Ekura fórum

Je to výplod mé šílené fantazie z všelijakých her, filmů a podobných vymožeností, takže podobnosti mohou být.


PROLOG

Musel jsem rozhodovat o osudu svých blízkých, jiných lidí a dá se říci i celého světa, avšak o svém vlastním jsem nerozhodoval. Vždy to zařídil někdo jiný. Takový dar a prokletí zároveň.

Odkázán na své schopnosti jsem musel měnit svět a rozhodovat za jiné. Celých šestnáct let se mi to celkem dařilo. Poté jsem selhal. Zklamal sám sebe a uvrhl svět do chaosu a zkázy. Do nadvlády mých soupeřů. Snažil jsem se svět zachránit, ale opak byl pravdou. Ale i to byl osud můj a mých předchůdců - osud Ochránců.

No, zatím toho moc na posouzení není, ale mě se to líbí

Skywalker?

Skywalker přímo ne, ale jistá inspirace ze Star Wars je....to později trochu osvětlím...

POČÁTEK

Otec mi řekl, že mi musí říct něco opravdu důležitého. Vypadal trochu rozrušeně, což u něj nebylo zvykem. Byl jsem trochu znepokojen, ale ne natolik, abych se nechal vyvést z míry. Setkal jsem se s ním v našem prostorném sklepě, kde bylo spoustu nepotřebných krámů. Když jsem šel po schodech dolů, říkal jsem si, co mi asi chce otec sdělit. Došel jsem dolů a zavřel jsem dveře. Sedli jsme si na dvě starší židle (byl jsem rád že ta moje se nesesypala), a otec mi začal vykládat o nějakých Ochráncích, kteří mají různé schopnosti a že je jedním z nich. Začal jsem se strašlivě smát a spadl jsem ze židle. Myslel jsem, že je to jeden z jeho typických vtípků, ale po pár vteřinách mi došlo, že to asi myslí vážně. Udiveně jsem vstal a opět se usadil na židli. Říkal mi, že není náhoda to, že celé dny byl pryč, aniž by se ozval, že na mě nemíval čas a také, že se vždy nějak nenápadně vytratil, když stál metr ode mě. Také povídal, že je to dědičně, a já mám být jeho nástupce. Stále jsem nevěřil tomu, co povídal. Dožadoval jsem se nějakého hmotného důkazu. Začínal jsem věřit po tom, co vytáhl jakýsi meč, který kolem sebe měl nějakou strašlivě zářivou auru modré barvy. Říkal jsem mu, že prskavky už na mě nedělají dojem. Zřejmě mu to vtipně nepřišlo a ptal jsem se, jaké čáry máry to jsou. To ho taky příliš nerozesmálo, napomenul mě, a řekl mi, že to je určitá magie, ale že na to mám ještě nějaký čas. Zeptal jsem se, jestli si ho můžu vyzkoušet. Nebyl proti. Říkal jsem si, že bude asi dost těžký, ale kupodivu nebyl. Byl tak lehký, až jsem si říkal, že je snad z papíru. Magie v tom určitě měla roli, jinak by nemohl být tak lehký. Zeptal jsem se otce, jaké schopnosti měl na mysli. Řekl mi, že mezi to patří například skoro až nadlidská síla, jakási tlaková vlna, která pomalu dokázala srazit strom, nebo umět hýbat se svými vlastními věcmi, aniž by se jich dotknul. Teď už jsem si myslel, že ze mě dělá blázna. Potom, co ode mě odstoupil 3 metry, lehce mávnul rukou a meč odletěl do jeho ruky, jsem neměl nejmenších pochyb o tom, že si ze mě asi srandu nedělá. Myslel jsem si, že je snad nějaký ten čaroděj z pohádek. Otec mi vysvětlil, že Ochránci mají za úkol eliminovat hrozby, které nedokáží porazit obyčejní lidé. Také mi řekl, že při akci můžu snadno umřít a taky to, že smrt dědy nebyla taková náhoda, jak by se mohlo zdát. Zabil ho jeden z jeho soupeřů, ale v takovém věku již neměl takové schopnosti na to ho zabít. To byl pro mě další šok. Také mi sdělil, že vždy musím jednat nesobecky. To ovšem znamená, že jsem musel být v podstatě bezcitná bytost. Další hořké zklamání. Zeptal jsem se ještě na poslední otázku...zda-li se z toho mohu nějak vykroutit. Otec mi řekl že ne. Tolik šoků jsem za jedno odpoledne nečekal.

Sci-f i pribeh budes to psat na dily nebo co tim zamyslis ?

Prostě budu psát tydle ty kousky až bude čas a dobrá inspirace. Těch 5 pokračování týdně bych mohl stíhat, ale nechci nic slibovat (jsem líný).

E: Nemyslel jsi po kapitolách? Já jsem si to vyložil více způsoby.

V dodržování svých úplně mimo slibů nejsem dobrý.
Ale aby se neřeklo, něco napíšu.


Pomalu jsem odcházel ze sklepa a okamžitě jsem se šel provětrat ven na vzduch. Byl krásný slunečný den. Šel jsem metr za metrem a přemýšlel jsem o tom, jaké to asi musí být mít takovou moc. Ale už jsem znal to rčení, že s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. A tu já nikdy neměl rád, přímo jsem se jí vyhýbal. Říkal jsem si, proč zrovna já...ale někdo to musí být. Stále jsem nechápal, jak to přede mnou mohl otec tak dlouho tajit...v utajování byl můj otec vždycky mistr. Za chvíli jsem došel do jedné postranní uličky našeho menšího městečka, a uviděl jsem muže s nožem, jak se snaží okrást jednu postarší paní a okamžitě jsem ho šel zastavit (odvaha mi nikdy nechyběla...nebo snad šílenství?), ale hned jak mě uviděl, začal utíkat i s kabelkou té paní. Musel mi v tu chvíli asi přeskočit, že jsem běžel za ním. Běžec jsem byl vždycky dobrej a po několika desítkách metrů jsem ho dohnal. Popadl jsem ho a svalil na zem a dal mu jednu ránu pěstí. Jenže poté vytáhl nůž a bodl mě do ramene. Padl jsem na záda a měl jsem štěstí, že to nebyl nějaký maniak, protože začal okamžitě utíkat a nedorazil mě. Vytáhl jsem nůž s neskutečnou bolestí a zavolal si záchranku. Jenže pak se opět začalo dít něco divnýho. Po chvíli se mi rána zacelila. To už jsem si pomalu začal myslet, že to je snad všechno sen. Jenže nebyl, bolest byla skutečná. Utíkal jsem rychle domů abych se dozvěděl víc, protože tak rychle se uzdravit...nejsem přece žádný Superman!

Tak to je dobrý piš dál