Meridian
Napsal: ned 28. srp 2011 9:59:45
Kapitola první "Kde jsi?"
Ranní slunce pomalu vylézalo nad obzor a rozehřívalo letní krajinu, která
spala po chladné noci.Světlo prosvítalo přes ovocné stromy až do pokojíku Elen.
Téměř dospělá Elen se probouzla ve své posteli a jako každý den jí začala vonět
pod nosem snídaně, která se táhla z kuchyně ve spodním patře. Elen byla 18-letá dívka,
které končil třetí rok na škole, chybělo si už jen dojít pro vysvědčení.
Elen si sedla na postel, zvedla ruce a protáhla se.
"hurá, poslední den ve škole a pak prázdniny." řekla si Elen s úsměvam na tváři.
Postavila se a šla se oplachnout do koupelny, jenž byla vedle pokojíku Elen. Na chodbě byla
výrazně cítit snídaně, kterou dělala její babička. (Elen žila s babičkou již od svých 3 let.
Často se ptala babičky co se stalo s jejími rodiči a kam oděšly. Babička vždy jen odpověděla
že sama neví a pokud by to věděla tak by jí to řekla.)
Babička byla moc hodná. O svou vnučku se starala tak jak nejlíp mohla. Byla taky to jediné
co jí zustalo.
"Opláchnout oči, namalovat, učesat, najít to správné oblečení, sakra nic nestíhám, proč jsem si
to nenachystala včera večer." říkala si Elen v koupelně.
"Elen honem, vystidne ti snídaně" volala babička z kuchyně.
"za chvíli jsem tam babi" pokřikovala na babičku, když přebírala oblečení. Elen házela tílkem
sem pak dalším tam. Mumlala si"tohle né, tohle taky ne, to už vůbec né" Pak už ve skříni našla
konečně něco co se jí zamlouvá. Oblékla si bílou halenku s vyšívaným vzorem tulipánu, který se táhl
od spodní části až k límci a černou sukni po kolena.
Elen již byla nachystaná a slézala ze schodů. Vypadala úžasně, její tmavě hnědé vlasy byly učesané
do ohonu, modré oči jí svítily jako perly. Byla nádherná. Babička se jí často ptala jestli má už
nějakého muže, ale Elen se vždy začervenala a řekla že nemá a že má na to stále dost času. Snídaně
byla nachystaná. Elen si přisedla ke stolu a začala jíst. Babička už v kuchyni nebyla.( Trávila
každou možnou chvíli na své zahrádce o kterou se starala již od svých pětadvaceti let.)
Elen si namazala domácí vánočku máslem a nalila si horké kakao. Elen milovala kakao. Nebyl by den
kdyby si Elen nedala svůj oblíbený šálek kakaa. Bylo jedno jestli si ho dala ráno na snídani, nebo
večer před spaním. Když Elen dojedla a dopila šálek kakaa, tak se postavila, sebrala si malou
černou kabelku a dala se malou chodbičkou kolem pokoje babičky k hlavním dveřím. Obula si sváteční
obuv a vylezla ven. Venku ji čekala babička s kyticí v ruce. Byla drobná, nosila malý
šátek na hlavě zavázaný na krku a měla dřevěnou hůlku, kterou jí vyřezal soused k jejím sedmdesátinám.
" tohle dej paní profesorce, určitě z nich bude mít velkou radost." řekla babička a podala
jí kytici karafiátů.
"Děkuji ti mockrát. Dnes budu dřív doma. Tak ti pak pomůžu na zahrádce" odpověděla Elen.
"jsi moc hodné děvče Elen" pousmála se babička a pohladila jí na tváři"ted už ale běž ať nepříjdeš
poslední den pozdě".
Elen se vydala na cestu. Šla úzkou cestičkou okolo malého jezírka kde rostly lekníny a kde
každý večer žábky prospěvovaly své kuňkání. Došla na rozcestí. Doleva se šlo ke škole a doprava se dalo
jít k malému lesíku, kde bydlela její kamarádka. Na rozcestí měli schůzku. Elen přišla jako první a
netrpělivě čekala na kamarádku. Po chvíli čekání ji viděla jít v dálce.
"no hurá" pomyslela si Elen.
Kamarádka se jmenovala Petra. Byla to vysoká štíhlá dívka s blonďatými vlasy a hnědými oči. Bydlela
na kraji lesa se svou rodinou. Měla bratra Martina o pár let mladšího, kterého kdyby mohla tak odstěhuje
někam hodně daleko,aby ho už nemusela vidět. Oba dva se stále hádaly a neustále se o něco přeli.
Ať už o to na co se dívat v televizi nebo o to kdo co má udělat. Rodiče byly stále v práci a tak
neměly moc času se jim věnovat.
Petra po chvíli došla k rozcestí celá nafučená a naštvaná.
"Ahoj. Copak se stalo?" ptala se Elen.
"Ahoj. Zase se domě navážel ten jeden malý ufňukanec. Říkal o mě že vypadám jak stará bába v těch
šatech. No pověz, že tak nevypadám?"
Elen zkoukla Petru od hlavy až k patě, ale zvláštního na jejích růžových šatech nic neviděla.
"Otoč se, já si tě pořádně prohlédnu" nařídila Elen " vypadáš nádherně. Tvůj bratr by si měl zajít
k očnímu, protože blbě vidí." obě se zasmály a vydaly se cestou ke škole.
"Myslíš že tam bude i Lukáš?" ptala se Petra.
"určitě tam bude"
"A myslíš si že se mu budu líbit?"
"Ano. Tím si bud jistá, jsi v těch šatech nádherná" ujišťovala Elen Petru, která byla
zamilovaná do Lukáše z vedlejší třídy.
Šly asi deset minut po ulici mezi domy a chajdami sousedů. Ve vesnici se znal každý s každým a proto
když někoho potkaly tak ho slušně a nahlas pozdravily. Potkaly pána Nového s nákupní taškou, paní
Růžkovou, která vedla své dvojčata do školky nebo starého pána Ježíka jak seděl na lavičce u domečku
a bafal ze svojí dýmky.
Škola byla už nadohled a studentů přibývalo. Postavily se ke schodům a čekaly až je školník pustí
dovnitř.
"Pane bože už jde!" začala hystericky vyvádět Petra.
"Uklidni se..."
Než to Elen stačila doříct tak školník otevřel dveře do školy. U dveří se strhla mela, každý se
chtěl dostat dovnitř aby to měl co nejrychleji zasebou. Venku bylo pěkně a každý se už viděl u vody.
"Chvíli počkáme. Nebudem se přece tlačit. Za těch pár minut nám nic neunikne." navrhla Elen.
Děvčata počkaly až zmizí tlačenice u dveří a vydaly se do školy. Vešli přes širokou chodbu ke
schodišti. Na chodbách byl kravál a rachot. Mládež vyváděla. Některí kluci si házely botou od
spolužáka, jiní hrály u okna na parapetu karty. Děvčata stály v hloučku a sledovaly ostatní aby
se pak o nich mohly bavit. Jiní se proháněly sem tam.
Elen a Petra šly do druhého patra. Jejich třída byla na konci chodby. Dveře byly otevřené. Vešly
dovnitř a sedly si do druhé lavice u okna. Jejich třída byla tématicky vyzdobená. Elen i Petra
se učily jako zdravotní sestry. Šlo jim to moc dobře, aspoň v to doufaly. Čekaly asi
patnáct minut a do třídy vešla jejich třídní učitelka paní Březovská. Šel z ní
respekt. Byla vysoká a silnější postavy. Její hlas byl na ženu poměrně hluboky a tak není
divu, že když zařvala, aby bylo ticho, tak se všichni uklinily a hleděly si učení.
Paní Březovská uvítala žáky a pověděla jim že dnes musí odevzdat vysvědčení velmi rychle, neboť
odléta na dovolenou. Volala si žáky k tabuli postupně podle lavic od okna. Jako první byla na řadě
Jana Terová. Vstala s kyticí a postavila se k tabuli. Paní Březovská ji podala vysvědčení a
poblahopřála ji. Jana ji na oplátku poděkovala a darovala ji kytici. Další byla Jaroslava
Zedníková, u které to probíhalo stejně jako u Jany. Přišla řada na Petru. Petra se postavila
a když udělala krok od stolu tak zakopla o nohu lavice a před celou třídou spadla na kolena.
Třída se začala smát a řechtat se dokud je nesrovnala paní Březovská.
"Ticho tady bude!!" řekla razantně paní Březovská.
Třída utichla. Petra se postavila, přišla k tabuli a dostala své vysvědčení. Hezky poděkovala
a usedla si zpět do lavice celá červená.
"Tak pojd Elen" vyzvala paní Březovská Elen. Elen se jako ostatní děvčata postavila k tabuli
a čekala co jí řekne paní učitelka.
"Elen, jsi nejlepší z naší třídy. Tvé známky mohou být příkladem všem." řekla paní Březovská
a podala jí vysvědčení se samými jedníčkami. Elen, jak to býva zvykem, jí podala
kytici, kterou jí nachystala babička. Poděkovala a usedla si do lavice vedle Petry. Takhle
učitelka pokračovala se zbytkem třídy. Trvalo asi 20 minut než vysvědčení odevzdala všem.
"Na závěr vám chci popřát ať si užijete prázdniny a doufám že se tu za dva měsíce sejdem zase"
řekla paní učitelka "Tak a ted už běžte a ještě jednou hezké prázdniny."
Třída se postavila a všichni utíkaly ke dveřím aby už mohly být venku.
Před školou byl klid až na pár kluků ze třídy Lukáše. Petra si myslela že ho ještě potká.
Nedalo ji to a zeptala se kluků.
"kluci Lukáš už šel?" zeptala se Petra.
"Ano šel, říkal že jde na chvíli k vodě a že na další den odjíždí i s rodiči někam do hor."
"a kam šel k vodě?"
"říkal k jezírku" odpověděl jeden z kluků stojících s kruhu.
Elen s Pertou se na sebe koukly a vyšli směrem domů.
"Já nevím jestli za ním mám jít, co když budu koktat nebo tak něco. Vždycky se mi rozklepou
nohy a jsem z něho nervozní." vykládala Petra.
"proč by jsi za ním neměla jít? jen běž."
"Asi ne už ted jsem z něho uplně vyvedená z míry"
Takhle si povídaly celou cestu až k rozcestí.
"Víš co? Mám nápad, u nás doma to vklidu proberem a pak se uvidí. Bereš?" Navrhla
Elen Petře.
"Tak jo."
Děvčata cestou potkaly rybníček, kde má být Lukáš. Petra chytla Elen za ruku a táhla jí
rychle odtamtud.
"Co blbneš??Proč jsi za ním nešla?" tázala se Elen.
"Potřebuji se na to připravit. A stejně tam asi nepůjdu, strašně se stydím."
"Tak jo doma to proberem."
Došly k domečku Elen. Branka byla zamčená. Elen si pomyslela, že si babička šla asi
nakoupit do obchodu.
"Pojd dál Petro" vítala Elen.
Petra si sundala své střevíce a položila je botníku hned za dveřmi. Obě se vydaly do pokojíku
a sedly si na postel.
"Nesmíš mít strach, s takovou s ním nikdy ani nepromluvíš." říká Elen Petře" Mám nápad, zahrajeme si
hru. Pokud vyhraju tak za ním půjdeš a pokud vyhraješ ty tak zůstaneme tady. Souhlasíš?"
Petra souhlasila a zeptala se "Jakou hru?"
"na schovávanou"
"Elen mě není pět abych hrála takové hry. Myslela jsem něco normálního."
"no ták, nebud taková citlivka, vyhraju já jdeš za Lukášem, vyhraješ-li ty zůstáváme tady."
"Tak jo. Běž ven a já se jdu schovat." řekla Petra.
Elen vyšla ven a začala počítat do sta.
"jedna, dva, tři, čtyři, pět..."
Petra uvažovala kam se schovat. Rozlížela se po pokojíku a nenašla to co bychtěla.Slezla
dolů do kuchyně a tam taky nic pořádného kam by se dalo schovat.
"Musí to být pořádná skrýš aby mě nenašla" pomyslela si Petra.
Pak zbývá jedině podkroví. Vylezla po uzkém žebríků nahoru a otevřela dvířka na stropě. Stoupla
si na půdu a rozlížela se kam se schovat. Na půdě byla stará skřín.
"Tam si vlezu a určitě mě tu nenajde" říkala si Petra. Otevřela starou šatní skřín a stoupla si
dovnitř.
"devadesát devět, sto! Už jdu." křičela Elen. Otevřela dveře domečku a začala hledat Petru.
Procházela nejprve přízemí. Petra se krčila ve sříni na půdě a tiše se chychotala. Něco jí ale
ve skříni zaujalo. Idkyž byla zavřená, stejně bylo uvnitř světlo. Posunula se trochu stranou
a všimla si že z malé krabičky vychází světlo. Hra nehra otevřela dvířka skříně a popadla
malou krabičku. Otevřela jí. Uvnitř byl náhrdelník. Petra ho začala zkoumat, protože nikdy
žádný svítící nahrdelník neviděla. Byl celý zlatý a posázen světle modrými kameny.Upraostřed
náhrdelníku visela slza drahokamu. Petra jej rozepla, že si ho zkusí. "S takovým náhrdelníkem
ani nebudu mít strach se ukázat před Lukášem." pomyslela si Petra.
Elen už prošla i druhé patro. Všimla si že pod dvířkami na půdu je prach.
"Tak tady jsi" usmála se Elen.
Petra rozepla sponu náhrdelníku a nasadila si jej. Náhrdelník ji začal pálet a vadit na krku.
Vše kolem ní se začalo točit. Kolem ní se dělala temnota. Podlaha mizela.
"Pomooc" stihla zařvat Petra a zmizela. Na podlahu dopadl náhrdelník bez Petry.
Elen slyšela výkřik a rychle otevřela dvířka půdy. Nikdo tam ale nebyl. Prohledla celou půdu.
Pěkné napiš pokračování
