3.
Zezačátku jsme šli krokem a potkávali jsme spoustu lidí, kteří mě zdravili a přáli mi hodně štěstí na cestu. Dokonce i horníci co vynášeli kameny na mě zamávali. Připadal jsem si úžasně a pobídl jsem Ataara ke cvalu. Ataar se rozletěl jako blesk a cválal po malé cestičce kolem ovocných sadů i obyčejných stromů, kolem stád krav a ovcí, až jsme vyběhli na travnatou planinu obklopenou smíšenými lesy. Ale Ataar se najednou postavil na zadní a já se za okamžik válel po zemi. Čekal jsem, že kůň uteče, ale když jsem si s námahou sedl, odfrkl si: „Nemysli si, že na mě budeš moct jezdit, jsi jen podřadný posel.“ Myslel jsem, že mi z toho nárazu straší ve věži a neodvážil jsem se promluvit ani slovo. Kůň pochopil. „Ty mě slyšíš?“ Zeptal se opatrně a já kývl hlavou a s otevřenou pusou jsem hleděl dál. „Jak se jmenuješ?“ Padla jeho další otázka. „A..Antoan.“ Vykoktal jsem. „Dobře, Antoane, něco ti povím. Běž si odevzdat tu tvou zprávu a já počkám tady. Já jsem kůň určený na výpravy s těžkými obrněnými muži, ne s takovými cápky.“ Odfrkl si znovu. Vzpamatoval jsem se a rozhodně vstal: „Tak hele. Já nejsem obyčejný posel, dělám strážce zadní brány, chápeš? Strážce! S takovou tam nedorazím ani za rok, potřebuju tvou rychlost a sílu. Navíc, taky tady žijí vlci. Neblázni!“ „Jo, to ti tak věřím.“ Řekl a začal se popásat. Najednou jsem zaslechl hrozivý zvuk, nejspíš řev nějaké z šelem. „To jsi udělal ty, že?“ Řekl Ataar už zdaleka ne tak rozhodně. „Sám víš, že ne. Musíme jet dál, nebo tady nepřežijeme noc.“ „Tak sedej. A neseď na mě tak shrbeně, narovnej se!“ Vyskočil jsem do sedla a poslušně se narovnal. „Jaké máš jméno?“ Zeptal jsem se ještě, když jsme krokem vyšli. „Dřív jsem jméno neměl, teď už ho mám. Díky tobě. Tohle se jen tak každému nepoštěstí, mít takové jméno. Díky.“ Už nebyl zdaleka tak nepříjemný, právě naopak. Rozletěli jsme se po pláni a nevnímali nic jiného než cestu. Večer jsme se utábořili na travnatém kopci pod velkým dubem a já jsem nanosil nějaké větve z blízkého lesa, abych zapálil oheň. Tady nás nemohl nikdo zpozorovat, mezi hranicemi našich říší žijí akorát divoká zvířata a pár zrádců, kteří byli vyhnáni z jejich říše. Mohlo jich přežít jen pár a i já jsem měl strach, že v noci bude těžké usnout a neotáčet se za každým šustotem. Les nebyl zase tak blízko a zvířata z něj v noci většinou nevycházejí. „Nad čím přemýšlíš?“ Vyrušil mě ze svých úvah o přežití první noci Ataar. „Myslím, že mám trochu strach, že tu nepřežijeme.“ Řekl jsem upřímně. „V noci zvířata ze svých úkrytů nevylezou a divoké šelmy zůstanou v lese, nemyslím, že je třeba se něčeho bát. A pojďme spát, zítra nás čeká dlouhá cesta.“ Neodpověděl jsem a dál se zabořil do svých úvah. Koukal jsem se na nebe posypané malými hvězdami a s velkým měsícem, který osvětloval krajinu široko daleko. Dlouho do noci jsem přemýšlel, ale nakonec mě uspala únava. Ještě jsem se párkrát probudil za vytím vlků a rozhlédl se po okolí.
Ráno mě probudila sprška z větví velkého dubu. Bylo teplé letní ráno, jen tráva se třpytila pod kapkami ros a na obloze se proháněla hejna ptáků. Otočil jsem se po Ataarovi a vyděsil jsem se. Nikde nebyl. Promnul jsem si oči a vyskočil ze země. „Ataare!“ Odvážil jsem se zavolat jméno mého zvířecího přítele. Chvíli jsem se ještě rozhlížel a pak se bezmocně sesul po kmeni širokého stromu. „Co teď budu dělat?“ Myslel jsem si. Když mi ale na tváři přistálo velké jablko, vyděsil jsem se ještě víc. Bydlí tu poblíž snad nějaký zrádce? Pokud přežil, bude určitě nebezpečný. „Co se kaboníš, Antoane, co říkáš na sváču?“ Přiřítil se ke mě Ataar. „Tys neutekl?“ Ptal jsem se jen tupě. „Za co mě, proboha, máš? Copak si myslíš, že bych tě tu nechal? Vždyť bys nepřežil jedinou noc!“ Smál se. Smál jsem se taky a hodil po něm zpátky jablko. Ataar ho hbitě chytil a během chvilky ho rozchroupal. „Mmm, ňamka!“ Pochvaloval si. „Ty nesnídáš?“ „Nesnídám, nemám hlad.“ „Tak jedeme?“ „Jedeme!
Prosííím..
