Ekura fórum

Ahoj všem,
tak jsem se rozhodla průběžně psát příběh a dávat ho právě sem. Sama nevím, co v něm přímo bude, doufám, že to nebude mít rychlý konec a taky že se vám bude líbit. Jména postav si vymýšlím, děj není inspirovaný podle něčeho jiného a tak omluvte, jestli tam bude něco vám povědomého. Jestli se to chytne, budu přidávat další části, zatím mám jen toto. Pište vaše názory a jestli to je hodně špatný, radši mi ty sprostý slova pište PM
Nemám to odtržené do odstavců, tak snad to nevadí, přinejhorším se to pokusím nějak dělit


Nervózně jsem přešlápl. „Snad nechystají útok?“ Ptali se mě vesničané. Můj pohled a ostražitost asi vypovídaly za vše. Jsem jeden z nově nastoupených stráží a dostal jsem místo na zadní části vesnice ohrazené vysokými dřevěnými kůly ořezanými do bodavých hrotů. Po několika metrech jsou rozestavěné dřevěné pozorovatelny a vchod do vesnice značí obrovská dřevěná brána se dvěmi strážemi zvenčí. Zadní východ k řece, lesu a kamenům potřebným na stavby měl pouze nepevnou branku, přes kterou nahlédne každý vyšší 150ti centimetrů a tak se zde musí dbát na zvýšenou ochranu. Nasadili sem jen několik nováčků a to mě, Veoxe a Terraa a další, velmi zkušení válečníci hlídali v pozorovatelnách. Jeden z nich křikl, že na vteřinu viděl postavu a v nás, nováčcích, zatrnulo. „Připravte se k boji, je to zvěd! Nesmí uniknout!“ Křikl zase druhý. „Ty! Běž to prozkoumat!“ Ukázal na mě. Neochotně jsem otevřel branku a plížil se s dýkou nachystanou v ruce a lukem s toulcem na zádech. Brát si oštěp nemělo smysl. Sledoval jsem každý pohyb, za každým zvukem jsem hbitě otočil hlavu a najednou jsem uviděl postavu, černé vlasy jako uhel a černý pohled napovídal, že to byl jeden z ohnivých zvědů. Hladce mohl naši vesnici spálit na uhel, stavby máme většinou dřevěné, jen kamenný kostel ducha Ataara a alchymistická dílna pro mágy se pyšnily kamennými stěnami. Ohnivec mě už musel zahlédnout a tak jsem vykřikl: „Co tu pohledáváš?!“ Neodpověděl, ale šel dál směrem ke mně. Pomalu jsem sáhl do toulce pro jeden šíp napuštěný jedem. „Odpověz!“ Rozlehl se můj výkřik v krajině. Neznámý zastavil a zvedl hlavu. Díval se mi přímo do očí. Chystal jsem se hodit jedovým šípem, ale on zvedl ruku a klidně řekl: „To, si myslím, není třeba. Přicházím v míru.“ „Co tu děláš?“ Zeptal jsem se znovu a cítil jsem neklid ve svém hlase. „Jenom ti jdu předat vzkaz od krále ohně, není se čeho bát.“ Odpověděl a na znamení toho, že nelže, mi hodil smotaný, trochu ohořelý papír.

„Milí Eneržané,
vyslal jsem ohnivého posla, aby vaší zemi předal vzkaz. Nyní je třináctý den měsíční, pokud se naši alchymisté nepletou, vzkaz by vám měl dorazit patnáctý den, ale raději počkáme do dvacátého dne, kdyby posel nedorazil včas.
Zásoby z našeho rybníka docházejí a proto vás žádám, aby naši vesničané mohli chodit k vaší řece – jste nejbližším národem. Naši mniši se modlí za návrat vody do rybníka, vždy nám duch ohně vyhověl a naše vesnice věří, že návrat nastane. Zásoby vody nechceme zadarmo! Snad vám bude stačit 50 opracovaných kamenů, 50 dřevených polen a 10 zlata na týden, pokud ne, s nabídkou míříme za národem Země.
Král ohně – Xethos“

„Je to možné?“ řekl jsem polohlasně a zvedl oči od papíru, můj zkoumavý pohled poslovi neunikl. „Pokud nám nevěříš, můžete se přijít přesvědčit na vlastní oči. Tedy, jen jeden z vás a to váš posel, který odešle vaši zprávu. Neshledanou.“ Dořekl, zamával a odešel. Se zprávou jsem šel zpátky a na zkoumavé pohledy stráží jsem odpověděl pravdu – že to byl posel a donesl zprávu, kterou jdu předat našemu králi. Král stál zrovna před kostelíkem a povídal si s mnichem. „Příští kamenná budova bude hrad pro mě a naše vojska. Konstrukce je vymyšlená, včetně cvičiště.“ Roztáhl široký papír a mnich se do něj zadíval. „Na to ale bude třeba spousty kamene, hrad nepostavíme ani za měsíc, tolik horníků nemáme.“ Ach, ano, naše země má podivné zvyky. Král velí mnichům, mniši vojskům, vojska nikomu. Vesničané spadají pouze pod krále a tak si jsou vojska a vesničané rovni. Vstoupil jsem do jejich rozhovoru: „Dobrý den. Pane králi, mám pro vás zprávu od krále ohnivé země. Nabízí nám výhodnou nabídku, problémy s kameny by byly vyřešeny. Navíc, měli bychom zlato, které nám momentálně chybí.“ Král si ani nepovšiml, že jsem poslouchal jejich rozhovor a začetl se s vážným výrazem ve tváři do ohořelého papíru. Jakmile ale dočetl, na tváři se mu vykouzlil úsměv.

Zajímavý příběh. Ty suroviny ve mě vyvolali vzpomínku na hru Rytíři a kupci. Jen pokračuj.

Unluck píše:Zajímavý příběh. Ty suroviny ve mě vyvolali vzpomínku na hru Rytíři a kupci. Jen pokračuj.

Díky moc, od tebe je to pocta Tvůj příběh mám tak nějak rozečtený, ale co jsem viděla, nemusíš se bát o konkurenci

Je to pěkný

DzugeRai píše:

Unluck píše:Zajímavý příběh. Ty suroviny ve mě vyvolali vzpomínku na hru Rytíři a kupci. Jen pokračuj.

Díky moc, od tebe je to pocta Tvůj příběh mám tak nějak rozečtený, ale co jsem viděla, nemusíš se bát o konkurenci

A přitom mě se zdaji příběhy ostatních lepší. Tak nějak promyšlenější mi přijdou.

DzugeRai píše:

Unluck píše:Zajímavý příběh. Ty suroviny ve mě vyvolali vzpomínku na hru Rytíři a kupci. Jen pokračuj.

Díky moc, od tebe je to pocta Tvůj příběh mám tak nějak rozečtený, ale co jsem viděla, nemusíš se bát o konkurenci

Ale měl by..

Přečet jsem a nevěřím vlastním očím... :tleskací smajl:

Zajímavý, a taky mi to připoměnl hru Rytíři a kupci, kupodivu. Unluck, jsem rád, že nejsem jedinej, kdo to hrál. Ale jinak fakt pěkný.

Dobře, mám tu další pokračování mého příběhu. Chci se vás zároveň zeptat: Jak často mám přidávat další části? Mám je prostě přidat, jakmile je napíšu, nebo v nějakých intervalech? Díky všem za názory „Výborně, výborně!“ Pochvaloval si král novinku. „Ať za mnou zítra ráno přijde posel, hned vyrazí na cestu.“ „Ale pane králi! Minulý posel se ztratil a už se nevrátil, koho vyšlete?“ Král se zamyslel a vyhrkl: „Tak přijď třeba ty!“ a odcházel. Já jen tupě zíral na jeho fialový plášť označený naší magickou hvězdou a smiřoval jsem se s tím, že za tento národ zemřu. Netuším, kde sídlí národ ohně, ale představu o cestě jsem měl, jejich posel přišel přece zezadu. Ale co když si vybral zadní bránu protože je lépe střežená? „Omlouvám se, že tě vyrušuji ze tvých úvah, ale můžeš nám prosím tě pomoct?“ Zatahal mě udýchaný Ozz za rukáv. Byl ještě malý, ale taky se chtěl učit vojákem, zatím vypomáhal horníkům. „Napadla nás divoká zvířata, stráž se neobtěžovala nám pomoct. Prosím!“ Skoro plakal. Neváhal jsem a doslova jsem vyletěl z naší vesnice, kde opodál za jejími ubohými hradbami stál vůz a horníci se vyšplhali na kamení, které v něm vezli. Měl jedno zadní kolo zapřené o kámen, který spadl z vozu. Nezaručovalo jim to bezpečí, ale s divokými šelmami si poradit neuměli. Rozběhl jsem se a dva vlci mě zpozorovali. Nevěděli, jestli se mají dát na útěk nebo mě napadnout, ale já jsem byl rozhodnutý ubránit horníky stůj co stůj. Ne, nebyl. Váhal jsem, stál jsem kousek od vozu a civěl na vlky. Najednou zavrzalo kolo, které se vzápětí kutálelo dolů ze svahu a vozík se zřítil tak, že vlci měli nadosah horníky. To byla poslední kapka. Znovu jsem se rozběhl a dřevěnou částí kopí jsem odmrštil jednoho z vlků, který se praštil o jeden z vysypaných kamenů a nehybně zůstal ležet. Druhý skočil na mě a napřáhl tlapu na úder. Vzpomněl jsem si na šíp napuštěný jedem, který jsem chtěl hodit po ohnivém poslovi. Hned jsem ho vytáhl a zabodl ho do vlka. Ten mě ale stihl pořádně škrábnout po obličeji, měl jsem na něm několik krvavých šrámů, ale vlk se ze mě spustil a jeho tělo padlo k zemi. Horníci okamžitě seskočili, aby mi pomohli vstát a děkovali mi. Být horníkem byla tady ta nejpodřadnější práce, za kterou se rodiny živily jen stěží, ale ne každý měl na to stát se vojákem a dřevorubci už se nebrali, dřeva byl vždy dostatek. Nehleděl jsem na krvavé rány a pomohl jsem opravit vůz, naložil na ně spadané kamení a dvě mrtvá těla zvěře a společně s horníky tlačil vůz až do vesnice. Potom jsem šel domů, ošetřit si rány a připravit se na zítřejší cestu, která na mě čekala.

Ráno, když jsem se konečně probral, ucítil jsem hroznou bolest na ruce. Včerejší boj s vlky mi zaručil pár pěkných jizev, včetně čtyřech na tváři. Na snídani jsem si vzal kousek chleba s mlékem od zdejších krav, snídal jsem jen z povinnosti, vůbec jsem se necítil hladový, dokonce jsem pocítil i mírnou nechuť k jídlu, ale čekal mě dlouhý den a to se bez pořádné stravy neobešlo. Po snídani jsem vzal svůj malý batoh a dýku. Oštěp je rozbitý, urvala se mu špička, tak se aspoň pokusím zeptat krále na nový. Ještě boty, zapnout opasek a vyrazit. Zaklepal jsem na dveře malého hrádku, který nijak nevynikal od ostatních budov. Otevřela mi králova hospodyně a když jsem vysvětlil, co potřebuji, pustila mě dovnitř. Král seděl na trůně a radil se s jedním z rádců na vzoru, který bude zdobit podlahu vstupní haly v novém hradě. Jakmile mě spatřil, hned se mě zeptal: „Antoane, co myslíš, jaký vzor máme nechat udělat na podlahu?“ Okamžitě jsem věděl, co odpovím. „Myslím, že by byla ideální fialová hvězda jako znak naší říše.“ „Antoane, z tebe něco bude chlapče!“ pochválil mou úvahu král a na rádce kývl, že souhlasí s mým návrhem. Potom se pomalu zvedl z trůnu a já přistoupil blíž. „Mám pro tebe dva pergameny. Na jednom je mapa, která přibližně naznačuje pozici říše ohně. V druhém je odpověď králi ohně. Pokud se nevrátíš do konce měsíce, uctíme tvou památku. A mimochodem, tady máš oštěp, Ozz se rozpovídal o tvém dobrém činu. Za to ti na cesty dám jednoho koně a pokud si ho budeš chtít nechat, bude tvůj. Jen se potom přijdu přesvědčit, jestli se o něj dobře staráš, ale to je zase jiná kapitola. Ahoj, Antoane.“ Vděčností bych mu snad skočil kolem krku, ale udržel jsem se a jen mu vděčně stiskl ruku, zamával na pozdrav a šel se podívat na koně, kterého mi král daroval. Silného a mladého hnědáka s černou hřívou a ocasem jako havraní peří a bílými ponožkami, jak se tomu s oblibou u nás říká. Hlavu mu zdobila bílá hvězda mezi jeho velkýma černýma očima a tak jsem mu dal jméno Ataar, podle ducha energie. Na koni jsem jakž takž jezdit uměl z mládí, kdy mí rodiče vlastnili statek, který těsně před jejich smrtí prodali a tak jsem se lehce vymrštil do sedla a vydal se na cestu.