Příběh Azeriuse

[Azarach]

"Polez, dělej, dlouho se neudržím!" zasípal desetiletý chlapec .Jeho popis situace byl výstižný - na kolmé stěně se držel už z posledních sil. První zkouška z lezeni po zdech pro něj nevypadalo příliš slibně . Na štěstí měl parťáka - o dva roky staršího Azaracha. Ten stihl přiběhnout v poslední chvíli. Zachytil svého kamaráda, vysadil si ho na záda a pak společně vyskočili na koně a ujižděli k městu. Tam si na chvilku sedli, aby se nadechli nočního vzduchu a zkontrolovali škody. Chlapec měl do krve odřené špičky prstů , ale už utržil horši zraněni. Kápl si na odřeniny lektvar, legendáního válečníka, po kterém se jmenovalo místo na této zemi a kterou společně se svou skupinou obsadil. Účinek nebyl nijak legendární, jen že pozastavilo krvácení a ranky znecitlivěly. Do půlnoci nezbývalo moc času a překroční limitu znamenalo propadnutí. "Azerius, ja vím že tvé jméno znamená samet, ale proto přece nemáš sametový prsty. Tak vydž," povzbuzoval Azarach neobratné. Chlapec se na něj ošklivě podíval a zachytil se za nepatrné hrbolky na další zdi. Mohl si gratulovat, že tak dobře vidi ve tmě. Necitlivýma rukama by další oporu nenašl, mohl si vypomáhat jen očima. Teď byla v čele on. Než se jeho přítel vzpamatoval, byl ve třetině stěny. Jako stíny se oba společníci míhali po městě a po střechách spícího města.

Měl ještě necelých pět minut. Najednou se Azerius zarazil uprostřed pohybu. Jediným skokem se přenesl k okennímu parapetu a zmizel ve výklenku okna. Lezl zrovna po poslední nejvyšší zdi - zdi kostela. Azarach se ani nestačil podívat, co to asi jeho přítel vyvádí. Od shora se zřítilo těžké dubové prkno. Kdyby tam Azarach v tu chvíly ještě stál, prkno by ho určitě neminulo.

Ze shora se ozval tlumený smích a vzdalující se kroky. Azerius vykoukl z výklenku. "To byl Persival a jeho kumpáni," řekl tiše. Azarach nasucho polknul. Azerius raději pokračoval v lezeni. Času bylo příliš málo na nějaké čekáni a přesvědčováni se, že proslulpí trapičí už jsou pryč . Nezbývalo než doufat, že se šli podívat dolů na jednoho máleho ninju, které se tám z pádu střechy rozplácl.

"Kdepak jsme se zdrželi?" zeptal se stařičký mistr v lezení po zdech, když se objevily před ním. "Zasekl jsem se na královnině zámečku," řekl popravdě Azerius. Co ho zdrželo na zdi katedrály, o tom bylo lépe pomlčet. Věděl, že ač ho má starý Mistr rád, s tímhle nic nenadělá - tak proč přidělávat starosti? Byl mu vděčný už jen za to, že ji přidělil jako partnera Azaracha, jednoho ze svých ohdodlaných válečníků. "Prospělal si Azeriusy, stihli jste to akorát," konstatoval mistr, odškrtnul si je v notesu a byli v milosti propuštěni.

"Co takhle to zajit někam oslavit?" navrhl Azarach. Azerius měl devadesát devět chuti říct mu, že si musí dát nejdří v dohromady ruce, a ať dá pokoj. Ale neudělal to. Celý příběh by vypadal o dost jinak, kdyby si nevzpomněl na Saxi, Azarachovu přítelkyni ze skupiny. Azerius moc náklonění Saxi nebyl. Ta hadí potvora byla soustavně středem pohledů, které si už ve svých letech mohla odpustit a neprovokovat tak Azaracha. Věděl, že ho Azarach často někam zve. Proč neudělat té fintivé a protivné holce něco naschvál?

Vešli do restaurantu Morrilia. Byl to docela luxusní noční podnik. Azarach byl galantnost sama a Azerius zapochyboval, jestli byl souhlas s touhle oslavou to pravé. Stolování , etiketa - tahle slova znal jen z doslechu a právě zjistil, že mu tyto znalosti budou v nejbližší době chybět. Morrilia byla válečnická restaurace a Azaracha tam viditelně znali. Potutelně úsměvy nad tím, že má "nového partnera" nemohl Azerius přehlédnout. Rázem však byl vysvobozen, když ně kdo venku vykřikl: "Pozor, napadli nás! Dělaní na náz najezd.

Pokračování příště

[Cassandra]

Moc pěkné :) :) :)

[despr]

Moc se mi to líbí. Už se těším na pokračování.

[Azarach]

"Nájezd, Nájezd!" to slovo projelo celou restauraci jako elektrický výboj o síle minimálně tisíc voltů. Vzhledem k tomu, že v Morrilia byly přísné zakázány všechny alkoholické nápoje mimo vina, všechny hazardní hry a o omamných látkách se ani nezmiňuji, nebylo se co divit, že se veškeré osazenstvo Morrilia tak rychle rozhýbalo. Ozval se zvuk otevíráni a zavíráni* tajných prostor, kam se schovávalo zboží, případně osoby. Ti, kdo zůstali sedět, přikládali do krbu podezřelé dokumenty. Azarach byl v mžiku u barpultu. Usměvavá servírka si našla chvilku, aby se přestala zabývat baličky "sladké hospáni", odkopla kobereček na podlaze a otevřela padací dveře. Azerius si s úšklebkem pomyslel, že tentokrát pravidlo o pouštění do dveří pozbývá platnosti a vrhl se za svým kamarádem.

Vylezli z kanálu v opuštěné uličce. Výkřik: "Chyťte ty kanálni krysy!" jim ukázal, že se jim to nepovedlo nepozorovaně. Rozběhli se jako o život. Ostatně proč říkat "jako", když nepříliš velký kousek za nimi se rozléhal dupot vojáků. Spiš naopak. Prudce zahnuli za roh, před nimi byla křižovatka, "Utékej rychle, někam se schovej. Já je zatím povodím trochu za nos," sykl Azarach. "Máš to u mě“ zavol Azerius z dáli mizivým hlasem, Podle sluchu poznala, ze její přítel zahnul na opačnou stranu tak, aby ho hlídka nemohla přehlédnout.

Azerius doběhl až do bezpečné spleti uliček. Tam byl v bezpečí, protože na rozdíl od vojáků, kteří jej pronásledovali se v uličkách velmi dobře pohyboval. Zpomalil, už skoro necítil nohy. O Azaracha se nebál. Věděl, že se vyzná. Obejde se i bez pomoci a ochrany. A stejně jeho "oběť" byla jen snahou o postup, pochvalu a jiné výhody, které mu za tento "chrabrý čin" budou jistě uděleny. Rozhlédl se a po zralé úvaze a zamířil ke chromému žebrákovi. "Dobrý večer, já jsem ze honí mě Vojáci. Můj kamarád se zranil," řekl tiše. Žebrák seusmál, poznal v něm osůbku z kterou nedávno měl možnost poznat. Přesně věděl, co chtěl říct. Žebrák se zvedl, o nějaké chromém tu nemohla být řeč . "Donesu tam zprávu," přislíbil a svižně se rozběhl k hradu.

Azerius se ani trochu nechtělo do studené komůrky, které se vznešeně říkalo pokoj, a kterou sdílel se svými čtyřmi kamarádkami. Všechny už tam určitě jsou, sděluji si drby a šprtají se Desatero pouliční etikety pro začátečníky. Azerius se začal loudat opačným směrem než by se měl vydat do svého pokoje. Ani si to nestačil uvědomit a už se ocitl v jedné z okrajových čtvrtí kterým se říkalo "džunqle". Kráčel po pruhu udusaně hlíny, který si ani nezasloužil označeni cesta, natož ulice. Po obou stranách byl mělký příkop, za ním na ni se tmy zírala prázdná černá okna polorozpadlých domků. Azerius se tmy rozhodně nebál a ani procházka po šibeničním vršku o půlnoci by mu nenahnal strach. Hlídka Vojáků městské stráže - to bylo něco jiného. Mrtví živým ublížit nemohou, ale vojáci straže malému Azeriusovi ano. Pokud ho ovšem chytí. Proto ani sam nevěděl, jestli se lekl, když v příkopě zahlédl pohyb. Zvědavosti netrvalo moc dlouho případný strach zlikvidovat. Azerius seskočila z cesty. V příkopě ležel nějaký člověk. Respektivně nějaký silnější muž a Azerius se opatrně sklonil aby si ho opatrně prohlédl. Usoudil, že nebezpečí od něj nehrozí. Někdo, kdo se povaluje v louži vlastni krve, je asi sotva nebezpečný. Opatrně ho obrátil na záda. Ač byla zvyklý na dost hrozné pohledy na lidi zraněné a umírající, přece jen se musel držet, aby nevykřikl. Neznámý měl vyholenou spodní čelist, z pusy mu tekla krev a na změť zpřerážených, vyražených a jinak postižených zubu se raději ani blíže nedíval. Nemusel ani nijak zvlášť přemýšlet, aby pojal nezvratné rozhodnuti, že je to Azarach.

Pokračování příště

[Razoor]

pekne

[nwmík]

bull****

[Gaganek]

Nádhera Už se těším na pokračování

[Azarach]

Azerius, když spatřil jak Azarach leží v příkopě a jeho tvář byla zahalena do krvavých ran, se k němu sklonit a pomalými mu poodrhnul vlasy z tváře. Poté sáhla do kapsy né zrovna čistým hadříkem mu otřel opatrně rány. V tiché noci, která propukla, bylo slyšet pouze Azarachovo dýchání, které nevěstilo nic dobrého, sotva mohl dýchat a při každém snažení se výce nadýchnout mu začali jeho rány více krvácet. Azerius ač malý mu po chvíly pomohl na nohy a a řekl, „Neboj, znám někoho, kdo ti pomlže“ a s malátnou postavou se vydal na cestu.

Stařičký druid šťavnaté zaklel, když někdo zabušil na jeho dveře. "Kdo to sem zase lese v tuhle příšernou hodinu? No jo, už jdu! Vy zloději, nemáte nic jinýho na práci než si o půlnoci zlámat hnáty!" vrčel cestou ke dveřím. Když otevřel, neviděl nikoho. Poslusen svého zvyku se podíval dolů. Malý Azerius se krčil před jeho dveřmi a pomáhal Azarachovy aby vůbec mohl mít částečnou pomoc na své nohy. Uviděl drobnou postavičku v sametově pláštěnce s kapuci umazanou od bláta. "Co je?" zeptal se tak vlídné, jak to bylo možné vzhledem k tomu, že byly dvě hodiny ráno. "Kamarád si namlel. Musíš mu pomoct!" řekl Azerius a ukázal na télo ležící vedle něj. Které ještě před chvilkou měl na zádech. Druid si jen povzdechl. Nic nového. Sklonil se a s Azeriosovou pomoci přenesl zraněného do domu.

"Sakra, nechci ani vědet, co ho praštilo. Musel to schytat zespoda do brady. To nemohla způsobit pěst člověka!" mumlal si léčitel, satimco dával čelist svého pacienta na původní místo. Malý kamárd zatím svého kamaráda zatím sundal plást a začal se držet všech příkazů začínajících: "Podej mi... " Nejednou se Druid zarazil. "Kde jsi ho sebral?" Deptal se opatrné malého človíčka, který už sám o sobě nemohl popadnout síly unavou. "V pangejtu," odpověděl po pravdě a tvářil se jako ukřivděný svatý. "To přece vůbec není zloděj! Ani vrah - ani špeh! On vůbec není ze Od nás!" řekl druid pomalu a důrazné. "Tak co je to? Tažnej kůň?" zašklebil se na něj drze Azerius a všechna svatost zněho rázem vyprchala. "Válečník," odvětil léčitel a odtáhl se od zraněného. Azerius vycítil kritičnost situace, věděl, že jestli něco neuděl, tak její před chvíli nalezený přitel skonči na smetišti a nic už mu nepomůže. A ze on ještě dostane kázaní, Válečníci byli obáváni, opovrhováni a zabíjeni - pokud byli při vědomi.

"To necháš kamaráda kluka jen tak chcípnout jen proto, že má na krku amulet válečníků! Co ty víš, kdo vlastně je?! Dali mu na vyber, jestli ten amulet chce nosit? Zaviníš smrt mého nejlepšího kamaráda jenom kvůli svýmu egoi Sobce!" rozkřikl se Azerius. Co je to "ego" si nebyl jist, ale každopádně byl hrdý na to, ie takové vznešené slovo používá. Párkrát už slyšel proslovy paniček z dobročinných organizaci, které byly pravým morem a cholerou pro studenty. Většinou se tam mluvilo o "nevinných dětech" a "naší budoucnosti". Tyhle téžké střely byla ochoten na Druida použit, pokud nic jiného nepomůže. Nebylo třeba. Druid na Azeriuse zíral jako opařeny. Pak jenom zamrkal a otočil se, aby pokračoval v práci na Azarachově čelisti, se které se vyklubal hotový hlavolam. "Teda, kdo tohle ty děti uči?" mumlal si pro sebe. Jeho ulehčení bylo nemalé, když se Azerius o chvíli později vrátil ke starým zvyklostem, o zaharašení upuštěné misky se totiž ozvaly kletby, nad kterými se začervenal snad i dubový stůl.

Válečník pomalu přišel k sobě. Odněkud k němu doléhal rozhovor. "Ale s těmi zuby už asi nic nenaděláni! Azeri. Je mi líto," řikal nějaký mužsky hlas. A vysoký hlásek mu odpověděli "To neva. Hlavně, když to přežije. Hele, otvírá oči'" Uviděl nad sebou obličejík šklebící seho kamaráda. "vítej mezi živejma!" řekl mu povzbudivé. "Ahoj," odpověděl ji slabé, v puse měl chut, jakoby mu tam nocovala tlupa skřetů. "Dik za pomoc." dodal. "Neboj se bude vše v pořádku, donesl jsem tě ke Druidovy. Cos délal? Myslel jsem, že ti pusu budem slepovat klihem," vyzvídal. "Zkouška," povzdechl si tajemné Azarach. A nevypadal, že by to chtěl probírat dál.

Pokračování příště

[Azarach]

Nad městem se rozlevalo slunečné světlo. Studeně špitané svítání zastihlo Azeriuse a Azaracha bloumat uličkami města. Mlčeli. Azerius měl volno a když odcházeli od alchymisty nevyladalo to , že by on i měl někam na kvalt. Azerius nakopl poloshnilé prkno, které se připletlo do cesty. Po chvílích mlčení promluvil Azarach. „Ty jdes nikam jit nemusíš“ a při podsledním slově se podíval do Azeriusových očí. Azerius se na chvilku zamysle, nevěděl, co má říct, měl toho sice dost na práci, ale nic nebylo tak důležitého, co by se nemohlo odložit na později a tak řekl, že nemá nic v plánu. Po chvilce mlčení Azarach se opět zeptal. „Proč jsi mi vlastně pomáhal a nenechal si mě být.“ Azerius smutně sklonil hlavu s pocitem vynny, jako by udělal něco špatného, když pomohl. Po chvíli se podíval na Azaracha řekl. „Přátelé si přece musí pomáhat, myslim si to již od svích prvních krůčků. Ty přece sám si mi tolikrát pomohl, že by bylo teď odemně dost nevhodné, kdybych ti i já teď nemohl nějak pomoci. Když jsem tě tam viděl, polil mě divný pocit a tak jsem musel rychle jednat.“ Z posledním slovem vlétli malému Azeriusovi slzi do očí a opět sklonil hlavu. V zichych uličkách kterými procházeli bylo slyšet, jak po tichu Azerius natahuje a Azarachovy došlo, že ho nejspíše svou poslední otázkou dost ranil. „Promiň, jsem nějaký nesvůj a nevím co melu“, řekl a chytl Azeriuse za ramena. Ten se na něho podival svím smutným pohledem a pokračovali dále.

Po chvilce došli před hostinec. „Dáme si něco k jídlu, co ty na to“, řekl Azarach a vtáhl Azeriuse do hostince tak rychle, aniž by kdo koli mohl co říct. Když tak seděli, poslouchali co si ostatní povídají a dodávali si k tomu své. Po chvilce přišel i do hostince nějaký zvláštní muž. Celý hostince najednou stich a všichni přítomní se na tajmeného může uhleděně zadívali.

Se slovy „Je tu volno“ si přisedl k vedlejšímu stolu, kde seděl Azarach s Azeriusem. Podíval se na oba svími ruděkrvamíma očima, sáhl pod plášť a podal Azeriusovi list. Azerius věděl velmi dobře, po chvilce co je onen tajmený muž zač, v první chvýli mu to ovšem nedošli. Vzal si list a pomalu jej začal číst. Než však stihl přečíst pulku obsahu listu, tajmený muž, už vytahoval z podláště jakou si lahvičku. Kterou také podal Azeriusovy. „Tu musíš naplnit a donést mi ji do konce tohoto týdne“. Azerius se na tajemného muže podíval a sytě polkl. Muž pomalu vstal a se slovy „Nezapoměň, do konce týdne“. Odešel z hostince.

Poté co se zavřeli dveře za tajemným mužem, všechny oči včetně Azaracha směřovali na malého Azeriuse, který seděl nehybně a sotva dechu popadal. V jedné ruce žloulal list a ve druhé držel lahvičku. Jeho oči jen se dívali jen na ty dvě věci střídavě. Ani se nevšiml, že na něho Azarach mluví. Po chvilce se trochu zpamatoval. Bylo to už v té době, když hostinec opět ožil a všichni řešili své starosti a slasti. Maličký Azerius se podíval na Azaracha a řekl „A je to, teď se ukáže, co jsem vlastně zač“. Podal Azarahovi onen list aby si jej mohl přečíst a začal přemýšlet jak zadaný úkol splní.

Azarach, když si vše přečetl, podíval se na Azeriuse, a pověděl „Vždyť to není tak těžké, máš jen donést naplněnou lahvičku, kterou jsi dostal…“ a v konci věty se zaratil. „No právě, jen donést, už jsi to někdy dělal, víš co je zač, kde ho najdu, jak to udělám“ a dalším množsvím otázek Azerius zasipal Azaracha. Azarach se na něho podíval zamyšleným pohledem a pak řekl „Vím o co jde, a co si od tebe Kurare žádá“. Problém je však v tom, že to sám nezvládneš a budeš potřebovat pomoc. Sám sem sice tuto zkoužku nedělal, ale už jsem leda co o ní slyšel a vím jak postupovat. Tak to nebude tak velký problém vše splnit jak máš“. Poplácel Azeriuse po zadech a a napil se. „Tobě se to mluví, když víš co a jak, ale co mám dělat já, když si nevím rady“ podíval se Azerius na Azarach a sáhl po korbelímku s vodou. Azarach se opět podíval na Azeriuse a pousmál se. „Dnes necháme vše jak má být, a zítra se do toho pustíme, budu tě muset kuli tomu na nějakou chvilku opustit. Zítra po svítání se setkáme opět zde a vydáme se na cestu. Nezapoměň si vše co máš na tom listě napsáno sehnat, aby se ten úkol splnil.“ S těmi to slovi se Azarach pomalu zvedl od stolu a vydal se pomalími kroky ke dveřím. U dvěří se ohlédl a vyděl, jak Azerius sedí a popíjí vodu. Přistoupil k šenkýři a něco mu zašeptal do ucha, poté před něj položil pytlík s pěnězy a odešel z hostince.

Azerius ještě dopil vodu, která byl všude zdarma a tak se nemusel starat o placení. Jako malí se naučil dobře schovat a odejít i bez placení, což si myslel, že zřejmě bude muset udělat. Ovšem mýlil se, protože vše co snědli zaplatil právě Azarach při svém odchodu. Šenkýř vyděl, když se Azerius zvedal od stolu a pomalu k němu přišel. „Něco jsem se dozvěděl, přijď večer po setmění, budeš tu moci přespat abys měl sílu na další den“ s těmito slovy a úsměvem ve tváři se vrátil na své místo k vyčepu. Azerius nějak moc dobře nechápal, co vlastně šenkýř myslí, ale pomyslil si, že se aspoň dobře vyspí.

Pokračování příště