tak jsem se rozhodla průběžně psát příběh a dávat ho právě sem. Sama nevím, co v něm přímo bude, doufám, že to nebude mít rychlý konec a taky že se vám bude líbit.
Jména postav si vymýšlím, děj není inspirovaný podle něčeho jiného a tak omluvte, jestli tam bude něco vám povědomého. Jestli se to chytne, budu přidávat další části, zatím mám jen toto. Pište vaše názory a jestli to je hodně špatný, radši mi ty sprostý slova pište PM 
Nemám to odtržené do odstavců, tak snad to nevadí, přinejhorším se to pokusím nějak dělit
1.
Nervózně jsem přešlápl. „Snad nechystají útok?“ Ptali se mě vesničané. Můj pohled a ostražitost asi vypovídaly za vše. Jsem jeden z nově nastoupených stráží a dostal jsem místo na zadní části vesnice ohrazené vysokými dřevěnými kůly ořezanými do bodavých hrotů. Po několika metrech jsou rozestavěné dřevěné pozorovatelny a vchod do vesnice značí obrovská dřevěná brána se dvěmi strážemi zvenčí. Zadní východ k řece, lesu a kamenům potřebným na stavby měl pouze nepevnou branku, přes kterou nahlédne každý vyšší 150ti centimetrů a tak se zde musí dbát na zvýšenou ochranu. Nasadili sem jen několik nováčků a to mě, Veoxe a Terraa a další, velmi zkušení válečníci hlídali v pozorovatelnách. Jeden z nich křikl, že na vteřinu viděl postavu a v nás, nováčcích, zatrnulo. „Připravte se k boji, je to zvěd! Nesmí uniknout!“ Křikl zase druhý. „Ty! Běž to prozkoumat!“ Ukázal na mě. Neochotně jsem otevřel branku a plížil se s dýkou nachystanou v ruce a lukem s toulcem na zádech. Brát si oštěp nemělo smysl. Sledoval jsem každý pohyb, za každým zvukem jsem hbitě otočil hlavu a najednou jsem uviděl postavu, černé vlasy jako uhel a černý pohled napovídal, že to byl jeden z ohnivých zvědů. Hladce mohl naši vesnici spálit na uhel, stavby máme většinou dřevěné, jen kamenný kostel ducha Ataara a alchymistická dílna pro mágy se pyšnily kamennými stěnami. Ohnivec mě už musel zahlédnout a tak jsem vykřikl: „Co tu pohledáváš?!“ Neodpověděl, ale šel dál směrem ke mně. Pomalu jsem sáhl do toulce pro jeden šíp napuštěný jedem. „Odpověz!“ Rozlehl se můj výkřik v krajině. Neznámý zastavil a zvedl hlavu. Díval se mi přímo do očí. Chystal jsem se hodit jedovým šípem, ale on zvedl ruku a klidně řekl: „To, si myslím, není třeba. Přicházím v míru.“ „Co tu děláš?“ Zeptal jsem se znovu a cítil jsem neklid ve svém hlase. „Jenom ti jdu předat vzkaz od krále ohně, není se čeho bát.“ Odpověděl a na znamení toho, že nelže, mi hodil smotaný, trochu ohořelý papír.
„Milí Eneržané,
vyslal jsem ohnivého posla, aby vaší zemi předal vzkaz. Nyní je třináctý den měsíční, pokud se naši alchymisté nepletou, vzkaz by vám měl dorazit patnáctý den, ale raději počkáme do dvacátého dne, kdyby posel nedorazil včas.
Zásoby z našeho rybníka docházejí a proto vás žádám, aby naši vesničané mohli chodit k vaší řece – jste nejbližším národem. Naši mniši se modlí za návrat vody do rybníka, vždy nám duch ohně vyhověl a naše vesnice věří, že návrat nastane. Zásoby vody nechceme zadarmo! Snad vám bude stačit 50 opracovaných kamenů, 50 dřevených polen a 10 zlata na týden, pokud ne, s nabídkou míříme za národem Země.
Král ohně – Xethos“
„Je to možné?“ řekl jsem polohlasně a zvedl oči od papíru, můj zkoumavý pohled poslovi neunikl. „Pokud nám nevěříš, můžete se přijít přesvědčit na vlastní oči. Tedy, jen jeden z vás a to váš posel, který odešle vaši zprávu. Neshledanou.“ Dořekl, zamával a odešel. Se zprávou jsem šel zpátky a na zkoumavé pohledy stráží jsem odpověděl pravdu – že to byl posel a donesl zprávu, kterou jdu předat našemu králi. Král stál zrovna před kostelíkem a povídal si s mnichem. „Příští kamenná budova bude hrad pro mě a naše vojska. Konstrukce je vymyšlená, včetně cvičiště.“ Roztáhl široký papír a mnich se do něj zadíval. „Na to ale bude třeba spousty kamene, hrad nepostavíme ani za měsíc, tolik horníků nemáme.“ Ach, ano, naše země má podivné zvyky. Král velí mnichům, mniši vojskům, vojska nikomu. Vesničané spadají pouze pod krále a tak si jsou vojska a vesničané rovni. Vstoupil jsem do jejich rozhovoru: „Dobrý den. Pane králi, mám pro vás zprávu od krále ohnivé země. Nabízí nám výhodnou nabídku, problémy s kameny by byly vyřešeny. Navíc, měli bychom zlato, které nám momentálně chybí.“ Král si ani nepovšiml, že jsem poslouchal jejich rozhovor a začetl se s vážným výrazem ve tváři do ohořelého papíru. Jakmile ale dočetl, na tváři se mu vykouzlil úsměv.
Updates every