Začátek konce
Napsal: úte 10. črc 2012 2:15:34
Je to můj první příběh, jestli se tomu tak dá říkat, tak prosím o trochu nadhledu.
Rok 2023, 14. srpna, Bučovice
Dívám se na svoji pistoli u pasu a říkám si, kam to svět dospěl, že každý nosí ze strachu zbraně. Klidně by jsme mohli na náměstí u nás v městečku vyvolat ozbrojený konflikt dvou armád.
Vidím svého nejlepšího kamaráda jít po ulici a s úsměvem směřuji prohodit s ním pár slov. V ten okamžik vedle něho začne mlátit rozzuřený chlap mladou holku a on se jí snaží pomoci. Jenže na něj muž vytáhne pistoli a 4x vystřelí.
Ochromen tím, co se děje, koukám na toho chlápka a o okamžik později vytahuji zbraň a střílím po muži. 2 výstřely do jeho ramene a vidím, jak pouští zbraň. Todle to mi bohužel nestačilo, a za běhu jsem přemýšlel, kam půjde další výstřel. Dlouho jsem nepřemýšlel a vystřelil jsem 3. kulku do hlavy. Muž padá mrtvý k zemi a okamžitě klekám ke kamarádovi, který bohužel již nebyl mezi živými. Za hlasitého řevu se obracím k mrtvole a střílím. Bylo mi jedno, že je mrtvý. Měl jsem tak neuvěřitelný vztek, že jsem byl schopný rozstřílet jeho mrtvolu na hadry.
O týden později, 21. srpna, se konal pohřeb. A tehdy začala moje lítost nad tím, že jsem mohl něco udělat. Začal jsem stále přemýšlet, kde jsem udělal chybu, i když jsem za to úplně nemohl.
Časem se tato lítost snížila ve chvíli, kdy jsem si našel přítelkyni a práci příběháře her v jedné počítačové společnosti. Byl jsem celkem úspěšný, práce mě bavila a zamiloval jsem se.
V roce 2029 jsem vymyslel příběh pro jednu FPS hru, která se stala trhákem toho roku. Jenže tehdy začaly opět vzpomínky, když jsem viděl záběry ze hry. Také jsem si vzpomněl, že polovinu, ne-li víc kamarád sepsal. Jenže jsem byl vygumovaný a zapomněl jsem na to. A pak opět začala neustupující lítost. Poté to šlo se mnou ke dnu. Samé analgetika a alkohol. Jednoho večera jsem se opil a nadopoval prášky, až jsem upadl do bezvědomí.
Měl jsem vidiny kamaráda. Ten mi neustále říkal, že jsem za nic nemohl, že to nebyla moje vina, že jsem nemohl nic dělat. A také řekl, že mi odpouští, aby ulevil mému svědomí.
Po probrání z bezvědomí jsem zavolal do léčebny, že potřebuji léčbu.
V roce 2032 jsem se z léčebny dostal. Jenže už nic nebylo takové, jako dřív. Život se mi roztříštil na milion kousíčku. Byl jsem bez práce, přítelkyně, bez peněz. Pro lidi jsem byl jen ochlasta a pojídač prášků. Už jsem neměl sílu na to žít. Vešel jsem do prvního krámku se zbraněmi, zmlátil prodavače a vzal si pistoli. Odešel jsem na místo, kde jsem měl krásné vzpomínky na spolužáka a zastřelil se.
THE END
Rok 2023, 14. srpna, Bučovice
Dívám se na svoji pistoli u pasu a říkám si, kam to svět dospěl, že každý nosí ze strachu zbraně. Klidně by jsme mohli na náměstí u nás v městečku vyvolat ozbrojený konflikt dvou armád.
Vidím svého nejlepšího kamaráda jít po ulici a s úsměvem směřuji prohodit s ním pár slov. V ten okamžik vedle něho začne mlátit rozzuřený chlap mladou holku a on se jí snaží pomoci. Jenže na něj muž vytáhne pistoli a 4x vystřelí.
Ochromen tím, co se děje, koukám na toho chlápka a o okamžik později vytahuji zbraň a střílím po muži. 2 výstřely do jeho ramene a vidím, jak pouští zbraň. Todle to mi bohužel nestačilo, a za běhu jsem přemýšlel, kam půjde další výstřel. Dlouho jsem nepřemýšlel a vystřelil jsem 3. kulku do hlavy. Muž padá mrtvý k zemi a okamžitě klekám ke kamarádovi, který bohužel již nebyl mezi živými. Za hlasitého řevu se obracím k mrtvole a střílím. Bylo mi jedno, že je mrtvý. Měl jsem tak neuvěřitelný vztek, že jsem byl schopný rozstřílet jeho mrtvolu na hadry.
O týden později, 21. srpna, se konal pohřeb. A tehdy začala moje lítost nad tím, že jsem mohl něco udělat. Začal jsem stále přemýšlet, kde jsem udělal chybu, i když jsem za to úplně nemohl.
Časem se tato lítost snížila ve chvíli, kdy jsem si našel přítelkyni a práci příběháře her v jedné počítačové společnosti. Byl jsem celkem úspěšný, práce mě bavila a zamiloval jsem se.
V roce 2029 jsem vymyslel příběh pro jednu FPS hru, která se stala trhákem toho roku. Jenže tehdy začaly opět vzpomínky, když jsem viděl záběry ze hry. Také jsem si vzpomněl, že polovinu, ne-li víc kamarád sepsal. Jenže jsem byl vygumovaný a zapomněl jsem na to. A pak opět začala neustupující lítost. Poté to šlo se mnou ke dnu. Samé analgetika a alkohol. Jednoho večera jsem se opil a nadopoval prášky, až jsem upadl do bezvědomí.
Měl jsem vidiny kamaráda. Ten mi neustále říkal, že jsem za nic nemohl, že to nebyla moje vina, že jsem nemohl nic dělat. A také řekl, že mi odpouští, aby ulevil mému svědomí.
Po probrání z bezvědomí jsem zavolal do léčebny, že potřebuji léčbu.
V roce 2032 jsem se z léčebny dostal. Jenže už nic nebylo takové, jako dřív. Život se mi roztříštil na milion kousíčku. Byl jsem bez práce, přítelkyně, bez peněz. Pro lidi jsem byl jen ochlasta a pojídač prášků. Už jsem neměl sílu na to žít. Vešel jsem do prvního krámku se zbraněmi, zmlátil prodavače a vzal si pistoli. Odešel jsem na místo, kde jsem měl krásné vzpomínky na spolužáka a zastřelil se.
THE END