Andrew Reels

Příspěvek od **Unluck** » sob 10. lis 2012 17:31:48

Tak jsem měl konečně čas napsat první kapitolu příběhu. Pro představu původně byl první díl asi na stránku a kousek. Nová první kapitola je předělaná a je o stránku delší, což Vás snad potěší.

Také jsem trochu překopal názvy a jména, snad se budou líbit.

Andrew Reels

Kapitola první:
Válečník

Narodil jsem se jako syn kováře z Dragoncliff, největšího lidského města. Bydleli jsme v okrajové části města. Až před mohutnými městskými hradbami. Bylo tu ještě pár ulic a uliček a poté začínala pole a louky protkané potůčky. Za nimi se tyčili lesy.

Jako děti jsme tam často pobíhali a hráli si, chytali motýly, ryby, pouštěli jsme lodičky z kůry. Nad hlavami se nám proháněla hejna ptáků, po polích běhala zvěř. Přírodě i městu se dařilo. Lidé se konečně vzpamatovávali z válek a snažili se udržet křehký mír. I když ne se všemi se to dařilo, například kentauři stále napadali města a vesnice. Proto se kolem stále pohybovaly velké hlídky vojáků. Nám to ale nevadilo, naopak, alespoň se nás rodiče tolik nebáli pouštět ven. I když ve městě jsme si také našli hodně věcí pro zabavení. Chodili jsme se dívat do přístavu, k vojenskému cvičišti a podobně. Chodila s námi i děvčata. A všem se nám zrovna jako naschvál líbila jedna jediná. Takže další častá věc byla, že jsme se někde prali o to, kdo bude mít tu čest. Ale dospělí pro to neměli pochopení a nikdy jsme nezjistili, kdo by vyhrál. Nejvíc mě štval jeden frajírek. Byl to syn bohatého kupce. Stále se něčím chlubil a vždy provokoval jen s doprovodem.

Když jsem byl o něco starší, začal jsem otci pomáhat v kovárně a přišel jsem na jiné myšlenky. Bylo tam pro mě hodně zajímavých věcí, takže jsem tam byl rád. Od malička jsem obdivoval, jak otec mistrně ovládá kladivo a co všechno dokáže. Protože bylo zrovna období míru a výroba zbraní polevila, začal mě otec učit opravovat nástroje, okovat koně a další kovářské dovednosti. Zprvu to bylo těžké a to doslova. Kladivo jsem uzvedl, ale po pár ranách jsem už nemohl. Netrvalo dlouho a má výdrž se začala zvedat. Narostly mi svaly a brzy jsem s kladivem zacházel stejně snadno jako otec.
Měl jsem ještě sestru. Byla o něco starší než já. Když dosáhla věku, kdy se mohla stát vojákem, neváhala a začala navštěvovat vojenskou akademii. Pilně studovala teorii a tvrdě dřela při trénování fyzičky. Krůček po krůčku se propracovávala blíže a blíže svému snu. Jednou chtěla velet Orlím křídlům, nejelitnější části naší armády. Jejími veliteli se stávali jen ti nejlepší, což sestra být chtěla. Netrvalo to dlouho a měla akademii za sebou. Začala se účastnit misí a hlídek, brzy na to ji za její ukázkovou službu čekalo pasování na rytíře. Další krůček k jejímu snu. Vše bylo skvělé, škoda, že se to brzy změnilo.
Byl pošmourný podzimní den. Všude mokro, bahno a mlha. Pestrobarevné listí šustilo po ulicích. Také bylo už celkem chladno. Zrovna jsem byl v kovárně vedle našeho domu. U pece bylo příjemně. Ostatně tam bylo přes zimu příjemně vždy. Zahlédl jsem sestru, jak jde kolem se skupinou vojáků. Měla zrovna hlídku. „Ahoj Klaudie.“ Zavolal jsem vesele na sestru mířící ke kovárně. Šla mě a otce také pozdravit. Nemohla se ale zdržovat dlouho, povinnost je povinnost. Sestra měla zrovna narozeniny, přemýšlel jsem, jestli jí mám dát dárek už teď nebo až se vrátí. Vyrobil jsem jí nový meč. Stále si stěžovala, že ten, co má teď je na ní trochu těžší.
„Podívej, co pro tebe mám.“ A šel jsem pro meč. „Promiň, už musím jít, až se vrátím.“ „Vážně by to nepočkalo ani chvíli?“ „Vážně ne. Ahoj Andrew, ahoj tati.“ Pozdravila sestra a odběhla zpět ke skupince vojáků, se kterou se vydala cestou mezi poli směrem k lesu. Byla vždy plně oddaná své službě a svědomitá. Díky své píli byla známá v celém městě a všem bylo jasné, že jednoho dne se velitelem Orlích křídel stane. Byla to jen otázka času. „No nic.“ Pomyslel jsem si a opět jsem se pustil do práce. Brzy mě z ní ale vytrhlo troubení. Bylo to poplašné znamení. Také byl slyšet řev a řinčení kovu. Ihned mě napadlo, že se něco děje a že sestra je nejspíše u toho. Na nic jsem nečekal, popadl jsem kladivo a vyběhl z kovárny. Lidé kolem poplašeně pobíhali a křičeli. Začal zmatek. Všichni utíkali směrem k městu. Prodíral jsem se mezi nimi s těžkým kladivem a mířil jsem na okraj předměstí. Ještě jedna ulice. Lidé už utekli blíže k městu. Možná už byli uvnitř. Všude bylo prázdno. Konečně jsem se mohl rozeběhnout. Ještě jednu ulici. Jeden dům. Vyběhl jsem za roh a uviděl, co se děje. „Kentauři!“ Velká skupina kentaurů se bila s hlídkou, které velela sestra. Ale kentaurů byla přesila. „Kde jsou vojáci z města?“ Ptal jsem se sám sebe. Nebyl čas, musel jsem rychle jednat. Vyrazil jsem se připojit do bitky. Za zády jsem uslyšel sílící řinčení brnění. Konečně se probrali stráže z města. Kentauři ho ale uslyšeli také a dali se na ústup. Snažil jsem se za běhu najít očima sestru. Konečně jsem ji zahlédl. Jeden z kentaurů ji táhl za sebou do lesa. „To ne! To není možné. Přece není….“ Krev se mi začala doslova vařit. Přidal jsem. Rozblácené pole mi běh značně stěžovalo, ale kentaurům také. Dohnal jsem poslední z nich. Jeden se po mě naslepo ohnal mečem. Ihned dostal kladivem ránu do boku a složil se na zem. Druhý pustil zraněného vojáka, kterého táhl. Snažil se co nejrychleji zmizet. Pozdě, podrazil jsem mu nohy a pokračoval dál. Nebyl čas se s ním zabývat. Vojáci jsou stejně kousek za mnou. Zaběhli jsme do lesa. Ztratili se mi mezi stromy. Dál jsem běžel na slepo, ale i dusot kopyt už utichal. Navíc je tlumil mech. Brzy utichl úplně. Zastavil jsem. Něco se mi na tom nezdálo. Když s sebou táhnou raněné zajatce, nemohou být tak rychlí. *ššššššššš* Šíp mi prolétl těsně kolem hlavy. Zpoza stromů na mě vyrazilo několik kentaurů. Máchal jsem kolem sebe kladivem. Jednoho jsem trefil do nohy a něco křuplo. S řevem se svalil na zem. *šššššššš* Další šíp. Kde? Ucítil jsem něco divného v zádech. Něco teplého mi po nich ztékalo. Ta chvilka nepozornosti, kdy jsem přemýšlel, co se stalo byla osudná. Nějaký z kentaurů kolem mě praštil. Možná kopl, ani nevím. Upadl jsem na zem. Viděl jsem rozmazaně. Jen jsem zahlédl, že všude okolo teď zpoza stromů vybíhají kentauři se zajatci. Včetně mojí sestry. Ale…..nehýbala se. Zklamal jsem. Kentauři utíkali dál do lesa. Neměl jsem sílu se pohnout a víčka mi pomalu klesala. Vše bylo rozmazané. Všechny zvuky kolem se slily do jednoho. Potom ztichly.

Otevřel jsem oči. Stále bylo vše rozmazané. Cítil jsem hroznou bolest v zádech. Zvedl jsem ruku a snažil se na ni zaostřit. Nebyla od bahna ani krve. „Nehýbej se, uděláš nejlépe, když budeš odpočívat.“ Pronesl nějaký milý hlas. Dal jsem ruku dolů a zaostřil rozmazanou postavu v šatech. „Zrak máš v pořádku, to bude brzy dobré.“ Byla to naše princezna. Měla světlé vlasy, milý obličej a modré oči. Na sobě měla jednoduché bílé šaty. Vypadala jako víla. Většinou se usmívala, teď ale vypadala trochu ustaraně. Byla napůl mág, od narození měla léčitelskou moc. „Kde je moje sestra?!“ Vyhrkl jsem na ni. Princezna posmutněla ještě více. „Posily dorazily pozdě, kentauři několik vojáků, včetně tvé sestry odvlekli někam do lesa. Vojáci je celý den hledali. Zatím nic nového nezjistili. Promiň, ráda bych pro tebe měla lepší zprávy.“

Zatočila se mi hlava a udělalo se mi špatně od žaludku. Moje sestřička je někde venku v zajetí kentaurů. Nikdo neví, jestli je ještě naživu. Co asi řeknou rodiče? A co rodiny ostatních vojáků? Třeba jsem tomu mohl zabránit.
Princezna jako by vytušila, o čem přemýšlím. „Doufám, že si to nedáváš za vinu.“ „Mohl jsem tomu zabránit, všechny jsem zklamal.“ „To není pravda, nemohl jsi nic dělat. Naopak, jsi statečný, oni měli vojenský výcvik, ty ne a přesto ses nebál postavit se kentaurům. Nechám tě odpočívat.“ Princezna se zvedla a odešla. To je ono, vojenský výcvik. Myslím, že kentauři mi právě vybrali mou cestu. Hned zítra ráno zajdu do kasáren, stanu se válečníkem a najdu svou sestru!

Jsem Andrew Reels, syn kováře z Dragoncliff a toto je můj příběh!!