Jako děti jsme tam každý den pobíhali, chytali motýly, ryby, pouštěli si lodičky z kůry a nad hlavami se nám při tom proháněla hejna ptáků. Lidi se začali opět vzpamatovávat z povstání draků a válek s kentaury, obry a dalšími rasami. I když velké hlídky vojáků okolo města byly vidět stále. To nám ale nevadilo, naopak, byli jsme rádi, protože se nás takhle rodiče tolik nebáli pouštět ven a ne jen do města.
Když jsem byl o něco starší, začal jsem otci pomáhat v kovárně. Bylo tam pro mě hodně zajímavých věcí, už od malička jsem otce sledoval, jak mistrně ovládá kladivo a co všechno dokáže. Jelikož zrovna bylo období klidu a výroba zbraní tedy polevila, začal mě učit opravovat nástroje, kovat koně a později i nějaké ozdobné kování. Byla to těžká dřina, ale časem jsem si zvykl, narostly mi svaly a s kladivem jsem máchal stejně lehce jako otec.
Sestra byla o něco starší, pro ni nadešel čas, kdy se mohla stát bojovnicí. A tak začala navštěvovat vojenskou akademii. Pilně trénovala a krůček po krůčku byla blíže svému snu stát se nejsilnější bojovnicí ve městě. Netrvalo to dlouho, závěrečnou zkoušku zvládla jako nic, teď ji čekalo pasování. Byla to slavnostní událost, na kterou se sešlo téměř celé město. Sestra, jako absolvent, šla napřed. Když jsme dorazili na místo, bylo všude kolem plno lidí, viděl jsem zde spoustu známých, se kterými jsme si dříve hrávávali v lesích u města. Obřad se konal v královském paláci. Prosklený strop síně se tyčil vysoko nad hlavy přihlížejících, uprostřed byl natažen červený koberec a v čele síně stál král. Kolem koberce stáli rytíři. Obří dveře na konci místnosti vrzly a začali se otevírat. Místnost ozářili sluneční paprsky a z nich začali vycházet absolventi akademie. Rytíři kolem koberce vytasili meče a utvořili uličku. Byla to nádhera, až mi z toho běhal mráz po zádech a už jsem se těšil až se toho dočkám také. Absolventi se seřadili na jedná straně a po jednom chodí před krále. Poklonit, pokleknout. Král je pasuje a poté se řadí na druhou stranu. Po obřadu následuje slavnost s ohňostrojem. Vše bylo tak nádherné, škoda, že se to brzy mělo změnit.
Sestra si vybrala službu mezi vojáky, kteří hlídali okolí města. Vypadalo to jako lehká a bezpečná, skoro až nudná služba. Ale zdání klame. Byl pošmourný podzimní den. Pestrobarevné listí líně opadávalo ze stromů do bláta a každou chvíli pršelo. Jednotka vojáků, kterým sestra velela procházela kolem našeho domu. Sestra se stavěla doma, pozdravila a hned zase běžela dál do lesa. Zrovna jsem venku koval koně, když mizeli mezi stromy. Najednou byl slyšet hrozný křik. Krev mi ztuhla v žilách. Mozek se zatměl. Rychle jsem sebral sekeru a běžel jsem k lesu. V jedné ruce kladivo, ve druhé sekeru. Naproti mi vyběhli vojáci. S jedním jsem se málem srazil. "Co se stalo"? "K..kentauři" vykoktal ze sebe voják. K mé úlevě vyběhla z lesa i sestra. "Rychle, běžte někdo do města vyhlásit poplach." Jen to dořekla, vyhrnul se z lesa roj kentaurů. Vojáci se snažili bránit, ale kentaurů bylo moc. Kentaur se vzepjal a kopl sestru do hlavy. Ta upustila zbraň a padla k zemi. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Jako by se všechno zpomalilo. Pustil jsem kladivo a zachytil ji než dopadla na zem. Dál nebyl čas. Ani nevím, jak se to seběhlo. Popadl jsme opět kladivo a začal kolem sebe máchat na všechny strany. Jednoho jsem zasáhl kladivem do hlavy. Dalšího sekerou. Byl jsem jako utržený ze řetězu. Kopance kentaurů jsem ani nevnímal. V tom ale něco s tichým pšššššššš zasvištělo vzduchem. "Šíp", blesklo mi hlavou. Zapíchl se mi do zad. Bolest jsem díky adrenalinu v žilách necítil, ale ta chvilka nepozornosti. Dostal jsem kopanec zezadu do hlavy a svalil se na zem. Dál už si pamatuji jen to, jak kentauři táhli několik vojáků do lesa. Dál nic....
Když jsem se probudil, cítil jsem ukrutnou bolest v zádech. "Nehýbej se", pronesla nějaká žena v zářivě bílých šatech. Lépe jsem zaostřil, byla to naše princezna. Byla známá svou léčitelskou mocí, laskavostí a moudrostí. "Kde je moje sestra?!" Princezna posmutněla: "Posily dorazily pozdě, kentauři si několik vojáků včetně tvé sestry odtáhli do lesa."
V tu chvíli mě opět zamrazilo, "moje milá sestřička. Co když je mrtvá? A co když ne? Nevím, kde je, ani jestli je naživu." V tu chvíli jsem byl pevně rozhodnut, i přes to, jak jsem byl mladý, stát se bojovníkem a najít svou sestru ať už živou, či mrtvou! Lituji, že jsem tomu nebyl schopen zabránit.
Jsem Andrew Reels, syn kováře z Divinity's Reach a toto je můj příběh!!
Gratuluji všem, co se prokousali až na konec příběhu.
Pokud se bude líbit, tak se určitě můžete těšit na pokračování. Díky za pozornost. 
Updates every