Andrew Reels- první verze

[Unluck]

Bylo to naléhavé, ihned jsem skočil na koně a vydal se ke králi. Cestou jsem přemýšlel, co se asi stalo. Měl jsem takový divný pocit, že se děje něco špatného. A ne jen proto, že jsem nyní byl velitelem orlích křídel, která vždy byla vysílána do těch nejnezvladatelnějších situací.

Sesedl jsem před královským palácem a vydal se po velkých mramorových schodech do sálu, kde už čekal král. Ne, že by mě to nějak potěšilo, ale mé obavy se naplnily.
"Zdravím tě."
"Zdravím vás pane králi." A poklonil jsem se.
"Máme tu jistý problém, pamatuješ si ještě na Kena Burela?"
"Ano. Proč?"
"Donesly se mi informace, že se spojil s bandity a ještě nějakým královstvím, ještě jsme nezjistili s jakým. Něco ale chystá. Jeho jednotky, možná i sním ohrožují teď naše spojence ze severských zemí."
"Doufám, že je tam s nimi!"
"Nic není potvrzeno, každopádně to vypadá velmi špatně. Seveřané si myslí, že stále jedná na můj rozkaz, je ohroženo naše spojenectví. A to by zrovna teď nebylo dobré. Proto se tam musíš vydat."
"Ale pane, myslím, že není dobré brát všechny orlí křídla a nechat obranu města na zbytku armády."
"Co tedy navrhuješ?"
"Navrhuji vzít jen část. Pokud stihneme vše se seveřany urovnat dříve než se k nim dostanou jednotky Kena, nebude nás ani moc potřeba."
"A když ne?"

Na to jsem králi odpověděl jen mlčením.
"Dobrá, navrhuji tedy, aby sis vybral pár nejlepších, ale zbytek armády bude čekat na hranicích, tak budou moci rychle přijít na pomoc a zároveň by se stihli i vrátit do města."
"Souhlasím."
"Výborně, vyraž co nejdřív prosím. Bojujeme s časem."
"Jdu se připravit a vybrat si bojovníky." Uklonil jsem se a odešel. Sice už jsem věděl, o co jde, ale stále jsem měl takové divné tušení, že to není všechno. Chystá se ještě něco.

[Unluck]

Vybral jsem si vojáky, kteří se mnou budou pokračovat za hranice a vyrazil jsem s armádou na cestu. Jeden důstojník najel koněm vedle mě.
"Asi z téhle cesty nemáte zrovna radost pane."
"Proč?"
"Je to na vás vidět." Nedal se odbít.
"Popravdě?"
Důstojník kývl hlavou.
"Nemám, nelíbí se mi, že velká část armády bude pryč z města zrovna když se všude válčí. Město tím bude značně oslabeno." A taky se mi nelíbilo, že jen u nás končí zima, jedu jí opět naproti do krajiny sněhu a ledu. Na sever.
"To je pravda. Ještě mě zajímá jedna věc. Mohl bych se také přidat k vaší skupině, co jde na pomoc seveřanům?"
"Nevím, jak se jmenuješ?"
"Charlie, Charlie Winters."
"Aha, tebe jsem si chtěl vybrat, ale prý jsi byl na ošetřovně po nějaké akci."
"To jsem byl, ale ráno mě pustili."
"Výborně, takže jsme domluveni."

Jeli jsme asi 3 dny než jsme dojeli do North Terrace, přístavního města, kde už na nás čekala loď. Zároveň to ale byla hranice, zbytek vojska tu bude čekat, dál jede jen má skupina.
Času nebylo nazbyt, takže jsme se ihned nalodili a vypluly. Město bylo schované v zálivu a jeho vstup hlídali čtyři obří sochy vytesané ve skalách kolem. Když jsme propluli touto branou, přivítal nás na moři jarní západ slunce. Díval jsem se na tu nádhernou scenérii a přemýšlel. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Stále jsem se nemohl zbavit toho divného špatného pocitu. "Co když je to naposled, co vidím takový západ slunce? Co když už se ze severu nevrátím? Co princezna? Rodina?" Zavrtěl jsem hlavou. "Na tohle nesmím myslet." Pomyslel jsem si. Sešel jsem z můstku do své kajuty a šel spát. Nemohl jsem ale usnout a když už, tak jsem se po několika minutách opět probudil. "Fajn, tak ne." Zvedl jsem se a vyšel opět na palubu. Už byla noc. Začínalo se ochlazovat, ale nějak víc a rychleji, než je běžné. "Blížíme se." Stoupl jsem si na příď. Díval jsem se do tmy, poslouchal, jak se vlny rozbíjejí o příď lodi a přemýšlel, co když dorazíme k severskému vládci pozdě. Ani nevím jak jsem usnul, ale probudila mě zima a ležel jsem na přední palubě lodi. Rychle jsem vyskočil a rozhlédl se. V dáli už bylo vidět pobřeží. *chrrrrrrr*křup*chrrrrr*prask* Pohlídl jsem dolu. O příď už se nerozbíjela voda, ale kusy ledu. "Tak už se to blíží."

"Paneeee, paneeee."
"Tady jsem, co se děje?"
Přispěchal ke mě opět Charlie, důstojník, se kterým jsem včera cestou debatoval o všem možném i nemožném.
"Něco jsem vám zapomněl včera předat, poslal to po mě král."
"O co jde? A myslím, že bychom si mohli tykat. Nejsem moc na tyhle formality."
"Pokud si to přejete pa..., totiž přeješ. Tady, tohle král posílá. Prý ti půjde k brnění."
Charlie mi podal nový plášť, červený, jako ten můj starý. Tenhle na sobě ale měl vyšitá orlí křídla.
"Výborně, to se hodí, díky."
"Není zač."
Oblékl jsem si plášť a šel si dát něco k snídani.

O několik minut později začal cinkat zvon na poplach. *cink*cink*cink*cink* "Je to tu, co nás asi čeká na břehu?"
Všichni vyběhli na palubu, třímali v rukou zbraně a čekali až loď dorazí k molu severského města. Nikde nebyla záruka, že už se Ken nepostaral o konec našeho spojenectví.

[Unluck]

Čím více jsme se blížili, tím více nám bylo jasné, že něco nehraje. Nikde ani živáčka. Navíc se nad městem třepotala podivná vlajka. "Tohle přece není vlajka seveřanů." Připluli jsme až k molu. Obezřetně jsme se vylodili a prohledávali město. Nikde jsme nikoho nenašli. Město bylo vypleněné. Rozbitá okna, v domech díry od děl. Ale nikde žádné stopy zápasu nebo krve, obyvatelé nejspíš stihli město opustit před útokem. Došel jsem ke stožáru, stáhl jsem prapor a schoval ho. Musíme potom zjistit, komu patří. Nejdřív ale musíme splnit náš úkol.

Podíval jsem se na mapu a určil směr, kudy jít. Svolal jsem vojáky a vyrazili jsme na cestu. Nemělo by to být daleko. A to mě právě znepokojovalo, pokud někdo vyplenil toto přístavní město, také to neměl příliš daleko. Ušli jsme několik kilometrů, když jsme uslyšeli divoký řev až se země třásla. Řev vycházel zpoza kopce.
"Opatrně." Zavelel jsem a vyrazili jsme směr vrcholek kopce. Jen jsme viděli, co se děje na druhé straně, zamrazilo nás. A to nejen z všudypřítomného sněhu a mrazu. Dole byla nějaká skupina žoldáků a snažili se zkrotit draka. Draka, kterého nejspíš měli připoutaného na řetězech, protože jejich zbytky mu ještě vysely na křídlech a na nohou. Drak ustupoval. Žoldáci ho tlačili. Najednou se na něj rozeběhli. Na draka byl úžasný pohled, už jsem o nich slyšel, ale nikdy jsme ho na vlastní oči neviděl.
"Co budeme dělat pane?"
"Nevím. Žoldáci jistě nemají dobré úmysly, mají stejnou zástavu, jako byla v tom vypleněném městě. Ale drak nás může také ohrozit."
"Myslím, že ne pane." Prohlásil jeden voják.
"Rád bych tomu věřil, ale neslyšel jsem o nich mnoho dobrého."
"Myslím, že se jen brání, mám s nimi pár zkušeností, naše rodina žije blízko země ohně a draky chová."

Zamyslel jsem se nad riziky, ale na to nebyl moc čas. "Dobrá, ale nebudu nikoho nutit. Kdo chce jít, za mnou."
Zvedl jsem se ze sněhu a vyrazil dolů z kopce. Zvedli se všichni a následovali mě. Doufám, že jsem neudělal chybu. Vběhli jsme mezi žoldáky a začala bitva. Žoldáků byla velká přesila. Všichni se bili jako tygři.
"Za tebou." Zakřičel jsem. Jeden voják se tak tak sehl. *všš* kolem prolétlo válečné kladivo. Sám jsem ale také měl plno práce. Vyběhli na mě tři žoldáci. Rozmáchl jsem se mečem. Jeden to schytal. *žuch* upadl do sněhu a už se nehýbal. Ostatní dva ale uhnuly a ohnali se po mě také. Rychle jsem si lehl a sebral levou rukou meč padlého žoldáka. Ti dva další najednou ztuhli. S žuchnutími dopadli na zem. Každý s mečem v hrudi. Vytáhl jsem svůj meč a pokračoval v boji. Ani jsem si nestíhal všímat, co dělá drak. Bitva trvala několik málo minut, ale mě to přišlo jako věčnost. Když konečně padl poslední žoldák, mohl jsem se rozhlédnout kolem. Všude se válelo spoustu těl. S lítostí jsem zjistil, že i spousta našich. Všechny myšlenky mi ale přerušil a noha, která dupla jen asi dva metry ode mně. Země se zatřásla. Neudržel jsem rovnováhu a svalil se na zem. Majestátně se nade mnou vypínal drak. Už jsem čekal, kdy mě dorazí. Nic se ale nedělo.

Místo toho drak promluvil. Ano, promluvil. Nechtělo se mi tomu věřit.
"Děkuji vám."
Štípl jsem se do tváře. "Ne, nezdá se mi to." Nikdo se ani nepohnul, všichni napjatě čekali, co bude dál.
"Rádo se stalo." Řekl jsem nejistým hlasem.
"Nemusíte se mě bát."
"Ale co všechny ty pověsti? A co vlastně děláš v zemi ledu, tady bych draka nečekal."
"No právě a o to jde, nikdo by mě tu nečekal, tím pádem nehledal. Ty pověsti nejsou pravdivé, ne úplně. Ano, my draci jsme nebezpeční, ale jen se bráníme, nikdy nezabíjíme pro zábavu. Tihle mě tu ale našli a chtěli mě využít jako zbraň. Jsem vám velmi vděčný, že jste mi pomohli. Vezmi si tohle."
Drak přede mě hodil něco, co se podobalo píšťalce. Zřejmě si všiml mého nechápavého pohledu.
"Ano, je to píšťalka. Vděčím ti za svůj život. Až budeš v největší nouzi, stačí zapískat a my přiletíme."
"My? Vás je víc?"
Ale drak už neodpověděl, roztáhl křídla. Mocnými máchnutími se zvedl ze země a odletěl pryč.

Všichni jsme nevěřícně sledovali, jak mizí za obzorem. Najednou jsme uslyšeli rachot. Řinčení brnění a zbraní.
"Ne, to snad né. Rychle, všichni do bojové formace!"
Zpoza kopce vyběhli další žoldáci. "To nezvládneme." Blesklo mi hlavou.

[Unluck]

Žoldáci u nás byli skoro hned. Opět začala nelítostná bitva. Jelikož nás bylo o hodně méně, byla to bitva o holé přežití. Bylo jasné, že tohle nemůžeme vyhrát. Snažili jsme se probojovat ven z jejich sevření. Rozeběhl jsem se a nabral jednoho žoldáka loktem. Upadl. Rychle jsem skočil dopředu a kolem mě zasvištěl něčí meč. Nebyl čas se dívat, čí. Vyskočil jsem opět na nohy. Žoldák přede mnou se mě snažil probodnout kopím. Uhnul jsem bokem a chytil kopí. Vytrhl jsem mu ho z ruky. Než si uvědomil, co se stalo, tak *prásk* dostal ránu tyčí kopí. Hbitým pohybem jsem schoval meč a dál jsem probíjel širokou cestu kopím. "Pozor!" Zařval někdo z vojáků za mnou. Otočil jsem se. Pozdě. Něco z boku mi narazilo do hlavy. Zatmělo se mi před očima. Sesunul jsem se k zemi.

[Unluck]

Někdo se mnou začal cloumat. "Co je, co se děje?" Hned na to mi blesklo hlavou, co se stalo. "Kde jsem, co vojáci?" Rychle jsem otevřel oči.
"Klid."
Nade mnou se nakláněla krásná seveřanka. Obličej měla pomalovaný válečnými barvami. Na sobě kožené brnění s nějakou huňatou kožešinou kolem krku sepnutou ozdobnou přeskou, a co mě překvapilo, že brnění jakoby chyběl jeden bok. Zřejmě byla otužilá. Na zádech měla dlouhý plášť. Své zářivě rudé vlasy měla svázané do dlouhého copu. To musí být Eir, severská národní hrdinka.
"Ty jsi Eir?"
"Ano, jsem, jak to víš?" Zeptala se udiveně.
"Už jsem o tobě slyšel, jsi národní hrdinka, nebo se pletu?"
"Já bych to dál nerozpatlávala." Začervenala se.
"Málem bych zapomněl, co moji vojáci?" Zeptal jsem se a rozhlédl se kolem.
"Bohužel vás moc nepřežilo, utrpěli jste velké ztráty. Musím se tě na něco zeptat. Celou dobu jsme mysleli, že vaše království na nás útočí, ale teď to tak nevypadá. Přece byste se nezabíjeli mezi sebou."
"Někdo chce překazit naše spojenectví. Možná tuším kdo, ale nevím to jistě."
"A možná nejen to, tohle nebyla obyčejná armáda, byli to jedni z nejlepších žoldáků, co se tu na severu potloukají.Myslím, že jasně měli za úkol vás pozabíjet."
"A povedlo by se jim to, kdybyste nezasáhli, jsem vám vděčný Eir."
"Vždy rádi pomůžeme."

Najednou nám nad hlavami zavřeštěl orel. Zakroužil a přistál. Orel držel dopis.

--------------------------------------------------------------------------------------------
"Andrew,

naše království je pod útokem nějakého vojska. Nepodařilo se zjistit, komu patří, ale rychle postupují k Divinity's Reach. Vypadá to, že incident na severu nebyl jen pokus o přerušení spojenectví mezi námi a seveřany, ale zároveň past. Doufám, že tenhle dopis dorazí, než se do nějaké léčky dostanete. Co nejdříve se vraťte zpět.

Král"
---------------------------------------------------------------------------------------------

"To snad ne, myslím, že se musíme rozloučit."
"Ještě jsme vás neošetřili." Pronesla starostlivě Eir.
"Na to nemáme čas, naši medici, co čekají na lodi to zvládnou. Všichni, co se cítí schopni boje, pohyb, vyrážíme ihned." Všichni, kdo mohli se zvedli a vyrazili jsme k lodi.
"Dáme vám vědět, jak na tom jsou ostatní, co přežili." Zavolala za námi ještě Eir.

Postupovali jsme, jak nejrychleji to šlo dokud jsme konečně nezahlédli stěžně lodi. Sice jsme moc daleko nedošli, ale úkol jsme splnili. Vysvětlili jsme zbytku vojáků na lodi situaci a ihned vyrazili zpět do Divinity's Reach. To byl celou dobu ten špatný pocit, co jsem měl. Něco se opravdu chystalo. A něco hodně špatného. Co nás asi čeká doma? Bude vůbec ještě nějaké doma až dorazíme?



Koho by zajímalo brnění Eir, stačí napsat na Google Eir Stegalkin Případně ještě připsat GW2 a určitě ji to najde.

[Unluck]

Všichni se báli o své blízké. Bylo to na všech vidět. Přišel za mnou lodní důstojník.
"Pane, myslíte, že se vrátíme včas?"
"Nevím, je to v rukou počasí. Je mi jasné, že by každý loď nejradši popohnal."
Najednou jsem se zasekl.
"Je vám dobře pane?"
"No jasně, popohnat loď." Na nic jsem nečekal, přiskočil jsem k zábradlí můstku.
"Všichni na palubu!"
"Všichni na palubu!" Předávali si vojáci rozkaz a všichni se shromáždili.
"Vím, že jsme bojovali těžkou bitvu, ale sami jistě víte, že situace v našem království se může měnit každým okamžikem. A to i k horšímu. Nechci vám to dávat jako rozkaz, kdo nechce, nemusí se toho účastnit."
"O co jde? Co se děje? Jdeme do toho." Burácel dav.
"Dobrá, tahle loď má v podpalubí vesla, pokud se nepletu."
Víc jsem říkat nemusel. Všichni se ihned vydali do podpalubí. Následoval jsem je, nemohl jsem jen nečinně přihlížet. Za chvíli se z boků lodi vysunula vesla.
"Ráz, dva. Ráz, dva. Ráz, dva....." Začal pobízet lodní důstojník. Všichni věděli, co je v sázce a poctivě zabíraly, jak to jen šlo.
"Výborně, zrychlujeme, udržujte kurz k North Terrace." Zavelel jsem.
Dělali jsme, co se dalo a postupně jsme se střídali u vesel.

Konečně jsme zase zahlédly břehy naší země. Vesla se opět zasunula do boků lodi. Všichni vyskákali na palubu a napjatě čekali, jak bude město vypadat. Již z dálky byl vidět hustý černý kouř. To nevěstilo nic dobrého. Obrysy soch kolem průplavu do přístavu se přibližovali a začínaly být vidět detaily. Všem nám to vyrazilo dech. Sochy byly poničené.
"Připravit zbraně."
Pomalu jsme proplouvali mezi sochami. *hvííííííííííízd* *žbluňk*. Vzduchem prolétla střela z kanonu a těsně minula loď.
"Rychle, vytáhnout vlajku! Možná to jsou naši a neví, kdo sem pluje!"
Námořník na stěžni ihned vytáhl naší vlajku.
"Napnout plachty! Musíme rychle na prostor, tady nemůžeme manévrovat! Nabít přední děla!" Lodní důstojník vydával jeden rozkaz za druhým.
Další střela ale nepřilétla.
"Výborně, město je stále naše. Složte zbraně! Pokračujeme k molu." Rozhodl jsem.
Propluli jsme mezi sochami. Naskytl se nám hrůzný pohled. Přístav byl plný rozbitých lodí. Tu a tam koukaly z vody jen stěžně. Na hodně z nich vlály stejné vlajky, jako jsme viděli na severu. Budovy ve městě poničené, pevnost nad městem také. "Ken." Blesklo mi hlavou.

Loď dorazila ke břehu. Všichni se vylodili a naproti nám přišel generál pevnosti nad městem.
"Omlouvám se, že jsme po vás stříleli. Nevěděli jsme...."
"Naše chyba, měli jsme mít vytaženou vlajku. Jaká je situace generále?" Zeptal jsem se.
"Špatná, nemáme teď žádné spojení s ostatními městy, ani s Divinity's Reach. Ztráty jsou vysoké, město je zničené."
"Dobrá, hlídejte dál město a všechny obyvatele přesuňte do pevnosti."
"To už jsme udělali pane."
"Výborně. A my vyrazíme na cestu do Divinity's Reach. Ihned."
Ještě jsem dal generálovi pár instrukcí a vyrazili jsme pochodem směr Divinity's Reach. Čekala nás dlouhá cesta.

[Unluck]

Nebyla to veselá cesta, kudy jsme šli, tam jsme potkávali zničená a vypleněná města a vesnice, stejně jako na severu. Tohle nebylo dobré. Za celé 2 dny jsme se nezastavili. Všichni byli unavení, ale nikdo nechtěl zastavit. Něco nás stále hnalo kupředu.
"Stát!" Zavelel jsem.
Všichni se na mě dívali, jako bych jim právě udělal něco hrozného.
"Musíme si odpočinout. Alespoň na čtyři hodiny, už jsme blízko Divinity's Reach."
Podle toho, co nám říkali lidé ve zničených městech, která jsme potkávali cestou jsme nepřátelskou armádu doháněli. A podle všeho teď obléhají Divinity's Reach. Unavení bychom tam nebyli nic platní. Všichni si to uvědomovali a bez jediného protestu, až na několik vojáků na hlídce zalehli. Hlídky se postupně vystřídali a nakonec asi po pěti hodinách jsme opět vyrazili na cestu. Procházeli jsme dobře známým lesem a už jsme viděli věže Divinity's Reach. A sloupce kouře. Najednou jako by všichni dostali nějakou obří dávku energie. Vojáci zrychlili pochod. Přiblížili jsme se na kraj lesa. Už stačilo jen sejít z kopce k městu. Zastavili jsme se. Hradby byly rozmetané na kusy a nepřátelská armáda proudila do města. Museli se tam dostat před několika minutami, ale už byli vidět až u královského paláce.

V tu chvíli nás popadl vztek. Vystoupil jsem před zbytek Orlích křídel. Sice zbytek, ale i tak to bylo několik stovek vojáků.
"Vojáci! Jsme teď možná poslední nadějí na záchranu města. Neskrývám, že zapojit se do bitvy je možná sebevražda. Kdo se toho účastnit nechce, může jít."
Všichni stáli jako přimrazení.
"Dobrá, pochodem vchod!"
Vyrazil jsem kupředu a vojáci mě následovali. Šli jsme dolů z kopce a někdo začal zpívat válečnou píseň. Ostatní se hned přidali. Byl to zvláštní pocit. Slyšet řinčení několika set brnění a zpěv vojáků. Čím víc jsme se blížili k městu, tím jsme zrychlovali. Až jsme se dali do běhu.

Nepřátelská armáda ze začátku nevěděla, jak zareagovat. Někteří z jejich žoldáků se dali na útěk už když slyšeli píseň a viděli, jak se na ně ženeme. Jejich velitelé se marně snažili zvládnout zmatek, který potom nastal. Vběhli jsme mezi ně a bez velkých potíží jsme je rozprášili. Většina se rovnou vzdala. Někteří zůstali, aby je hlídali. Dál jsme rychle postupovali městem. Nepřátelská armáda zaskočená útokem z týlu nevěděla, co dělat a ani nekladla velký odpor. Alespoň ke královskému paláci. Brána byla zavřená. Na hradbách lukostřelci nepřátel.
"Rychle do bočních uliček!" Zařval jsem a jen tak tak uskočil šípu.
"Co dál. Král je v nebezpečí. Mysli!" Rozkazoval jsem si v duchu sám sobě.



Tak dneska trošku větší dávka. Pokud chcete tu správnou bojovou atmosféru, tak si k tomu dejte na YT song ze Skyrimu.

[Unluck]

Z myšlení mě vyrušil voják, který přiběhl od brány.
"Pane, nepřátelé o vás ví a táhnou katapulty blíž k městu. My se přes ně nedostaneme. Dorazili jim další posily a teď nás drží všechny ve městě. Brzy tu budou ty katapulty!"
Jen to dořekl *hvíííízd* "Kryjte se! Stihl jsem zařvat. *bum* Kámen z katapultu s ohlušujícím rachotem proletěl jedním domem a na ulici se začala sypat suť.
"To není dobré. Zůstaňte v krytech!"
Palba katapultů stále zesilovala. Byli jsme přímo v jejím středu. Všude kolem se sypaly domy a zasypávala nás suť. "Musíme se pohnout." Rozhlížel jsem se kolem, co dál. Ale otázka se vyřešila sama. Někdo zřejmě špatně odpálil katapult a kámen zasáhl bránu paláce. Brána se rozletěla na kusy. Lukostřelci na ní to nemohli přežít. Ostatní kolem zasypala salva úlomků kamení a prach.
"Rychle, vztyk! Musíme do hradu, než se vzpamatují!"
Všichni se zvedli z krytů a s řevem vyrazili kupředu. Ve dvoře paláce zuřila bitva. Viděl jsem krále a naše vojáky, jak se bijí se žoldáky. Ale ještě někdo, někdo povědomý. Zarazil jsem se. "To není možné. Mistr? On je... mág?" Mistr stál uprostřed náměstí se svou holí, která teď zářila jasně modrým světlem. Metal kolem sebe kusy ledu, odhazoval mávnutím ruky žoldáky.
"Pane. ...Pane!"
"Ano." Probral jsem se z překvapení. "Půlka mužů na hradby zneškodnit lukostřelce. Druhá půlka se mnou!"
Přidali jsme se do bitvy na dvoře paláce. Snažil jsem se probojovat k mistrovi. A vypadalo to, že král také. Ale žoldáci evidentně věděli, co dělají. Nechtěli nás k němu pustit. Drželi nás všechny odděleně. Navíc král se svými vojáky a mistr byli obklíčeni. Rozeběhl jsem se na žoldáky. Máchnutím meče jsem ty jejich odhodil na stranu. Napřáhl jsem a přetáhl je loktem. Složili se k zemi. *vššš* Vyhnul jsem se meči dalšího žoldáka a chytil ho. Vytrhl jsem mu meč z ruky a vrazil mu ho do hrudníku. Pomalu jsem se probojovával k mistrovi uprostřed dvora. Nevím jak, ale jeden se mi dostal do zad. Slyšel jsem tupý náraz s cinknutím. Podlomila se mi noha. Pocítil jsem v ní bolest. Vzápětí jsem dostal další ránu do zad. To už jsem neustál a upadl jsem. Rychle jsem se odvalil. Právě včas na to, aby mě neprobodl něčí meč. Kopnul jsem dotyčného do břicha. Dalšího žoldáka jsem bodl mečem. Chtěl jsem se zvednout. Ale ztratil jsem přehled o bitvě. Ostrá bolest mi projela rukou. V mžiku jsem se podíval, co se stalo. Žoldák se trefil mečem mezi šupinu brnění, meč prošel slabým místem až do ruky. Cukl jsem s rukou z meče. Otočil se a vrazil do něj meč. Ještě se mě stihl chytit. Zavrávoral jsem a už jsem zase ležel na zemi. Při dopadu jsem se praštil o zem do hlavy. Rozostřil se mi pohled. V uších mi hučelo.
"Néééééééééé!" Slyšel jsem podivně tlumeně něčí výkřik. "Král" To jsem poznal hned. Snažil jsem se zaostřit, abych zjistil, co se děje. Nějaký žoldák v modrém, zlatě zdobeném plášti se právě otáčel od mistra. Jako by se v tu chvíli zpomalil čas. Zpomaleně jsem viděl, jak se jeho meč blíží k mistrovi. Ale nemohl jsem nijak zareagovat. Nešlo to. I když se mi zdálo, že mám spoustu času. Probodl ho!

[Unluck]

Polilo mě horko. Cítil jsem, jak mi zlost projíždí až do konečků prstů. Vyšvihl jsem se na nohy a přestal jsem vnímat vše kolem. Pořád dokola jsme viděl jen to, jak žoldák zabil mistra. Zuřivě jsem kolem sebe mlátil mečem. Bylo štěstí, že kolem mě nebyl nikdo z našich. Rány od nepřátel jsem nevnímal. Míchal se ve mě smutek, zlost. Jediné, co jsem chtěl bylo je všechny pozabíjet. Hlavně toho v plášti.
Všiml si mě a dal se na útěk. Za ním i zbytek žoldáků. Většina vojáků v čele se mnou se vydala za nimi. Všude po městě se žoldáci začali stahovat. Naše vojsko opět ovládalo většinu pevnůstek obrané linie města. Začaly se ozývat salvy děl a rachotily naše katapulty. Hnal jsem se za žoldákem jako smyslu zbavený. Dohnal jsem je. Sekl jsem jednoho žoldáka zezadu do nohy. Svalil se na zem. Neměl jsem na něj čas. Utíkal jsem dál. Ten v plášti najednou prudce zahnul za roh. Odrazil jsem se o dalšího a postrčil ho tím proti zdi. *cink* a sesunul se na zem. Už byla vidět městská brána. Bohužel byla rozbitá.

"Zastavte je!" Křičel jsem na naše vojáky u brány. Zastoupili žoldákům cestu. Ale ten v plášti zahnul vpravo na stánky s ovocem a zeleninou. Přeběhl po nich. Skočil na vojáky a skopl je na zem. Než se vojáci postavili, byl pryč. Snažili se alespoň zastavit zbytek prchajících žoldáků. Rychle jsem prosvištěl kolem nich a pokračoval za žoldákem v plášti. Každou dírou v městských hradbách teď běžely davy žoldáků pryč. Katapulty nechali stát na kopci a utekli. Můj cíl měl namířeno do lesa. Tam by se mi mohl snadno ztratit. Nesměl jsme ho tam nechat utéct. Proběhl kolem našeho domu. Teprve teď jsem si uvědomil, že nevím, kde jsou rodiče a sestra. Ale nechtěl jsem na to momentálně myslet. Na kovadlině venku leželo kladivo. Když jsme si ho všiml, vnuklo mi nápad. Popadl jsem ho. S kladivem jsem uměl moc dobře. A tvrdě jsem ho mrštil po žoldákovi. S nepěkným zvukem ho trefilo do nohy. Ta se mu hned podlomila, meč mu vylétl z ruky a upadl. Snažil se rychle se zvednout a najít meč. Šlápl jsem na meč a nakopl ho. Znovu se svalil na zem. Namířil jsem na něj meč.

"Teď si sundej helmu hrdino!"
Žoldák beze slova sundal helmu. Hned jsem ho poznal, byl to jeden z Kenových nohsledů.
"Teď pomstím mistra zmetku!"
"Andrew! Ukaž, že nejsi jako oni, ty nejsi vrah."
"Králi?" Otočil jsem se.
"Myslím, že takhle by si to Deneb určitě nepřál."
"Deneb?"
"Ano, tvůj mistr. Znám ho. Dokonce velmi dobře. Dáme tohohle bídáka do vězení, než se rozhodne o jeho dalším osudu a vše ti vysvětlím. Souhlasíš?"
Chvíli jsem váhal. "Dobře." Schoval jsem meč. Chytl jsem Kenova nohsleda za ruku a vytáhl ho na nohy. Nejspíš jsem mu ji tím kladivem zlomil. Dotáhl jsem ho za ruku k vězení a předal ho vojákům.

"Tady jsi Andrew." Volal radostný hlas. Sestra.
"Už jsme o tebe měli strach."
"Rodiče? Jsou v pořádku??"
"Ano, všichni jsme v pořádku. Ale město má mnoho obětí a utrpělo velké škody. Já musím jít, potřebují mě na druhé straně města."
"Jen běž, myslím, město se musí co nejdřív postavit zase na nohy."
Sestra odběhla a já se vydal za králem. "Co mi asi mistr tajil. A proč říkal, že nemá s královstvím zrovna nejlepší vztah? Přitom ho král dobře znal. A taky ho očividně zarmoutila jeho smrt."

[Unluck]

Král se pomalu vydal obhlédnout, jak je na tom město. Proběhl jsem pár uliček a našel jsme ho. Vypadal dost strhaně. Není divu, město bylo značně poničené. Bude stát mnoho úsilí, než bude zcela obnoveno.

"Výborně, našel jsi mě."
"Ano." Odvětil jsem.
"Deneb mi nedávno předal jeden dopis. Chtěl, abys ho dostal, kdyby se s ním něco stalo." Ovětil král se smutkem ve tváři a podával mi dopis.
"Myslím, že by ti měl vysvětlit hodně věcí. Pokud budeš mít nějaké další otázky, určitě mě zase někde najdeš. Teď mě ale omluv."
"J jistě pane."
Běhal mi mráz po zádech. "Konečně se dozvím pravdu." Sedl jsem si na schody nějakého domu a roztrhl jsem obálku, vytáhl dopis a začal číst.


------------------------------------------------------------------------------------------------

Andrew,

pokud čteš tenhle dopis, nejspíš už jsem po smrti. Prosím tě, netruchli pro mě. Můj úkol tady stejně již skončil. Nebyl jsem obyčejný stařík Andrew. Byl jsem mág a vyslanec starodávných draků. Ale vypadal jsem dobře, na to, že mi bylo několik set let ne? Ten vtípek jsem si nemohl odpustit, ale ano, opravdu jsem tu byl tak dlouho. Měl jsem tu jisté poslání, měl jsem někoho najít. A já věřím, že jsem ho našel. Jsi to ty Andrew! Máš tu jisté poslání. Neprozradím ti jaké, na to musíš přijít sám. I když si teď myslíš, že je to hloupost, tak není, tomu věř.

Předal jsem ti moje vědomosti ohledně boje. Když se vydáš do mého domu, v kovářské dílně pod pecí najdeš moje záznamy. Jsou v nich další užitečné informace, například i recept na materiál, ze kterého máš brnění. Také tam najdeš jedno překvapení. Dárek od draků. Pevně věřím, že ty věci dobře využiješ a zabráníš jejich zneužití.

Tvůj mistr, mág Deneb.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Dopis mě vyvedl z míry. Ale neodpověděl mi na všechny otázky a tak jsem se zvedl a vydal se najít krále. Opět mi to netrvalo dlouho.

"Pane králi, mám ještě pár otázek."
"Ach, jistě, ptej se."
"Proč mi říkal, že má napjaté vztahy s královstvím? To přece nebyla pravda, jestli jsem to dobře pochopil."
"Ne, nebyla to pravda. Nechtěl, aby ses pídil po jeho minulosti. Brzy bys totiž zjistil, kdo je. Sice ne úplně vše, ale zjistil bys až moc."
"A to poslání? To je co?"
"Na tohle ti odpovědět nemůžu, i kdybych chtěl, neznám odpověď. Ale ty ji znáš."
"Já? Neznám, Deneb mi o tom nikdy nic neřekl."
"Věř mi Andrew, odpověď znáš. Jen o tom nevíš. Ale určitě na to přijdeš."

Dál se snažit něco vypáčit z krále by asi nemělo smysl, buď opravdu nic nevěděl, nebo jsem na to opravdu musel přijít sám. Rozloučil jsem se tedy a vydal se k našemu domu pomoci s opravami.

Sice jsem byl zvědaví, jaké překvapení na mě ještě čekají v mistrově domě, ale město potřebovalo každé ruce. A tak jsem dopis stále nosil u sebe a bedlivě ho strážil.