:DByl jsem normální malý kluk, užíval jsem si dětství a neměl jediný problém, který by mi kazil radost z bezstarostné dětské zábavy. Rád jsem si hrál sám, společnost jsem nepotřeboval, stačila mi fantazie. Trávil jsem dlouhé hodiny přemýšlením. Jen jsem seděl a bavil se v myšlenkách. Potom přišla základní škola. Některé děti přirozeně neměly pochopení pro přemýšlivého tichého spolužáka a dávali to najevo způsobem, jaký už je v tom věku běžný.
Nějakou dobu se nic neměnilo, začal jsem se přátelit s dívkami namísto chlapců, z nějakého důvodu jsem si s nimi rozuměl lépe. Byl jsem hodné dítě, nepral jsem se, nezlobil, dobře se učil, nepodváděl a vzhlížel k autoritám učitelů. Ale jak čas plynul, začal jsem sám sebe štvát. Sledoval jsem extrovertní vrstevníky, kteří byly v kolektivu dominantní a snil, že jsem na jejich místě. Musím se pousmát, když si vzpomenu, jaké kroky jsem pro uskutečnění tohoto snu podnikal. V tělocviku si mě vybírali jako posledního, protože jsem nebyl dost rychlý ani obratný a tak jsem si řekl, že si zdokonalím reflexy házením gumového míčku proti zdi, dělal jsem to každý den několik hodin. Podobných aktivit, které mě měly posunout výš na žebříčku společenské prestiže jsem vystřídal spoustu, je vám asi jasné, že bez valného úspěchu. A já byl smutný, chtěl jsem být oblíbený a ceněný. Nenáviděl jsem své tiché a rozpačité chování a chtěl jsem něco změnit. A změna přišla. V deváté třídě jsem byl přesně tím, kým jsem být chtěl. Měl jsem strategii, o které jsem v té době neměl ani tušení. Vloudil jsem se do přízně oněch dominantních jedinců, okopíroval vzorce jejich chování a přijal je za své. Stál jsem po jejich boku a těšil se ze svého nově nabytého sebevědomí. S nimi jsem šikanoval, kradl, kouřil a pil. Cítil jsem určitý rozpor, ale příliš jsem se výčitkami nezabýval.
Na gymnáziu jsem postupoval podobně, má strategie byla ovšem oproti dřívějšku rafinovaná a promyšlená. Ve třetím ročníku ze mě byl člověk, který má všechno. Velmi dobrý prospěch, oblíbený učiteli, populární u žáků. Rád jsem se bavil, vzpomínám na spousty veselých večírků. Každý byl rád, když mě viděl na své akci, jelikož jsem měl ducha, který povzbuzuje zábavu a podněcuje veselí. Žil jsem v extázi, opájel se svou dokonalostí a byl tím nejbezstarostnějším člověkem, jakého si dokážete představit.
Pak jsem onemocněl. Nevyléčitelnou autoimunitní chorobou. Z toho plynulo několik věcí, doživotní dieta, žádný alkohol, celé hrsti léků a neustávající bolest. Najednou jsem byl ztracený, přišel jsem o to, co dávalo mému životu smysl. Já, tak závislý na svobodě, že můj nejdelší partnerský vztah trval čtyři dny, jsem svobodu ztratil. Alespoň v tom povrchním slova smyslu, v jakém jsem si ji tenkrát představoval. Začal jsem se litovat, obviňoval jsem všechny a všechno, vinil jsem vlastní tělo, cítil jsem se zmrzačený a okradený. Ale nehodlal jsem se vzdát, chtěl jsem svůj život zpátky. A tak jsem se bavil dál. Po prohýřených nocích jsem trávil celé dny v neskutečných bolestech, kálel jsem krev a třásl se v křečích. Zjistil jsem že velké dávky analgetik, tuto "kocovinu" zmírní a tady začala vznikat má závislost na lécích. Pil jsem a dalších pár dní do sebe sypal prášky. Proč jsem to dělal? Protože já byl happy boy, bezstarostný a veselý, chtěl jsem takový zůstat. Ale po nějakém čase to přestalo být ono, přestal jsem se těšit z mejdanů. Celé dny jsem ležel v posteli a zíral do stropu. Potom přišlo pár záchvatů úzkosti, způsobených kombinací léků, alkoholu a marihuany a objevila se skutečná deprese. Asi rok jsem jen přežíval a sledoval, jak se můj život sype jako domeček z karet. Poslouchal jsem učitele, mluvící o vysokých absencích a neustálé narážky přátel na mou flegmatičnost. To, že mě vyhodili z gymnázia a posléze ještě ze dvou škol pro mě mělo pramalý význam. V té době jsem bral několik druhů antidepresiv, prášků na uklidnění a léků proti bolesti a tuto kombinaci velmi často zapíjel vodkou. Nic už nemělo smysl. Neustálé výtky rodičů a známých, otázky přátel... Věděl jsem, že můj život zkončil. Zazářil jasným magnesiovým plamenem a zhasl. A já dál pil. Alkohol, bolest, záchvaty úzkosti, deprese, depersonalizace, derealizace a prášky. To byl můj život.
Jednoho rána, po obzvláště odporné pitce jsem si řekl, že končím. Víte, když se člověk v depresi rozhodne pro sebevraždu, je to po opravdu dlouhé době něco, pro co se dokáže nadchnout. Plánování těch nejjemnějších detailů vaší smrti si užíváte jako přípravu dlouho očekávané dovolené. Obstaral jsem si morfin, injekční stříkačky, sebral několik balení různých léků a láhev dobré whisky. Počkal jsem na den, kdy se ochladilo na minus 18 stupňů a odjel doprostřed beskydských hor, na místo, dostatečně vzdáené od civilizace. Ne, protože bych nechtěl aby mě rodina našla mrtvého. V takovém stavu bere člověk pramálo ohledů na ostatní, zvolený způsob sebevraždy zkrátka vyžadoval mráz a já nechtěl aby mě při tomto obřadu někdo vyrušil. Došel jsem doprostřed lesa, zapil 2 balení anxiolytik whisky, provázkem zaškrtil ruku nad loktem a vpíchl do žíly jehlu stříkačky s morfinem. Nejsem si jistý co se v té chvíli stalo, možná začal působit alkohol, možná, že jsem lehce stlačil píst stříkačky a do žil mi pronikl roztok morfinu. V mozku se mi objevila myšlenka. "Teď nemám co ztratit". O pár vteřin později mě rozsah toho tvrzení udeřil obrovskou silou. Teď, v téhle chvíli, kdy už neplatí pravidla a omezení tohoto světa, jsem naprosto svobodný, všemocný. Pokud budu rozhodnut zemřít, můžu cokoliv. Rozhodl jsem se, že čas přijde, ale teď je ještě brzy. Vyzvrátil jsem většinu prášků a nakonec se dostal domů jen s lehkou otravou.
Nebylo třeba brát ohledy. Na zákony, na ostatní lidi ani na sebe. V této době jsem dělal jednoduše to, co mi přišlo šílené. Bral jsem drogy, stýkal se s bezdomovci a feťáky, onanoval nahý při jízdě dvousetkilometrovou rychlostí na dálnici a tak podobně. Ráno jsem po propité noci přišel do obchodního centra, napil se a najedl toho, co mi v regálech padlo do oka, vzal jsem si cigarety a odešel zadním vchodem. Poznal jsem spoustu zajimavých lidí. Co uděláte, když vidíte opilého bezdomovce, třesoucího se zimou, řvoucího: "Smrt Hollywoodu!" ? Já ho pozval na jídlo a poslechl si, z čeho pramení jeho nenávist. Ukázalo se, že jeho žena trpěla maniodepresivní psychózou. V manických fázích byla přesvědčena, že se stane úspěšnou herečkou a celé rodinné jmění utratila za kurzy herectví, drahé šaty a šperky. Byla posedlá americkými filmy, pozlátkem a atmosférou prostředí celebrit. Nakonec skončila v psychiatrické léčebně. Onoho muže zničilo, že ji vidí v takovém stavu. Zbylé peníze utratil za neúspěšnou léčbu a alkohol. Smrt holywoodu.
Začal jsem se zajimat o psychologii, hodně jsem toho přečetl ale dost věcí jsem si jen domýšlel. Dozvěděl jsem se, že naše myšlenky ovlivňují tělesné pochody způsobem, jaký medicína zatím není schopná pochopit. Že samotná myšlenka, je-li silná může způsobit vážnou nemoc.
Byl jsem posedlý svou myslí, hledáním prvotního důvodu toho všeho. Toho, co mě dovedlo až sem. Cítil jsem, že jsem blízko, ale na samotné poznání nemůžu dosáhnout. Potřeboval jsem akcelerovat myšlenky, rozvířit vody mé mysli, abych až se kal usadí, viděl dno jiným způsobem. Sehnal jsem si semena Havaiské růže, rostliny obsahující silné halucinogenní látky, která mě měla, jak jsem doufal, posunout dál. Věděl jsem jak moc mohou být psychedelické drogy pro labilní jedince nebezpečné. Mohou spustit psychózu, schizofrenii nebo celou osobnost člověka naprosto roztříštit a zanechat jen katatonickou tělesnou schránku. Ale v té chvíli to bylo šílenství nebo vítězství.
To co se dělo po pozření velké dávky drogy se jen těžko popisuje. Naprostá ztráta ega, vědomí sebe sama. Mučivé přízraky vynořující se z podvědomí. Podivné vize. Byl jsem voják, který vykonává popravu těhotné ženy prosící o smilování a zároveň jsem byl onou ženou. Cítil jsem tyranovu sílu a vědomí autority pramenécí z čisté nenávisti. Cítil jsem bolest a zoufalství oné ženy klečíci ve špíně a prachu. Chápal jsem pocity obou z nich. Náhle jsem byl vržen doprostřed pouště, umíral jsem žízní, cítil nesnesitelný žár slunce a pocit, že jsem spravedlivě trestán za hříchy, které jsem spáchal byl až příliš intenzivní. Byl jsem třináctiletou dívkou, které někdo na školní chodbě řekl "ty tlustá krávo" a bolest, která mě zaplavila byla strašná. Viděl jsem jejíma očima několik hochů, kteří stojí opodál a smějí se. Jako bych je znal. Zároveň jsem jedním z nich a cítím opojný pocit sounáležitosti se svými kumpány. Smějí se a já vím, že jsem je rozesmál já. Dívám se jak mi dívka mizí z dohledu a cítím slaboučkou výčitku, téměř neznatelné bodnutí lítosti, které vzápětí narůstá daleko za hranice snesitelnosti. Jsem bezcitně urážen a obviňován, slyším škodolibý smích a nadávky, které jsou adresovány mě. Prosím, nevím koho a nevím proč. Když už se zdá, že je agónie nekonečná, obraz se mění. Sedím v zakouřeném baru a vidím sám sebe, v odrazu zrcadla. Mám zvláštní pocit. Vidím svůj obličej, ale mám pocit, že musí patřit někomu jinému. Jsem nikdo.
Vědomí se začíná uklidňovat a intenzita obrazu slábne. Po nějakém čase si začínám uvědomovat své tělo. Ležím na zádech a něco nesrozumitelně mumlám. Po čase, který mohl být vteřinou, minutou nebo hodinou pomalu rozznávám význam myšlenek, které mi proudí hlavou.
Věděl jsem to celou dobu. Jen jsem se potřeboval ujistit. Jsem nikdo. Svou osobnost jsem ztratil na cestě životem. Při honbě za vlastním štěstím, popularitou a uznáním jsem obětoval toho šťastného malého chlapce, který rád přemýšlí. Ublížil jsem bezpočtu lidí, svou arogancí a hloupostí jsem zraňoval ostatní, jenom proto, že to dělali ti, jejichž chování postupně vymazalo mě samého a vytvořilo mozaiku, kterou jsem léta hýčkal a považoval ji za svoji vlastní osobnost.
Uvědomuji si, že se otřásám nekontrolovatelným pláčem. Přišel jsem na to. Teď vím, proč jsem onemocněl. Nemoc, deprese, podivné životní peripetie, všechno to směřovalo právě sem. K místu, kde si uvědomuji, že jsem žil ve lži. Nedokážu popsat jak jsem vděčný za všechno, co mě potkalo. Jsem vděčný sám sobě i všem, kteří mě touto cestou prováděli. Teď vím, že jsem na druhé straně tunelu. Prošel jsem peklem abych uviděl pravdu a mohl začít znovu. Prosím vás o jediné. Pokud chcete zemřít, počkejte ještě chvíli, protože nikdy nevíte, jaký význam může mít noční můra, která vás obklopuje.
No na dlouho to je no ale co se dá dělat 
Moc si toho vážím
Updates every