoval, čím se osudu znelíbil.
Ten den táhl s valachem z lesa domů spadlý kmen stromu na topení do pece a zoufale přivolával spásný nápad, když uslyšel koňské řehtání a tlumené bědování.
Po krátké úvaze přivázal za uzdu koně k nejbližší pevné větvi a vydal se za hlasem. Brzy narazil na lesní cestu, na které stál nějaký cizinec v cestovním plášti a prohlížel koni přední kopyto. Trpiš okamžitě pochopil, kde je problém, k jeho zděšení muž zasunul nohu do třmenu a chystal se na koně nasednout.
„Zadržte, pane,“ křiknul, „jestli váš kůň ztratil podkovu, nemůžete na něm jet, mohl by zranit sebe i vás.“
„Já vím,“ vydechl cizinec. Trpišovo náhlé zavolání jej vůbec nevylekalo. „Jenomže povinnosti mě ženou dál. Jsem příliš daleko od domova a okolí neznám.“
Trpiš si cizince důkladně prohlédl; zpod kápě pláště na něj hleděly inteligentní oči přibližně stejně starého muže průměrného vzrůstu, s hnědou kšticí a důkladně oholenou tváří. Nevypadal nebezpečně ani útočně.
„Bydlím nedaleko, kdybys -“
„Ne, musím jet!“ přerušil jej cizinec netrpělivě a snad i trochu podezíravě. Trpiš proto nenaléhal a přemýšlel o jiném řešení. Promnul si zuby spodní ret a tu jej to napadlo: „Vydržte, pane, můžu vám i tak pomoct! Vrátím se do pár minut.“ Jakmile mu bylo kývnutím odpovězeno, odběhl. Měl v brašně na koňském sedle jednu náhradní podkovu i s hřeby od té doby, co jej v lese potkal stejný problém. Cizinec mu zřejmě nevěřil tolik, aby šel s ním k chalupě, ale to neznamenalo, že nemůže pomoct přímo na místě.
Svého valacha našel snadno, vylovil z brašny všechno potřebné nářadí a spěchal zpátky.
Cizinec vypadal potěšeně, že jej vidí: „Nečekal jsem, že se skutečně vrátíš, farmáři. Nevyčítal bych ti to.“
Z toho oslovení Trpiše píchlo u srdce, ale neohradil se, vždyť už to téměř byla pravda. „Sic jsem vám slovo nedal, ale řekl jsem, že pomůžu. To je pro mne závazek.“
Podkova s hřeby v plátěném pytlíku zachřestila, když ji položil na zem. Požádal cizince, ať svého koně pevně drží a klidně s ním hovoří, už měl zkušenosti se splašeným zvířetem. Ne každý kůň podkování snášel v klidu.
Přiměřil podkovu a mírně si oddechl. Nebyla pro černého hřebce přesně na míru, ale ani vyloženě špatná, nikde nepřekážela. Připravil si hřeb a rozmáchl se kladívkem.
„Počkej, farmáři. Měl bys vědět, že nemám peníze, ani co ti nabídnout na oplátku.“
Trpiš se usmál, neviděl důvod proč se snažit něco vytěžit na cizím neštěstí, malý obnos peněz by mu stejně trn z paty nevytrhnul. Byl rád, že může někomu pomoct: „Vždyť nic nežádám.“
Tiše a důkladně odvedl svou práci, dovolil se a provedl koně pár metrů po lesní cestě a zpátky, aby se ujistil, že je vše v pořádku, a pak cizinci uzdu vrátil.
„Až dojedete na místo, raději vyhledejte podkováře, aby vašemu koni vyrobil podkovu na míru.“
„Děkuji moc, farmáři, zachránil jsi mi práci!“
„Alespoň někomu,“ vzdychl Trpiš tiše, ale rychle se vrátil ke svému úsměvu. Nerad vykládal své problémy lidem, kteří určitě měli dost svých vlastních.
„To nestojí za řeč. Přeji vám šťastnou cestu bez dalších problémů.“
Ještě si vyměnili další zdvořilé fráze a poté cizinec v cestovním plášti odklusal. Trpiš si sesbíral nářadí do plátěného pytlíku a vydal se ke svému valachovi.
Sotva si byl cizinec jistý, že jej ochotný kovář už nemůže spatřit, vytáhl si z kapes starou podkovu a hák, kterým ji pracně sám svému koni z kopyta sundal, a obojí schoval do sedlové brašny, aby mu to nadále nezatěžovalo plášť.
Spokojeně se pak opět vydal na cestu; vše se odehrálo přesně tak, jak doufal.
Den po následujícím úplňku trávil Trpiš prací na poli. Na příhodu s cizincem už téměř zapomněl, hlavně kvůli silnému dešti, který zen večer vyplavil jejich kovárnu a stodolu.
Dnes už měl za sebou sklízení dvou malých políček a dokončoval třetí. Právě odnášel druhou bedýnku cibule, když valach pronikavě zařehtal. Trpiš zapátral po příčině. Netrvalo dlouho a zahlédl na horizontu u lesa dva jezdce. Nervózně zapolykal a pospíšil si z pole k chalupě, kde se jeho nejmladší syn Velen staral o řádné uskladnění vykopaných plodin. Pokynul mu, ať hlídá vstup do chalupy, a přemýšlel, co si počít s přijíždějícími cizinci. Byli doma sami dva, jeho další synové a manželka se měli vrátit z tržiště až později večer. Cítil by se s nimi za zády jistější, na druhou stranu kdyby se něco mělo semlít, alespoň měl zbytek rodiny v bezpečí.
„Buď připraven utíkat,“ přikázal Velenovi a vykročil k brance. Jezdci mezitím dojeli zase o kus blíže a Trpiš si uvědomil, že osobu na černém hřebci v cestovní pláštěnce již zná. Mírně se uklidnil, ale nervozita z něj neopadla úplně. K čemu ten doprovod?
Cizinci seskočili z koní několik metrů od chalupy, jeden předal uzdu svému společníkovi, pak chvíli něco hledal v brašně, než vykročil s úsměvem k Trpišovi. Ten jen přešlápl, klíčila v něm ale zvědavost, protože už měl jistotu, že má tu čest se starým známým.
„Hádám správně, že jsi kovář a ne farmář, dobrý muži?“ položil cizinec otázku, na kterou očividně ale odpověď nepotřeboval.
„To jsem,“ Trpiš přesto klidně přisvědčil.
„Nejlepší v okolí!“ dodal za jeho zády bojovně Velen. Nejspíše nevěděl, co od muže očekávat, ale to Trpiš koneckonců také ne.
„To vím, hochu,“ cizinec se na jeho syna usmál. „Znám tvou pověst, Trpiši. Ne, nelekej se. Dávno před naším setkáním v lese jsem se doslechl o tvých kovářských kvalitách, potřeboval jsem však poznat i tebe.“
„A to proč?!“
Muž se znovu usmál a podal mu zakázkový arch. „Přicházím s nabídkou; práce i nového života.“
Trpiš si převzal svitky a nevěřícně hleděl na seznam nářadí a počty požadovaných kusů a nabízené ceny. Byla to nabídka snů, to, za co se již několik let modlil. Jeho rodina by byla na dlouho zabezpečená.
„Proč já, pane? Proč tu nabídku dáváte právě mně?“
Muž se opět usmál, podobnou otázku očekával. Jako by ji neslyšel vůbec prvně.
„Nedávno jsi v lese narazil na člověka v nouzi a bez otázek jsi mu vypomohl. Takové typy lidí já hledám. Jmenuji se Lysek, jsem královský lokátor a chci, abys mi pomohl vybudovat nové město.“
Tento příběh byl v rámci kampaně „Léto plné příběhů“ odměněn Mapou pokladu.
I. Kovář
Na samém jihu království, od hranic říše co by kamenem dohodil, žil ve staré polorozpadlé chalupě kovář Trpiš s manželkou a třemi syny. Kovářské řemeslo se v jeho rodině dědilo z otce na syna po staletí a vždy se dbalo na to, aby byly předány veškeré objevené taje, a také se kladl důraz na pečlivost, a Trpiš pečlivý byl. Nic z toho mu ale nebylo příliš platné, když se jeho rodinu přilepila smůla. Při poslední válce bylo zničeno nejbližší velké město, čímž přišel o značnou část zakázek, a sousedé z jeho okolí také odcházeli neboť jejich rodné území již nebylo bezpečné. Trpiš tak více času než svým řemeslem strávil staráním se o pole, aby rodinu vůbec uživil. Jedinou naději viděl ve stěhování, na to ale musel nastřádat nějaké peníze. Vždy, když se pro to naskytla vhodná příležitost v podobě větší zakázky, postihla jej nějaká katastrofa – tu mu dodavatel přivezl vadné suroviny, jindy nemohl pracovat neboť ležel v horečkách, a posledně jejich kovárnu dokonce v noci navštívili lupiči a hotovou zásilku ukradli.
Skutečně už uvažoval, čím se osudu znelíbil.
Ten den táhl s valachem z lesa domů spadlý kmen stromu na topení do pece a zoufale přivolával spásný nápad, když uslyšel koňské řehtání a tlumené bědování.
Po krátké úvaze přivázal za uzdu koně k nejbližší pevné větvi a vydal se za hlasem. Brzy narazil na lesní cestu, na které stál nějaký cizinec v cestovním plášti a prohlížel koni přední kopyto. Trpiš okamžitě pochopil, kde je problém, k jeho zděšení muž zasunul nohu do třmenu a chystal se na koně nasednout.
„Zadržte, pane,“ křiknul, „jestli váš kůň ztratil podkovu, nemůžete na něm jet, mohl by zranit sebe i vás.“
„Já vím,“ vydechl cizinec. Trpišovo náhlé zavolání jej vůbec nevylekalo. „Jenomže povinnosti mě ženou dál. Jsem příliš daleko od domova a okolí neznám.“
Trpiš si cizince důkladně prohlédl; zpod kápě pláště na něj hleděly inteligentní oči přibližně stejně starého muže průměrného vzrůstu, s hnědou kšticí a důkladně oholenou tváří. Nevypadal nebezpečně ani útočně.
„Bydlím nedaleko, kdybys -“
„Ne, musím jet!“ přerušil jej cizinec netrpělivě a snad i trochu podezíravě. Trpiš proto nenaléhal a přemýšlel o jiném řešení. Promnul si zuby spodní ret a tu jej to napadlo: „Vydržte, pane, můžu vám i tak pomoct! Vrátím se do pár minut.“ Jakmile mu bylo kývnutím odpovězeno, odběhl. Měl v brašně na koňském sedle jednu náhradní podkovu i s hřeby od té doby, co jej v lese potkal stejný problém. Cizinec mu zřejmě nevěřil tolik, aby šel s ním k chalupě, ale to neznamenalo, že nemůže pomoct přímo na místě.
Svého valacha našel snadno, vylovil z brašny všechno potřebné nářadí a spěchal zpátky.
Cizinec vypadal potěšeně, že jej vidí: „Nečekal jsem, že se skutečně vrátíš, farmáři. Nevyčítal bych ti to.“
Z toho oslovení Trpiše píchlo u srdce, ale neohradil se, vždyť už to téměř byla pravda. „Sic jsem vám slovo nedal, ale řekl jsem, že pomůžu. To je pro mne závazek.“
Podkova s hřeby v plátěném pytlíku zachřestila, když ji položil na zem. Požádal cizince, ať svého koně pevně drží a klidně s ním hovoří, už měl zkušenosti se splašeným zvířetem. Ne každý kůň podkování snášel v klidu.
Přiměřil podkovu a mírně si oddechl. Nebyla pro černého hřebce přesně na míru, ale ani vyloženě špatná, nikde nepřekážela. Připravil si hřeb a rozmáchl se kladívkem.
„Počkej, farmáři. Měl bys vědět, že nemám peníze, ani co ti nabídnout na oplátku.“
Trpiš se usmál, neviděl důvod proč se snažit něco vytěžit na cizím neštěstí, malý obnos peněz by mu stejně trn z paty nevytrhnul. Byl rád, že může někomu pomoct: „Vždyť nic nežádám.“
Tiše a důkladně odvedl svou práci, dovolil se a provedl koně pár metrů po lesní cestě a zpátky, aby se ujistil, že je vše v pořádku, a pak cizinci uzdu vrátil.
„Až dojedete na místo, raději vyhledejte podkováře, aby vašemu koni vyrobil podkovu na míru.“
„Děkuji moc, farmáři, zachránil jsi mi práci!“
„Alespoň někomu,“ vzdychl Trpiš tiše, ale rychle se vrátil ke svému úsměvu. Nerad vykládal své problémy lidem, kteří určitě měli dost svých vlastních.
„To nestojí za řeč. Přeji vám šťastnou cestu bez dalších problémů.“
Ještě si vyměnili další zdvořilé fráze a poté cizinec v cestovním plášti odklusal. Trpiš si sesbíral nářadí do plátěného pytlíku a vydal se ke svému valachovi.
Sotva si byl cizinec jistý, že jej ochotný kovář už nemůže spatřit, vytáhl si z kapes starou podkovu a hák, kterým ji pracně sám svému koni z kopyta sundal, a obojí schoval do sedlové brašny, aby mu to nadále nezatěžovalo plášť.
Spokojeně se pak opět vydal na cestu; vše se odehrálo přesně tak, jak doufal.
Den po následujícím úplňku trávil Trpiš prací na poli. Na příhodu s cizincem už téměř zapomněl, hlavně kvůli silnému dešti, který zen večer vyplavil jejich kovárnu a stodolu.
Dnes už měl za sebou sklízení dvou malých políček a dokončoval třetí. Právě odnášel druhou bedýnku cibule, když valach pronikavě zařehtal. Trpiš zapátral po příčině. Netrvalo dlouho a zahlédl na horizontu u lesa dva jezdce. Nervózně zapolykal a pospíšil si z pole k chalupě, kde se jeho nejmladší syn Velen staral o řádné uskladnění vykopaných plodin. Pokynul mu, ať hlídá vstup do chalupy, a přemýšlel, co si počít s přijíždějícími cizinci. Byli doma sami dva, jeho další synové a manželka se měli vrátit z tržiště až později večer. Cítil by se s nimi za zády jistější, na druhou stranu kdyby se něco mělo semlít, alespoň měl zbytek rodiny v bezpečí.
„Buď připraven utíkat,“ přikázal Velenovi a vykročil k brance. Jezdci mezitím dojeli zase o kus blíže a Trpiš si uvědomil, že osobu na černém hřebci v cestovní pláštěnce již zná. Mírně se uklidnil, ale nervozita z něj neopadla úplně. K čemu ten doprovod?
Cizinci seskočili z koní několik metrů od chalupy, jeden předal uzdu svému společníkovi, pak chvíli něco hledal v brašně, než vykročil s úsměvem k Trpišovi. Ten jen přešlápl, klíčila v něm ale zvědavost, protože už měl jistotu, že má tu čest se starým známým.
„Hádám správně, že jsi kovář a ne farmář, dobrý muži?“ položil cizinec otázku, na kterou očividně ale odpověď nepotřeboval.
„To jsem,“ Trpiš přesto klidně přisvědčil.
„Nejlepší v okolí!“ dodal za jeho zády bojovně Velen. Nejspíše nevěděl, co od muže očekávat, ale to Trpiš koneckonců také ne.
„To vím, hochu,“ cizinec se na jeho syna usmál. „Znám tvou pověst, Trpiši. Ne, nelekej se. Dávno před naším setkáním v lese jsem se doslechl o tvých kovářských kvalitách, potřeboval jsem však poznat i tebe.“
„A to proč?!“
Muž se znovu usmál a podal mu zakázkový arch. „Přicházím s nabídkou; práce i nového života.“
Trpiš si převzal svitky a nevěřícně hleděl na seznam nářadí a počty požadovaných kusů a nabízené ceny. Byla to nabídka snů, to, za co se již několik let modlil. Jeho rodina by byla na dlouho zabezpečená.
„Proč já, pane? Proč tu nabídku dáváte právě mně?“
Muž se opět usmál, podobnou otázku očekával. Jako by ji neslyšel vůbec prvně.
„Nedávno jsi v lese narazil na člověka v nouzi a bez otázek jsi mu vypomohl. Takové typy lidí já hledám. Jmenuji se Lysek, jsem královský lokátor a chci, abys mi pomohl vybudovat nové město.“
Tento příběh byl v rámci kampaně „Léto plné příběhů“ odměněn Mapou pokladu.